Byl jsem automechanik. Měl jsem se starat o motory a kola. Hledal jsem tak jiné možnosti, jak světu říct, že fakt nesouhlasím s tím, že se mám v Česku cítit jako podřadný živel. A tak jsem se objevil na demonstraci před budovou Vysoké školy ekonomické, kde mě prvně kontrolovala policie, když jsem jako malé dítě házel vajíčka na sochu Zápotockého. Zápotocký zmizel a místo něj tam bylo několik tisíc lidí, kteří protestovali proti hnutí skinheads. Poprvé v životě jsem viděl pohromadě tolik lidí, kteří skíny nesnášeli stejně jako já. Tehdy totiž fašouni (to je jejich správný název dnes) zavraždili studenta Hassana Elamina Abdelradiho, a konečně se ozvali politici, kteří navrhovali jejich postavení mimo zákon. Paradoxní na tom je, že ten návrh potom podal současný prezident republiky, který se jako rasista projevuje naprosto běžně. A na demonstraci jsem také poprvé v životě uviděl jiného politika než Václava Havla (toho jsem viděl na Škroupově náměstí v prosinci 1988, kam mě a bráchy vzal táta) pěkně naživo. Žádná televize. Přesně si vzpomínám na to, jak na demonstraci proti skinheads mluvili Žantovský, Lux nebo Pithart o tom, že rasismus je v naší společnosti zcela nepřijatelná věc. A alespoň na chvíli jsem měl pocit, že by se v Česku mohlo něco změnit a my bychom mohli žít jako ostatní. Jenže demonstrace je demonstrace a realita je rea lita. Takže jsem sice viděl hromadu lidí, co naprosto přesně chápali všechny situace, které my Romové musíme prožívat každý den, ale reálně se neměnilo absolutně nic. Dalším prostředkem ke změně našich životů se tak stala hudba. Moje dvojče se totiž konečně
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520294
projevilo a z klučiny, co lezl do zadku učitelkám a pořád se jenom učil, aby se zavděčil, se stal rapper Gipsy. Což se samozřejmě nestalo jen tak. Už jako daleko mladší jsme se pokoušeli prosadit na hudební scéně a jako duo Twins jsme vystupovali na několika soutěžích s elektrickým pianem, které nám půjčila spolužačka Eva Pilařová. Jednu ze soutěží jsme dokonce vyhráli a jako první cenu jsme získali vystoupení v televizi, ke kterému nakonec nedošlo, protože vážně onemocněla moderátorka a zpěvačka Inka Rybářová. Ještě předtím nás s dvojčetem vyhodili z Rolničky, protože se jim nelíbil náš přednes romské písně Šukhar jakha. Mě vyhodili dokonce i z konkurzu do Bambini di Praga, kde jsem udělal ostudu své matce, a nakonec mě vyhodili i z dramatického kroužku, kde jsem skončil u role ryby. Neúspěšných pokusů jsme tedy měli za sebou celkem dost. Ale jednou jsme se objevili v klubu Radost FX, a když došlo na freestyle, brácha předvedl nařvaný undergroundový rap, plný frustrace, rasismu a protestu. Já ho na pódiu doprovázel, aby se neřeklo, a ten večer se stalo něco, co navždy přepsalo život mého dvojčete. Vzniklo uskupení Syndrom Snopp. Brácha nezaujal jen mě, ale taky člověka, co si říkal Da Smog. Jinak Honza Zahradník, co bydlel v ulici Mrkvičkova na sídlišti Řepy. A Smog nebyl v té době jen tak někdo. Byl to člen velmi populární kapely Chaozz, která tehdy udělala díru do české pop music a ovládla hudební soutěž Eso. Na české hudební scéně tehdy fakt nebylo nic, co by se dalo poslouchat. Starci poslouchali Karla Gotta, hrál se Olympic, zpívaly Petra Janů a Hana Zagorová
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS520294
a největším hitem byla už dva roky stará předělávka kapely Premier Hrobař. Pro člověka s hudebním sluchem prostě utrpení. Hudba jako za socíku, jen s nádechem demokracie. A do toho šílená moderátorka Tereza Pergnerová (sorry, holka, já tě mám jinak fakt rád. Nikdy ti nezapomenu, že jsi nás nenechala s bráchou na ulici!), která moderovala ještě šílenější hitparádu. Jenže tahle hitparáda dělala hvězdy. A kdo tam uspěl, ten prodával. A Chaozz zkrátka uspěl na všech frontách. Honza Zahradník tak měl kontakty ve světě, o kterém se nám mohlo jen zdát. Přivedl nás do vydavatelství PolyGram, dnešní Universal Music. A ti nám zaplatili nahrávání dema v opravdovém studiu. Tři noci jsme nahrávali s profesionály. A už tehdy jsem poznal, že na profesionální hudbu zkrátka nejsem stavěný, i když jsem si později hudbou vydělával peníze. Zato živé koncerty, to bylo moje. Řvaní do mikrofonu v tmavém studiu, to se fakt nedalo. Ale demo jsme nahráli a čekali jsme, jak uspějeme. Navíc když jsme ze studia odcházeli, vystřídali jsme se tam s pěticí kluků oblečených podobně jako náš soused, homosexuální šlapka Angelo. Ti zpívali něco o mámě a zpívali tak falešně, že jsem si byl naprosto jistý tím, že musíme uspět my. My jsme měli dokonalý hudební sluch. Já hrál na klavír, bicí, kytaru, brácha zpíval a měli jsme za sebou několik živých koncertů se střídavými úspěchy. A zatímco oni zpívali o mámě, my jsme zpívali asi tohle: Od malička vstávám do rána plnýho předsudků, plnýho strachu a smutku.
100 Ukázka elektronické knihy