heada i Deweyho mnoho vrstev a projevů, je založen na záměně, při níž nahrazujeme původní, mnohoznačné, protože kvalitativní fakty abstraktními distinkcemi a logickými konstrukcemi. Samotný omyl nespočívá ve vytváření abstrakcí, například pokud ze zkušenosti vnímání tlaku postupně a na základě dlouhé řady experimentálních pozorování odvodíme poměr mezi určitou silou a jednotkou plochy. Taková abstrakce má být a také je velmi užitečná, chyba spočívá v tom, že právě pro její užitečnost jsme si navykli považovat ji za skutečnější než mnohotvárnou, dynamickou skutečnost, z níž vzešla. Whitehead byl sám matematik, připomíná v této souvislosti John B. Cobb jr., a právě proto viděl, jak často matematikové podléhají tomuto klamu. V konkrétní skutečnosti, píše Cobb, neexistují žádné body ve smyslu geometrických, abstrahovaných entit, neboť vše, co zakoušíme, má nějakou extenzi, rozsah. Myšlenka bodu je abstrakcí, díky níž můžeme vytvářet vysoce užitečné popisy a reprezentace rozsáhlých, vzdálených či nedostupných míst, prostorů či celků, které bychom nebyli s to v konkrétním smyslovém názoru obsáhnout. Přirozeně a bezděky jsme však podlehli klamu, že tyto abstraktní popisy jsou skutečnější než to, co popisují. Ale mapa není skutečnější než krajina, kterou znázorňuje, poznamenává ve zkratce Cobb.23 Zkusme však, navrhuje Dewey, vzít vážně předpoklad, že věci jsou – samy o sobě, stranou svých interakcí s organismem – bez kvality. Jakým způsobem se potom tyto věci vztahují k pociťovaným kvalitám, respektive jak se k sobě mají logické výroky a výroky, týkající se kvalitativních určení? Tuto otázku nelze nechat bez odpovědi s odkazem na příliš „subjektivní“ povahu kvalitativních soudů. Pokud logice přisuzujeme univerzální platnost, tvrdí Dewey, neměli bychom zároveň z její platnosti vyčleňovat určité typy výroků jen kvůli nejasné, problematické povaze kvalit, k nimž odkazují. Nicméně právě toto činíme, ať už v praxi, či na rovině teorie. Čím více se určitá oblast hodnoty vzdaluje od ideálu naprosté epistemické kontroly nebo čím méně je uchopitelná pomocí atributivně či klasifikačně pojatých „vlastností“, čím více je v těchto ohledech „ošemetná“, tím spíše je jí upřen logický charakter a s ním i objektivita a skutečnost. Opomíjení kvalitativních objektů však podle Deweyho ponechává myšlení o určitých věcech bez
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520750
jakéhokoli statusu a kontroly. Výsledkem je pak mj. problematická snaha o redukci estetiky a morálky, je-li jim vůbec věnována teoretická pozornost, na kvazimatematické předměty.24 Co ale dělat, pokud úsilí vyvodit z jasných a zřetelných distinkcí jednoznačná a vždy platná kvalitativní určení notoricky selhává? Je třeba obrátit směr, tvrdí Dewey – je nezbytné ptát se, jak z prvotních, celostních, neurčitých a především v podobě nálad se dostavujících uchopení situací a stavů dospíváme k jemným a rozlišeným distinkcím. V tomto smyslu se bezprostřední kvalitativní pocit pozaďové nálady, jak zdůrazňuje Richard Shusterman, stává pro Deweyho (a s jistými obměnami důrazu i pro celý pragmatismus) základem jeho estetiky, a s ní i celé jeho teorie zkušenosti a koherentního myšlení.25
