Sarah Malloryová
jak se mu na povrch začínají vynořovat vlastní bolestivé vzpomínky a s vypětím všech sil je zahnal zpátky, než ho mohly ovládnout. „Nemohu tomu uvěřit. Neuvěřím,“ trvala neoblomně na svém. „Pojedu do Londýna, najdu ty muže a podívám se jim zpříma do očí.“ „A co když vám řeknou to samé, co já?“ „Poznám, že lžou. A vytrvám tak dlouho, dokud mně neřeknou pravdu.“ Ran se obával, že přesně to udělají. Arabella se nedozví jenom o hazardu a laudánu, ale také o ženách, které byly na večírky zvané. Roffeye možná více zajímalo laudánum než lehké ženy, to se ale Arabella nedozví. Zlomilo by jí to srdce. „Potom mně alespoň dovolte, abych vám pomohl,“ zkusil to ještě. „Vy mně pomoct nemůžete!“ odsekla a zpražila ho rozzlobeným pohledem. „Vaše minulost je již všem známá, můj pane. Pokud se roznese, že se znám s neblaze proslulým lordem Westrayem, jenom mně to poškodí pověst.“ Narovnala se a vztyčila hrdě hlavu. „Jsem vám opravdu velice vděčná za všechno, co jste pro mě doteď udělal, můj pane, ale více už mně pomoct nemůžete.“ Zvedla se, prudce se otočila, její červená sukně kolem ní zavířila a vyšla z jídelny. Arabella vyběhla nahoru po schodech a celou cestu si v duchu hubovala. Jak jenom mohla? Jak mu jenom mohla dát důvod, aby si myslel, že jí na něm nějak záleží? Co ji, proboha, přimělo, aby mluvila o svých citech? Na Randolphovi jí vůbec nezáleží. Ani trochu. U dveří do své ložnice se zastavila. Několikrát 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520461
Hraběnkou na týden
se zhluboka nadechla, aby se zklidnila, než vejde dovnitř a potká se s komornou. Nebylo to k ničemu. Ruth stačil jediný pohled na její zarudlý obličej a zděšeně vykřikla. „Ach, Bože můj, co se stalo? Neříkejte, že se vás hrabě pokusil svést!“ „Ne, nic takového,“ uklidňovala ji Arabella. „Pohádali jsme se, protože už nechci přijmout jeho další pomoc.“ Zvednutou dlaní komornou zarazila. „Prosím, nic neříkej, Ruth. Jsem příliš rozčilená.“ Komorná přimhouřila oči a ponořila se do ublíženého mlčení. Pomohla své paní svléknout šaty a obléknout noční košili. Arabella ji potom propustila a prohlásila, že je příliš vyčerpaná. Když však osaměla, místo spánku netrpělivě přecházela po ložnici sem a tam a snažila se uklidnit zjitřené city. Uběhla hodina. Oheň v krbu vyhasl a jak se v ložnici ochladilo, začaly ji zábst bosé nohy. Přesto pořád přecházela dál a snažila se rozmotat pocity, které se v ní svářely. Její láska k manželovi byla pořád stejně silná a čistá jako vždycky, ale cítila, že ji uvnitř ovládá ještě jedna temnější síla. Probudila se v ní vášeň pro Randolpha, děsivě temná a smyslná vášeň, která by ji mohla zcela ovládnout. Zastavila se a vzlykla. Zabořila zoufale obličej do dlaní. Jak mohla tak rychle zapomenout na svého milovaného a zbožňovaného manžela? Jak jenom může být tak žalostně prostopášná? „Bello?“ Když zaslechla Randolphův tichý hlas, zarazila se. Přeběhla ke spojovacím dveřím mezi jejich ložnicemi. Klíč byl stále v zámku a byl otočený. Bylo bezpečně zamčeno. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520461
Sarah Malloryová
„Bello, mluv se mnou.“ Položila ruku na dveře a představovala si Randolpha na druhé straně. „Pokud jsem tě rozčilil, omlouvám se,“ pokračoval. „To jsem nechtěl.“ Opřela se čelem o hladké chladivé dřevo. „Já to vím, můj pane.“ Chvíli mlčel a potom řekl: „Otevřeš, prosím, dveře?“ „T-to nemohu.“ „Proč ne? Máš ze mě strach?“ „Ne.“ Mám strach sama ze sebe, dodala v duchu. Přikryla si dlaní ústa, aby potlačila vzlyk. „Bello, ty pláčeš! Pusť mě k sobě. Dovol, abych s tebou promluvil.“ „Prosím, Randolphe. Prosím, běž pryč.“ Klesla na kolena. „J-já svého manžela miluji. Nikdy jeho památku nepošpiním. Nikdy.“ Nastalo ticho. Nadechla se. „M-musím odjet. Zítra.“ „Jak si přeješ. Můžu pro tebe ještě něco udělat?“ „Byl bys… byl bys tak hodný a řekl služebnictvu, že jsem musela odjet kvůli nějaké neodkladné záležitosti? A… byla bych vděčná, kdybys nikomu neprozradil moji pravou identitu.“ „Nikdy tvoje tajemství nezradím, Bello.“ „Děkuji.“ „Uvidíme se u snídaně?“ „Ne. S Ruth se nasnídáme po cestě.“ Slzy, které předtím zadržovala se jí teď nezadržitelně začaly řinout po tvářích. „Myslím, že bude nejlepší, když už se neuvidíme, můj pane. Budu dál hledat vraha svého manžela. Sama.“ 100 Ukázka elektronické knihy