jenže ona se vždy objevila znovu a na úkor jeho výzkumu oživila jeho touhu. Nikoho takového nikdy předtím nepotkal. Byla temná jako kávové zrnko, s širokými ústy. Postavu měla tak marnotratně tvarovanou, že pelfské dívky vedle ní vypadaly asi stejně kypré jako násada od koštěte. Samozřejmě že on v ní stejné city neprobudil. Dívka jeho koketní udičky nechávala bez povšimnutí. Nejprve se na ni snažil zapůsobit rozsahem svých ornitologických znalostí, ale ona jen protočila své skvostné bílé bulvy a odtušila, že „v opeřencích se nevyzná“. Mladík jí ukázal náčiní své profese — dalekohled, teleskop a průměrku (díky níž měl v plánu změřit lebku a zobák včelojeda, pokud se na něj usměje štěstí a on nějakého lapí) — leč jí všechny ty výdobytky techniky přišly asi stejně zázračné jako lžíce. Tyto nezdary jej však nezkrušily, právě naopak. Ještě víc rozfoukaly uhlíky jeho chtíče. Kdyby tohle byla jeho loď nebo plavidlo z flotily jeho otce, a nikoli jen pronajatá šalupa, nerozpakoval by se jí projevit své city důrazněji. Jenže ona údajně měla v posádce příbuzné a on nechtěl riskovat žádný výstup. Neměl na vybranou, musel pokračovat ve dvoření. Jenže jak? Do svačiny zbývaly dvě minuty. Do té doby musí nutně vymyslet nějaké téma k hovoru. Počasí? Příliš fádní. Jeho společenské postavení? Příliš chvástavé. Její postavení? Příliš deprimující. Co tedy? Rostoucí úzkost zahnal tak, že si strhl kravatu a začal ji vázat úplně nanovo. Zrovna si dával záležet na tom, aby byl okraj bezvadně vroubkovaný, když vtom mu pohled padl na cosi za jeho odrazem v okně. V dálce jako by se pářily dvě lodě. Tu dominantní poznal mladík okamžitě — byl to Ararat, vlajková loď komisařovy flotily. Komisař Lázní sloužil samozřejmě Pellům, a tato loď tudíž nepřímo patřila jeho otci, přinejmenším částečně. A proto jí, přinejmenším částečně, velel i jeho syn. Tak si to alespoň mladík zdůvodňoval.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520630
Prudce otevřel okno a namířil na dvojici lodí svůj dalekohled. Jejich šalupa zrovna letěla nízko nad zemí, protože — na což si on postěžoval — vyšší vzdušné proudy prostupoval chlad. A ještěže tak! Nyní měl na to vzdušné bitevní pole znamenitý výhled. Bylo zřejmé, že Ararat dotírá na hluboce podřadné plavidlo, zřejmě piráty, a že ho posádka zrovna obsazuje. Kolem otlučené lodi se již nyní houpalo na tucet lan, po nichž se na všech stranách spouštěli udatní celníci v uniformách barvy námořnické modři. Na pirátské lodi se plavila jen nepočetná posádka; mladík napočítal pouhé čtyři členy. V dalekohledu vypadali všichni jako figurky z hrací skříňky. Hlaveň jedné jejich dětské pušky vyplivla obláček kouře, jeden celník se chytil za prsa a zřítil se k zemi. Mladý ornitolog se vzrušeně odtáhl od dalekohledu. „Komisař chytil živou rybu! Konečně nějaká zábava!“ Vtom zacinkal zvonek nad dveřmi a on roztěkaně zavolal: „Ovšem, ovšem, pojďte dál!“ Teprve pak si uvědomil, koho pozval dovnitř. Do kajuty vešla lepá služka se stříbrným tácem na ruce a pohledem pevně upřeným na stůl, k němuž tác nesla. „Polož to! Polož to a pojď sem,“ zvolal ornitolog vzrušeně a vrátil se ke svému dalekohledu. „Jedna má válečná loď lapila jakousi zlodějskou bárku!“ Posádka Stone Cloud usilovně nabíjela své muškety, ale celníci už seskakovali na palubu. Adam zrovna sypal střelný prach do hlavně pušky, když na záď za ním dopadl muž s úhledně střiženým vousem. Útočník tasil meč a Adam po něm mrštil pytlík s prachem. Prach muži vnikl do nosu a očí. Celník se zapotácel, kýchl a jeho šavle zazvonila o prkna. Adam jej kopl patou a oslepený celník přepadl přes balustrádu. Adam se otočil a spatřil, že na hlavní palubu dopadl další. Voleta visela za kolena v lanoví a zápolila s rezavou pistolí, která se porouchala dřív, než stačila jedinkrát vystřelit — ocílka
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520630
se vykloubila z pánvičky. Voleta se ji snažila zasadit na místo, třebaže se z pánvičky sypal střelný prach. Celník tasil svou nablýskanou, novou pistoli a namířil ji na dívku. Adam se bez dlouhého rozmýšlení shýbl pro šavli, jež mu ležela u nohou, vyhoupl se na kormidlo a seskočil ze záďové nástavby. Edith pustila vystřílenou křesadlovou ručnici a spočítala, kolik celníků přežilo z první vlny — celkem pět. Věděla, že přepadový oddíl bude chtít její loď zchromit a jeho prvním cílem proto bude pec, a tak se před ni postavila a tasila šavli. Vrhli se na ni tři muži naráz; jejich meče byly jako špice trojzubce. První meč Edith odrazila nad rameno. Druhý chytila svou mosaznou rukou, z níž se valila pára, a přelomila jej ve třech čtvrtinách délky. Třetí špici pak jen o vlásek srazila ulomenou čepelí. Muži pochopili, že jejich první výpad se nezdařil, a uskočili vzad. Edith vrhla odlomenou čepel proti celníkovi, kterému prve patřila. Ten ji instinktivně zkusil chytit a kus leštěné oceli se mu zabořil do hrdla. Z rány vytryskla krev. Druzí dva celníci se na svého padlého kolegu ohlédli, a když se podívali zpátky na Edith, zjistili, že jej brzy budou násle dovat. „Vidíš? Ararat — to je ten majestátní černý křižník s těmi krásnými červenými praporci — má svého protivníka na lopatkách. Ta malá bárka nemůže klesnout níž, protože by se roztříštila o zem, a zároveň křižník nad sebou nenadzvedne,“ vysvětloval mladý ornitolog služce, která s otevřenými ústy sledovala celý výjev pomocí jeho dalekohledu. Konečně objevil něco, co dívku zajímalo. „Takže nemají na výběr. Musejí se buď vzdát, nebo všichni zemřít v boji.“ „Co jsou zač?“ zeptala se služka. „Piráti, pochopitelně.“
100 Ukázka elektronické knihy