pořádku svoje poslední věci jako třeba kulicha místo baseballový čepice, khaki bundu s kožešinovým límcem---„Ále, vyjeď jenom v košili a vdechni ten studenej vzduch!“ radí mi Irwin Garden nadšeně---je to v Maine---můžu se upsat k smrti---mám bedny plný sraček a papíru a písemností, najdu strojem psanej originál románu, na jehož kopii jsem pracoval v domnění, že je to originál---ubohej směšnej kretén. PROHLEDÁVÁM BORDEL v Mexico City nebo v Paříži, jdu rovnou do dvora a sestupuju mezi oknama, jsou zatažený, vidím uvnitř oblý zadnice černošek polehávajících s časopisama, někdy až osm kurev v jednom pokojíku---Můj kámoš se hihňá u vchodu---Potom sedím na verandě toho bordelu s Maggií Cassidyovou a pozorujeme dvě kurvy, který se opíraj o zábradlí, koukaj a čekaj, až jim někdo udělá návrh, jedna z nich je bruneta s křivým obličejem, druhá její tlustá ošklivá kolegyně, kterou si člověk musí koupit s ní, jako holky na námořnickým seřadišti---bruneta si nanese růž a najednou vypadá mnohem hezčí, oči a obočí jí exoticky vystupujou jako indiánskejm kráskám z Organo Street---podívám se na Maggii, je neuvěřitelně roztomilá s tím jejím ruměncem a černejma vlasama a očima jako černý acháty---„Maggie“ říkám, kurvy dělaj, že neposlouchaj, „tohle je jedna z těch chvil, kdy máš černý oči“---Maggii zajímá průzkum života kurev a dál žvejká žvejkačku v hlubokým zaujetí--JUNE OGILVIEOVÁ A JÁ JSME ŠLI PRACOVAT, dřív, pro nějakou ženskou v její dílně, posadili jsme se k jednomu stolu a začali, moje práce byla snazší než její skládání, tak jsem jí to nabíd---je vyděšená a smutná a zapšklá, že má pracovat a protože musíme pracovat, to mě pobavilo---Uvažoval jsem (vím, že je to sen), že pojedu do Albany dělat na dráhu, ale dospěl k závěru, že bych neměl na nic čas---náš zařízenej pokoj je pochmurnej, naše životy kalný, nepřátelský---místo, kde jsme pracovali, bylo 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520590
noc předtím dějištěm pořádný pitky, taky je to tam, kde dopadly liverpoolský bomby--PROCHÁZÍM SE BRLOHAMA NA PŘEDMĚSTÍ Mexico City a zastaví mě usměvavá trojka frajerů, který se právě vymanili z mlhavý docela zalidněný večerní ulice ponurejch světel, stánků s colou, tortillama---Neomylně mi hodlaj ukrást tašku---trochu jsem bojoval, vzdal jsem to---Začnu jim líčit svoje nesnáze a vlastně se mi to tak daří, že mi nakonec ukradnou jenom část věcí, nechci, aby mi vzali napínák na boty, jeden mi ale přece sebere nějaký drobný---Jdeme pryč, tašku u někoho necháme---zavěšený do sebe jako parta ke světlům středu Letránu, přes nějaký pole---cejtím, že za to může moje zrada Enriqua Villanuevy z Vera Cruzu, kterej mi dal zaječí packu, což pro Indiána musí něco znamenat---Indiáni jsou mírný ale nebezpečný---chlácholím sám sebe, cejtím sevření, přicházím o svoje „osobní věci“ v reálným světě a musím se do něj začít rozhodnou měrou zapojovat--JDEME DO PODZEMNÍCH PÍSEČNEJCH JESKYŇ Indie, já, dvě ženy, nějakej kluk---jsou tam barmský hadi, modly---ztratíme se a nemůžeme najít škvíru, kterou bysme se dostali ven---Je to celý poblíž jakoby lowellskejch písčin---venku purpurovej večer--POZDĚJC ZASE BYDLÍM NA ZÁPADNÍ Dvacátý ulici a sedím u svýho psacího stolu po tom, co odešli nějaký kamarádi, píšu červeným inkoustem rozmáchlým kudrdlinkovatým rukopisem závěrečný řádky Doktora Saxe a najednou si uvědomím, že je tam pořád ještě Irwin, pořád ještě vzhůru a čte si na svý pryčně v rohu--NA JAKÝSI LODI V KARIBIKU svištíme si to rychlostí 60 mil za hodinu po hlavní ulici nějakýho města, Georgie Treska říká, že je to Santa Rico, Porto Rico, já tomu ale nemůžu uvěřit, protože domy vypadaj americky, nápisy jsou v angličtině---prohlašuju, že 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520590
je to Galveston, ale najednou vidíme firmu KEROUAC – HÁKY A ŽEBŘÍKY---Za městem na černým moři máme po boku velkou loď, u vesel padesát černochů, statnejch mladejch zpěváků, který chtěj k nám na palubu---chci vystoupit---Georgie říká „Už jsem je někdy viděl, jsou všichni mladý a dobře stavěný“ --já si myslím „Aby nebyli, při všem tom veslování“---„Galejnický otroci zpěvu“---Tamto město bylo ve skutečnosti Kansas City v Kansasu--PO KONCERTĚ BOBA CROSBYHO dostaneme s mámou jako práci úklid sálu, kterej je zároveň náš byt---Během koncertu, ‚ jehož součástí jsou sóla tří bubeníků a písně Helen O Connellový, si hraju se svým kocourkem v ložnici a můj druhej kocourek je bez sebe hrůzou rozklepanej tím hlukem a vyřítí se jako střela z blízkosti kopáku---Když je po všem, máma jezdí po podlaze sem a tam mopem další smeták je pro mě, a lepenková krabice---Má v ruce 20 $---V Hlavním sále je zapomenutej hlídač z koncertu---Je to jako první stránka JENNY GERHARDTOVÝ--LOŽNICE V PATŘE SE ŽHNOUCÍ ŽÁROVKOU, LUSTR ŽÁDNEJ, na Gershom Street poblíž Sarah Avenue, scéna z BRATRŮ KARAMAZOVEJCH, takovej bledej uhrovitej hubenej asketickej neduživej John Mac Dougal se hádá se svým otcem, kterej má na hlavě čepec se střapcem, maj dvoulitrovej džbán tokajskýho---Otec mazaně mele, vábí ho k posteli, aby mu upravil pokrývky, a najednou pomalu rozloží takovej jako rozkládací meč a pomalu, hravě s ním řeže Johnovi čelo, až mu dokonce pronikne kůží a trochu ho řízne---„Ty potrhlej starej blázne Karamazove!“ myslím si---John v zuřivosti popadne džbán a hodí ho přes pokoj, nandá mu to rovnou do ksichtu a starej se zhroutí zkrvavenej a mrtvej z postele---Dole ve vstupní hale Hotelu Gershom nejdřív panuje vzrušení kvůli nějakýmu požáru nebo výtržnosti, potom kolem vraždy---jdu ven domů přes ulici--105
Ukázka elektronické knihy