dobu ví, že jeho dosavadní postoj je těžko udržitelný a že veškerá naděje, že by se internetu a všemu, co s ním souvisí, mohl vyhnout, pomalu umírá. Počítač je mu bohužel pořád ještě cizí, což stále častěji vede k nepříjemným situacím. Jenže on není ten typ, co by se na univerzitě vplížil do počítačové učebny a požádal nějakého studenta, aby mu laskavě ukázal, jak na to. „Uklidni se, to pak vyřešíme,“ řekne Géza po krátké pauze. Potom dodá, že internet ovlivní a změní společnost v mnoha ohledech, ale jak, to zatím ani Géza nemůže vědět, ovšem leccos ho k tomu napadá, rád mu to v hrubých rysech nastíní, třeba tím vzbudí pozornost zde přítomného, velice ctěného kolegy z doby kamenné. Bogdán přikyvuje, ale čím dál méně poslouchá, co Géza říká. U sousedního stolu sedí tři dívky, může jim být nanejvýš dvacet, roztomile se smějí, vyprávějí si trapné i vtipné historky o tom, jak přišly o panenství. Jejich slova přitom nejsou primárně určena uším kamarádek, nejdůležitějším posluchačem je brýlatý uhrovitý chlapec, o několik let starší než ony, může to být maximálně doktorand, a jak se směje, z pusy mu probublává slina. Dvacetileté holky Bogdána obvykle nijak zvlášť nezajímají, ale v tomhle případě si nemůže pomoct, musí je koutkem oka pozorovat. Naslouchá, občas pohlédne jejich směrem a čeká, až začne vyprávět i třetí dívka, jejíž dlouhé hnědé vlasy pokrývají kožené křeslo. Představuje onen typ klasické krásy, u které mají šanci jen chlapci nebo spíš muži, kteří jsou na výši. Možné je i to, že je ještě panna. Ale když už na ni přichází řada a ona otevírá pusu, ozve se brýlatý kluk, jak přišel o panictví on, nejzajímavější je datum, 23. října 1989, tedy na Den vyhlášení Maďarské republiky, a akt se odehrál na zadním sedadle lady, takže se to podle něj dá chápat skoro jako politický akt. Dívky se výskavě
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520334
chichotají, zato Bogdán by tomu tupému volovi nejraději jednu natáhl. Ale stejně, kolik mu v osmdesátém devátém mohlo být? Třináct, nejvýš patnáct. A zrovna když se hezká dlouhovláska už už dostává ke slovu, Géza se začne zvedat. „Jestli se z nás po tolika mentolových cigaretách nestali impotenti, tak z nás nebudou nikdy,“ říká a dunivě se směje vlastní pointě. Z pátého patra se do sedmého vracejí pěšky. Cestou Géza nastiňuje další zajímavá témata, která ho teď velice zaměstnávají, například to, jak e-mail změní mezilidské vztahy. Přiznává, že ho vždycky uvádí do rozpaků, že se vzkaz, ať už daná záležitost spěchá, nebo ne, ať je dlouhý, nebo krátký, ať je důležitý, nebo marginální, objeví ve schránce adresáta okamžitě po odeslání a on může hned číst řádky, které před pár minutami napsal někdo jiný někde úplně jinde. Už zahnou do studovny, když se jen tak mimochodem zeptá, jestli má Bodgán taky e-mailovou adresu, mají je všichni vyučující, univerzita je tvoří automaticky, příjmení a jméno bez diakritiky a oddělené tečkou, pak zavináč a to další, určitě mu už před lety přišlo vyrozumění, jen si na to nepamatuje. Ať zajde do kanceláře a zeptá se. S tím se Géza rozloučí a pokračuje zpátky na galerii. Bogdánovi z cigaret šumí v hlavě. Dneska je toho na něj nějak moc, a to jsou teprve čtyři odpoledne. Rozhodne se, že odsud co nejdřív vypadne. Zaplatí za kopírování, vrátí knihy, vezme průkazku a opustí palác, výtahem sjede na náměstí Jiřího Dóži, vyčuhující papíry zastrká do tašky. Když nastoupí do autobusu, okamžitě si uvědomí, že jede špatným směrem, tudy jezdí, když se vrací na univerzitu, ale teď má namířeno domů. Nevadí, říká si v duchu, vystoupí u Východního nádraží a půjde pěšky. Jeho myšlenky se točí kolem e-mailu. Ne že by ho dosud nezastihla informace, že je možné vést korespondenci
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520334
přes internet, ale nenapadlo ho, že by kdokoli ze známých měl e-mailovou adresu. Nadšení pro-email pořád nechápe, stejně jako nechápe nadšení z mobilních telefonů. K čemu je někomu mobilní telefon, když ho nemají zároveň všichni členové rodiny a přátelé? Komu má za ty příšerný peníze volat? A k čemu by volal někdo jemu, když je zrovna na ulici, na univerzitě, v knihovně, takže by stejně nemohl hovor přijmout? Podobné otázky v něm vyvolává i e-mailování. Proč by měl psát e-mail někomu, s kým se stejně potká? A proč psát těm, kterým může zavolat z pevné linky? A vůbec, komu by měl psát? Zatímco o tom přemítá, přijde mu na mysl Enikő Böröndová. Jestliže má on sám univerzitní e-mailovou adresu, pak ji má i Enikő Böröndová, a jestli je opravdu skládají tak, jak říkal Géza, potom Bogdán zná e-mailovou adresu Enikő Böröndové. Samozřejmě že jí nebude psát, nebude psát nikomu. Ale mohl by, kdyby chtěl, a Enikő by si jeho mail možná i přečetla. Při té představě se celý zachvěje. Nechce o tom dál přemítat, zdá se však, že to, o čem přemítá, a o čem nikoli, nerozhoduje on, protože v hlavě najednou slyší útržky vět, jako kdyby ten dopis už psal, a má za to, že slyší i klapání psacího stroje, ačkoli ví, že na klávesnici počítače nejsou třeba tak silné údery. Milá Enikő, zajisté se divíš, že dostáváš dopis právě ode mě, dnes jsem se dozvěděl, jak psát e-maily, teď jdu ze Széchényiho knihovny, kodrcám se v autobuse, na tomhle místě jsem byl naposledy s tebou. Jistě se podivuješ, že ti ode mě přišel e-mail, při našem posledním setkání, nevyvinulo se to zrovna dobře, neměl jsem odjet do Baji, neměl jsem takhle, oba čerstvě rozvedení, příčinou jsou rozdílné žebříčky hodnot, já tě neobviňuji, bylo by dobré, abys neobviňovala ani ty mě, nezlob se, v podstatě mám svědomí čisté, plus minus, vlastně
100 Ukázka elektronické knihy