Zvláštní instrumentalita nálad Zvažme například obraz, navrhuje Dewey, který je přece uměleckým dílem jako celek, nikoli jako složenina barev a dalších mechanicky vytvářených součástí: […] Jeho kvalita není vlastností, kterou obsahuje vedle vlastností ostatních. Je něčím, co jej zvnějšku ohraničuje od ostatních obrazů, co vnitřně prostupuje, zabarvuje, tónuje, zdůrazňuje každý detail a každý vztah v uměleckém díle. To samé platí o „kvalitě“ osoby či historické události. Sledujeme se zjevně dokonalým porozuměním příběh, v němž je přisouzena určitá kvalita či povaha určitému člověku. Něco nás ale přiměje poznamenat: „Aha, ty mluvíš o Thomasu Jonesovi, já myslel, že máš na mysli Johna Jonese.“ Každý související detail, každé podané rozlišení zůstává stejné jako předtím. Přesto jsou význam, zabarvení a váha každého detailu změněny. Protože byla transformována kvalita, která prochází jimi všemi, uděluje jim význam a spojuje je dohromady.26
Co nám ukazuje příklad uměleckého díla? Dokládá skutečnost, že se vždy nacházíme a uvědomujeme si sami sebe uvnitř různých situací. A právě tento obsáhlý a inkluzivní, dynamický typ celku
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520750
je podle Deweyho výchozí rovinou naší existence. Pro Deweyho z toho plynou dva závěry. Zaprvé, situace jako taková ze své „podstaty“ není určená a nelze ji určit, učinit explicitní. Má zvláštní, neurčitý charakter, jímž „zabarvuje“ všechny své rozlišené či rozlišitelné součásti. Vždy ji již předpokládáme, na jejím základě postupujeme k dalším jemnějším určením, je implicitní ve všech propozičních symbolizacích. Situaci nelze v pravém slova smyslu „zpředmětnit“, nelze ji prezentovat jako součást propozice stejně jako se nemůže univerzum rozpravy ukazovat jako člen rozpravy uvnitř tohoto univerza.27 Zadruhé, situace kontroluje postup, směr i volené pojmy našeho myšlení, tvrdí Dewey, neboť ony jsou jejími distinkcemi a jejich adekvátnost vzhledem k této kvalitě je rozhodujícím testem jejich platnosti.28 Nejlepším příkladem, jak víme, je Deweymu umělecké dílo, kde „kvalita celku proniká, ovlivňuje a kontroluje každý detail“.29 Avšak nejen v uměleckém díle, ale v jakémkoli oboru lidské činnosti nám tato kvalita umožňuje udržet naše myšlení u problému, který řešíme. Ve fázi, kdy ještě řešení neznáme, nejsme bezradní, protože tušíme, cítíme, kde je problém, ať už se jedná o záležitosti logiky nebo mezilidských vztahů. „Nemusíme se neustále zastavovat, abychom se zeptali, o čem to vlastně přemýšlíme. Jsme si toho vědomi nikoli vědomím věci samé, ale [uvědomováním si] pozadí, vlákna a vodítka vedoucího nás tím, o čem výslovně přemýšlíme,“ píše Dewey.30 Pokud setrváváme na dualistických předpokladech, ať už v teorii nebo touto teorií ovlivněné praxi, máme tendenci pokládat tuto pronikající kvalitu za pouhý subjektivní pocit. Označovat ji však tímto způsobem a v tomto smyslu znamená podle Deweyho obrátit vlastní stav věcí.31 Sice s odlišnou inspirací, avšak z podobných důvodů volá Gernot Böhme ve své nové estetice atmosfér po opuštění myšlenky „introjekce pocitů“ a po pojímání lidské bytosti v její tělesnosti, tzn. v její sebe-danosti (Selbstgegebenheit), která má prostorový charakter, tzn. je „vědomím mého stavu bytí v určitém prostředí – toho, jak se v něm cítím“.32 Ať už tak učiníme po vzoru prvního, či druhého filozofa, emoce, pocit či nálada přestávají být nahodilými, iracionálními a subjektivními kvazientitami uzavřenými v našich tělech a myslích a stávají se rozhraním naší interakce s okolím, uvědomováním si toho, jak
100
Ukázka elektronické knihy