Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520759
Pronásledování
Auto, které mě pronásleduje, je rychlejší než to mé; na palubě je jediný muž, ozbrojený revolverem, dobrý střelec, jak jsem viděl ze zásahů, které mě minuly jen o několik centimetrů. Na útěku jsem zamířil ke středu města; bylo to spásné rozhodnutí; pronásledovatel je mi stále v patách, ale odděluje nás řada vozů; stojíme na semaforu, v dlouhé frontě. Semafor je seřízen tak, že na naší straně je červená sto osmdesát vteřin a zelená sto dvacet, zajisté na základě předpokladu, že provoz na příčné ulici je hustší a pomalejší. Chybný předpoklad: když počítám auta, která vidím projíždět transverzálně na zelenou, řekl bych, že je to zhruba dvojnásobek těch, která se ve stejném časovém intervalu úspěšně oddělují od naší kolony a překonávají semafor. To ale neznamená, že se tam opravdu jede: ve skutečnosti i ona postupují se zoufalou pomalostí, která může být považována za rychlost pouze ve srovnání s námi, kteří prakticky stojíme jak na červenou, tak na zelenou. Že se vůbec nehýbáme, za to může také tato jejich pomalost, protože když jim zelená zhasne a rozsvítí se pro nás, křižovatka je ještě ucpaná jejich vlnou, zablokovanou uprostřed, a tak alespoň třicet vteřin z našich sto dvaceti je ztraceno, dříve než se vůbec lze z této strany hnout. Je třeba říci, že příčný proud nám sice udílí toto zpoždění, ale pak za ně musí zaplatit ztrátou čtyřiceti a někdy šedesáti vteřin, než se na zelenou znovu rozjede, a to kvůli plouživé zácpě, kterou vleče za sebou každá, i ta nejpomalejší vlna našich aut. Tato jejich ztráta ovšem nikterak neznamená náš zisk, protože každému konečnému zpoždění na této straně (a počátečnímu na druhé) odpovídá ještě větší konečné zpoždění na druhé
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520759
straně (a počáteční na této), a to ve vzrůstající proporci, takže zelená je nakonec z obou stran na stále delší dobu neprůjezdná a tato neprůjezdnost jde nakonec více na vrub našeho odbavení než jejich. Pozoruji, že když v těchto úvahách stavím proti sobě „my“ a „oni“, zahrnuji do pojmu „my“ jak sebe, tak muže, který mě pronásleduje, aby mě zabil, jako by linie nepřátelství neprocházela mezi mnou a jím, ale mezi námi zde a těmi v příčné koloně. Ale pro všechny, kdo tu stojí znehybnění, netrpěliví a s nohou na spojce, platí, že myšlenky a city se nemohou brát jiným směrem, než je ten, který jim byl vnucen situacemi v proudech silničního provozu; je tudíž dovoleno předpokládat, že tu dochází k provázanosti záměrů mezi mnou, který toužím uniknout, a jím, který čeká, až se zopakuje někdejší příležitost, kdy se mu podařilo v ulici na periferii vystřelit na mne dvě rány, které mě nezasáhly jen šťastnou náhodou, neboť jedna kulka rozbila výsuvnou část levého bočního okénka a druhá se zaryla do stropu. Je ovšem třeba říci, že implicitní pospolitost ve smyslu „my“ je pouze zdánlivá, neboť v praxi se mé nepřátelství vztahuje jak na auta, která nám kříží cestu, tak na ta v naší koloně; ale uvnitř naší kolony cítím určitě větší nepřátelství k autům, která jsou přede mnou a brání mi postupovat, než k těm za mnou, jež by se odhalila jako nepřátelská pouze tehdy, kdyby se mě pokusila předjet, což je ovšem vzhledem k hustotě provozu, kvůli níž je každé auto zablokováno mezi ostatními a jeho možnost hry je minimální, těžký úkol. Zkrátka ten, kdo je v této chvíli mým úhlavním nepřítelem, je ztracen uprostřed mnoha dalších pevných těles, o něž se má nechuť a můj strach musí podělit a otřít, stejně tak jako jeho vražedná vůle, jakkoli namířená výlučně na mou osobu, je rozptýlena a svedena mezi velký počet prostředkujících předmětů. Je nicméně jisté, že také on v propočtech, jež koná současně se mnou, nazývá naši kolonu „námi“ a kolonu, která nás křižuje, „jimi“, stejně jako je jisté, že naše propočty, byť usilují o opačné výsledky, mají mnoho prvků a partií společných.
Ukázka elektronické knihy
100