NÁPADY, JAK ODSUNOUT KONEC SVĚTA
97
Moje propojení se vším, čemu se říká příroda, je už dlouho zkušeností, kterou většina lidí z měst moc neuznává. Dokonce se mi vysmívali: „Vždyť on mluví se stromy, objímá je, mluví s řekami, rozjímá nad horami,” jako bych byl pomatený. Tohle je moje životní zkušenost. Jestli je to pomatenost, jsem pomatený. Už dlouho si neplánuju nic na potom. Musíme přestat být tak namyšlení. Nevíme, jestli zítra ještě budeme naživu. Musíme přestat zítřek prodávat. Vybavují se mi verše Carlose Drummonda de Andrada: „Stop / Život se zastavil / anebo to byl automobil?” Tahle zastávka stojí za to. Dnešní rytmus není stejný jako minulý týden, ani jako na Nový rok, v létě, v lednu nebo v únoru. Svět se teď zastavil. A nevím, jestli po této zkušenosti budeme stejní jako předtím. Je to, jako by nás na udici táhli k tomu, abychom se vzpamatovali. Izolace, která nás donutí soustředit se na to, na čem doopravdy záleží. Hodně lidí pozastavilo různé projekty a činnosti. Myslí si, že je stačí jen posunout v diáři. Kdo jen odkládá povinnosti na později s tím, že se vše zase vrátí do normálu, žije v minulosti. Budoucnost je tady a teď, příští rok nemusí být. Nikdo neunikne, ani ti, co vystupují ze svého fára a přikazují svým zaměstnancům, aby se vrátili do práce, jako by to byli nějací otroci. Jestli je ten virus dostane, můžou zemřít, stejně jako my všichni. S Land Roverem i bez něho. Města jsou lapače pohlcující energii: když dojde proud, lidé zemřou zavření ve svých bytech, bez možnosti použít výtah. Neuvažovali jsme dostatečně kriticky na to,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520573
98
AILTON KRENAK
abychom zvážili dopady zdravotní krize ve velkých městských centrech, a musím se přiznat, že je mi těch, kteří v těchto velkoměstech žijí, líto. Spousta lidí je sama, přestali jsme být společenské bytosti, protože žijeme na jednom místě s více než dvěma miliony lidí. Četl jsem jeden článek o pandemii, v kterém italský sociolog Domenico De Masi cituje prorocké dílo Mor Alberta Camuse: „mor může přijít a odejít, bez toho aby zanechal stopy v lidském srdci”. Cituje z románu jednu pasáž, ve které se říká: „bacil moru nikdy nezemře ani nezmizí, po desetiletí může přespávat v nábytku nebo v oblečení, trpělivě vyčkávat v pokojích, ve sklepích, v kufrech, v kapesnících a v papírech, až možná jednoho dne smůla nebo lekce pro lidstvo zapříčiní, že mor probudí svoje krysy, aby zemřely ve šťastném městě.” Kéž by se všechno zpět do normálu nevrátilo. Protože pokud se to stane, bude to znamenat, že smrt tisíců lidí na celé planetě byla k ničemu. Po tomhle všem už se lidi nebudou chtít dohadovat o kyslík s desítkami kolegů na malém pracovišti. Změny už se dějí. Nedává smysl, aby ženy nechávaly svoje děti hlídat, aby mohly jít do práce. Nemůžeme se do toho rytmu vrátit, nastartovat zároveň všechna ta auta, všechny ty stroje. Bylo by to jako přidat se na stranu popíračů, připustit, že Země je placatá a že bychom se měli i nadále požírat. Ano, tím bychom opravdu dokázali, že lidstvo je jeden velký omyl.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520573
Ukázka elektronické knihy