98
Kirsty Manningová
le dopadajícím sem ze dvou okének u stropu rázovala po místnosti. Margot zatajila dech. Ta žena vypadala tak trochu jako blázen. „Mademoiselle Murantová, seznamte se se svojí novou spolubydlící. To je mademoiselle Bissetová.“ Dozorce jí sundal pouta. „Joséphine.“ Žena k ní přikročila a natáhla ruku, aby si s ní potřásla. Zdála se být zhruba stejně stará, ale měla v sobě jistou nevypočitatelnost – její napjaté tělo jako by se chystalo každým okamžikem zaútočit jako šelma. Margot současně fascinovala a uváděla do rozpaků. „Margot,“ odpověděla nesměle a s uzarděním přijala nabízenou ruku. Ta byla na rozdíl od její měkká a bez mozolů. Margot uvažovala, jakou práci asi ty ruce vykonávaly, a došla k závěru, že nejspíš žádnou. Joséphine je určitě bohatá – takové dlaně měly i mademoiselle Schramsburgová nebo madame Munroová. Zamračila se a hned obrazy těch žen zahnala z mysli. Dozorce se ohlédl přes rameno a předal Joséphine bonboniérku ukrytou v kapse. „Bonne année, mademoiselle Murantová,“ popřál jí srdečně. „Ať vám tento rok přinese la liberté et la victoire.“ Jeho slova Margot dojala. Uplynulo už šest měsíců od doby, co Německo zabralo Francii, a prý se na jeho stranu přidaly kromě Itálie i Slovensko a Maďarsko a teď Japonsko. Svět za zdmi vězení se měnil, hranice se přesouvaly. Ty země však Margot nezajímaly, dokázala myslet jen na svoji matku. Našla si Vivienne ve vesnici nějaké bezpečné útočiště? Stará se o ni někdo? Ve věznici, kde byla zavřená během soudního přelíčení, požádala o papír a pero, aby matce napsala, ale jejím žádostem nevěnoval nikdo pozornost. Kdo by dbal v přeplněné věznici na prosby nějaké vesnické holky? Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520532
Záhada rukopisu
99
„I já v to doufám, monsieur Masson,“ odvětila Joséphine stejně srdečným tónem, „kvůli nám všem.“ Margot se asi tvářila pěkně vyjeveně, protože když Joséphine doprovodila dozorce ke dveřím, klokotavě se zasmála. „Jděte, mon ami. Šťastný nový rok vám i vaší krásné rodině. A děkuju vaší dobré ženě za ty dobroty.“ Přitiskla si krabičku k hrudi. „Uděláme si tu s mojí novou přítelkyní pravé hody. Škoda, že jste sem nemohl propašovat trochu šampaňského,“ dodala s afektovaným přízvukem ve stylu Scarlett O’Harové. „A teď už sbohem, abychom se my děvčata mohly konečně seznámit.“ Vystrčila pobaveného dozorce za dveře a nabádala ho, aby nezapomněl zamknout. Když zaklapl zámek, otočila se k Margot a uhladila si šaty. V Margotině duši zaplála jiskřička naděje. Možná by jí ten dobrák dozorce mohl pomoct odeslat dopis matce! Až nastane vhodná chvíle, zeptá se Joséphine. Ta sundala víčko z krabičky a nabídla Margot čokoládový bonbon. „Za co tu jsi?“ otázala se jí tónem stejně lehkým, jako by se ptala, zda má raději čaj, nebo kávu. „Za vraždu. Odsoudili mě k smrti, ale soudce popravu odložil. Prý pod tlakem Němců, asi protože sami posílají na smrt už tak dost lidí. Takže mám doživotí.“ Joséphine udiveně zamrkala, pak sevřela Margotinu bradu mezi palec a ukazováček a hýbala jí hlavou ze strany na stranu jako vědec, který studuje nějaký zajímavý exemplář. „Kohopak jsi zabila, Margot ze Sanary?“ „Nikoho. Je to –“ „Ale, ale. To tady říkají všichni.“ Joséphine se zasmála, pustila jí bradu a jala se opět pochodovat sem a tam. „Tohle si můžeš odpustit. Jsi usvědčená vražedkyně. Tady jsou ti ty růžové tvářičky a velké hnědé oči k ničemu. Pokud se budeš svou nevinou příliš chlubit, spoluvězeňkyně ji z tebe na vězeňském dvoře vytlučou. Nesmíš jim dát najevo, že se jich bojíš.“ Ukázala na Margotiny sešlapané Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520532
100
Kirsty Manningová
škrpály. „Tvoje rodina si asi nemohla dovolit nic reprezentativnějšího.“ Margot se začervenala a popotáhla si šaty, aby pod nimi boty skryla. „To nebyla výtka. Být chudý není zločin.“ Kdo je ta žena, které se jen stačí na Margot podívat a ví o ní všechno? Došla ke kavalci a usedla na něj. Hned vzápětí ale vyskočila. „Promiň, měla jsem tě varovat, že jsou matrace provlhlé. Nevím, co je horší, jestli když ze stěn kape, nebo když se v mrazu pokryjí vrstvou ledu. Má strana je sušší, takže se spolu můžeme dělit o lůžko – lehneme si hlavami proti sobě.“ Margot fascinovalo Joséphinino pařížské sebevědomí a nenucenost. Obě byly zhruba stejně vysoké, měly podobnou postavu a hnědé vlasy, ale energie její spoluvězeňkyně jako by jejich celu projasňovala. „A z čeho jsi obviněná ty?“ zeptala se Margot. „Jen z přestupku. V mém obvinění stojí, že jsem degaullistka se zálibou v psaní.“ Joséphininy tmavé oči pobaveně zajiskřily. „Údajně jsem napsala něco ošklivého na pár pětifrankových bankovek. Němcům se to nelíbilo. Domnívají se, že proti nim něco mám – a tak mě zatkli, a taky ještě dalšího novináře.“ „Ty jsi novinářka?“ zašeptala Margot se směsicí úcty a strachu. Opřela se o kovový rám postele, aby se nezapotácela, když si vybavila novinové titulky: VRAŽDÍCÍ SLUŽKA SLUŽEBNÁ ZABIJÁK SVÁTEČNÍ VRAŽEDKYNĚ
Kdopak je asi vymýšlel? Zněly jí jako názvy detektivek, které si ráda čítala při světle svíčky, když malý Maxime usnul. Žaludek se jí sevřel při vzpomínce na jeho tvářičku. Ukázka elektronické knihy