Millie Adamsová
muž. Jen s tím, že strávila tolik let svého života ve vězení… Až nastoupím na trůn, budu potřebovat muže, který mi bude pomáhat a bude mě ochraňovat. Nechtěla teď na to myslet. Musela se soustředit na to, aby šla pomalu, důstojně a se vztyčenou hlavou. Chtěla se soustředit jen na tento okamžik. Bylo to skoro jako svatební obřad. Kráčeli vedle sebe uličkou, ale po chvíli ustoupil Maximus stranou a dál už kráčela sama. Kněz jí podal žezlo, kolem ramen jí položil slavnostní roucho a požehnal jí. Pak promluvila ona. Slíbila hospodářskou prosperitu a stabilitu. Slíbila, že bude podporovat technický a hospodářský rozvoj země. Slíbila, že bude ctít svůj lid, svoji zemi a její tradice. Každé ze slov, která pronesla, jí vycházelo ze srdce. Měla přitom na mysli, že přežila kvůli své zemi a kvůli této chvíli. Když jí na hlavu dali těžkou zlatou korunu, pokorně ji přijala. Ceremoniál končil. Zahleděla se na shromážděné lidi. „Budu vám celý život pokorně sloužit.“ Namáhavě polkla a dokončila svou řeč. A najednou, s posledním slovem svého projevu, si uvědomila, že tady, na tomto místě, je jenom díky svému nezlomnému duchu. Uvědomila si, že dlouhá léta věznění přežila jen díky odvaze, kterou zdědila po otci. Byly situace, kdy se musela podřídit svým věznitelům. Ale jen díky své odvaze a duševní síle všechno přestála. Ne každý by dokázal letět přes půl světa, vypátrat a pak vyhledat zkušeného supervojáka, který před rokem se svými jednotkami svrhl v její zemi vládu diktátora, omámit ho chloroformem a dopravit ho do svého paláce, aby jí a její zemi znovu pomohl. Aby ji chránil a pomáhal jí vládnout. Ne každý by po atentátu, který na ni byl před 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520475
Buď můj jediný král!
měsícem spáchaný, a po mnoha letech věznění, mohl na tomto místě stát. Ona – královna Annick – to dokázala. „Když jsme přišli o mého otce a o mou matku, přišli jsme o hodně. Vy jste přišli o vládce a já jsem přišla o milující rodiče. Protože zahynul i můj bratr, přišli jsme o budoucího krále. Nejsem následnice trůnu, již by všichni znali, dosud o mně věděla jen hrstka lidí. Ale jsem odhodlaná vás vést, budu ctít odkaz svého otce a spolu vstoupíme do nové éry. Nebudeme se skrývat v horách, nebudeme neznámé a izolované království. Získáme moderní technologie a propojíme se se světem. Budeme silní a nezávislí. Budeme spolu.“ Domluvila. „A nyní dovolte, abych vám představil královnu Annick Lestradeovou, královnu Aillette,“ prohlásil kněz. Annick přehlédla pohledem shromážděné lidi. Kývla na pozdrav a kráčela pomalu zpět k východu, kde se k ní připojil Maximus. Pak se venku v zahradách konal slavnostní oběd. Annick nemohla pozřít ani sousto. Nechtěla být v zahradě vzhledem k tomu, co se tu včera stalo. Nemůžu odejít, zapřela se. Musím být silná. Nemůžu se zastavit před první překážkou, která vlastně ani žádná překážka není. A tak se po zbytek dne usmívala, prohodila pár slov s každým, kdo si přál s ní mluvit. Když den končil, připadala si jako někdo úplně jiný. Z ženy, jíž byla ještě včera, už nic nezůstalo. Byl to zvláštní pocit. Zahlédla Maxima a… nemohla se ani nadechnout. Toužila po něm. Chtěla, aby se zase milovali. A že byl nepříjemný? Nevadilo jí to. Nevadilo jí, že ji odmítal a že tvrdil, že to dělá pro její dobro. Že jí dal na srozuměnou, že s ní už nechce spát, protože… se prý musí ovládat. Nebo o čem to vlastně mluvil? 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520475
Millie Adamsová
Týkala se jejich dohoda výhradně prospěchu země? Jistě, z větší části určitě. Budu sloužit své zemi, dám za ni svůj život, slíbila ve svém projevu. Ale nemůžu si něco přát také pro sebe? Nemůžu také žít… prostě jen žít? Milovat se s mužem jako včera večer? Vdát se. Mít děti. Hezky se oblékat a používat mejkap. Jíst sladkosti. Chtěla všechny tyhle věci a nemyslela si, že je proto horší nebo dokonce špatná a sobecká. Maximus tvrdil, že se musí ovládat a neřekl jí proč. Budu zase jen loutka. Budu jeho žena, ale ne skutečná, jako bych byla po opravdovém sňatku. Nebude se mi svěřovat. Nebude se mnou spát, protože to, k čemu mezi námi včera došlo, považoval za své selhání. Vadila mu její otevřenost. Její upřímnost považoval za zbraň, namířenou proti sobě. Budu muset před ním dál potlačovat svoje city a on bude dál přede mnou skrývat svá tajemství. Jak se to bude lišit od života, který jsem strávila ve vězeňské cele? Když oběd skončil a hosté se pomalu vytráceli, zjistila, že Maximus se někam vytratil také. Vykasala si sukni těžké róby a šla do paláce. Rychle a cílevědomě kráčela dlouhou chodbou k jeho pokoji. Vrazila dovnitř. Bez zaklepání. Nemusela klepat. To ráno, kdy měli hodinu tance, také k ní přišel, aniž by se zdržoval klepáním. Byl tady. Byl bez saka, košili měl rozepnutou, takže měl hruď z větší části obnaženou. Hruď, kterou líbala. Chtěla to dělat zase. Chtěla, aby se zase milovali. „Jsem žena,“ prohlásila. „Ano, jsi,“ usmál se, „o tom není pochyb.“ Možná, že upřímnost je skutečně moje největší zbraň, tak proč bych ji proti němu nemohla použít? 100 Ukázka elektronické knihy