GLOBÁLNÍ DĚJINY TOHO SLOVA NA F Barbora Votavová
Lucy Delap Feminismy. Globální dějiny přeložila Alžběta Vargová Host, Brno 2022 376 stran
Některé antifeministky v Česku se často vydávají za svůj pravý opak a obvykle se při tom zaklínají dvěma věcmi: esencialismem a orientalismem. V prvním případě se odkazují k domnělé danosti genderových rolí a boj za ženská práva prezentují jako obranu přirozeného ženství, v tom druhém obracejí pozornost výlučně na nerovná práva žen mimo severoatlantický kontext. Kniha historičky Lucy Delap, která vyšla letos na podzim v Hostu, je proti oběma pokrouceným pohledům na ženská práva a feminismus užitečným protilékem. Autorka v knize odmítá pojetí dějin fe‑ minismu jako jednoho proudu nebo hnutí, odmítá vykládat ho chronologicky nebo jako západní, bílý či privilegovaný vynález. Namísto toho přináší mozaiku přístupů, osobností, literárních děl, písní či přímých akcí, kterou staví podle neobvyklého vzorce. Jednotlivé střípky tu spojují třeba koncepty
96
snů, vizí o utopických společnostech přija‑ telnějších pro ženy, myšlenek, intelektuál‑ ních inovací, prostorů, předmětů či pocitů. Přináší tak zásadní poznatky k debatám, které se ve střední Evropě s oblibou vedou třeba o utlačivosti hidžábů nebo k otázce přirozenosti ženských pečujících rolí. Kniha je skoro nevyčerpatelným zdro‑ jem inspirací k dalšímu prozkoumávání asijských, afrických či jihoamerických femi‑ nistických osobností, umělkyň, aktivistek a hnutí. Zpracovává tři století feminismu, do něhož zahrnuje i elementy, které se tak samy neoznačovaly, ať už proto, že časově předcházely samotnému pojmu, nebo z roz‑ ličných strategických důvodů. Odmítáním koloniální, západní nebo heteronormativní perspektivy výrazně rozšiřuje záběr a zpra‑ covává kouty světa a proudy, o kterých jsme se v češtině zatím často neměli možnost dočíst. I tak je ale zarážející, že jednou z prvních do češtiny přeložených knih, které se zabývají nezápadním feminismem či intersekcionalitou, je právě kniha bílé Britky, která navíc skoro úplně vypouští strukturální povahu nerovností napříč ča‑ sem i prostorem. V českém překladu nikdy nevyšly mnohé zásadní feministické texty, obzvlášť pokud jde o osobnosti černošského, queer nebo intersekcionálního feminismu. Nebýt slovenského nakladatelství Aspekt, bez znalosti angličtiny bychom si nepřečetli nic od bell hooks, první překlad Audre Lorde vyšel teprve vloni, a dokonce ani od Roxane Gay nelze najít více než jednu knihu. Slabostí českého vydání je tedy především to, že historiograficky a skoro encyklopedicky zpracovává zdroje, z nichž mnohé jsou feministickým kánonem, pro český knižní trh je však jejich primární, političtější podoba neznámá. Větší slabinou českého vydání knihy je však její překlad. Ani originál není napsán příliš srozumitelně. I přesto, že jde o historiografickou práci s originálním přístupem, jsou mnohé konstrukce zbytečně komplikované a složitá souvětí ubírají na srozumitelnosti. Český překlad tento dojem ještě umocňuje, místy je
obtížné sledovat myšlenku v odstavci nebo vyčíst, co má daným souvětím být vyjád‑ řeno. Zarážející je i to, na kolika místech je v češtině použito generické maskulinum, které do feministické publikace rozhodně nepatří — na mnoha místech se mu překladatelka vyhýbá, je v tom ale značně nekonzistentní. Feminismy Lucy Delap jsou tedy kaž‑ dopádně zajímavou, potřebnou a objevnou knihou, její možný dopad na úroveň české veřejné debaty o feminismu je však kompli‑ kovaný. Kromě nepříliš hladkého překladu za to může i fakt, že jde o historickou práci, která téma feminismu pojímá až příliš popisně, a relativizuje tak problematičnost mnohých odnoží, jejichž skutečně feminis tická podstata je snadno zpochybnitelná. V pestré mozaice vedle sebe stojí naprosto protichůdná hnutí, která se vzájemně popí‑ rají — což Delap zmiňuje, ale až na výjimky nijak nehodnotí. V textu tak trochu zaniká, že ženská práva jsou, stejně jako ta lidská, jenom jedna. A že zkrátka mluvit o nacio‑ nalistickém, transfobním, orientalistickém nebo jakémkoli jiném „feminismu“ nepo‑ važujícím všechny ženy za hodné stejných práv, důstojnosti a bezpečí v sobě skrývá potenciální nebezpečí. Na knižním trhu, kde chybí tolik zásadních textů intersekcio nálních autorek, a ve společnosti, kde se k feminismu nehlásí ani jediná aktuální kandidátka na prezidentku Danuše Nerudová, tak může mozaika Feminismů působit až příliš rozostřeně. Čím více knih, které pomáhají pochopit strukturální povahu nerovností a jejich vzájemné propojení, bude vycházet, tím větší smysl budou mít i knihy s menším zápalem, zato větším záběrem, jako jsou právě Feminismy. ●
Recenze Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519821
JEDNOTLIVÍ LIDÉ O JEDNOTLIVÝCH LIDECH Jana Šrámková
„Je tu někdo, kdo neznal Hanu Jüptnerovou osobně?“ ptá se knihovnice Krkonošského muzea ve Vrchlabí v úvodu čtení z Knížky o Haně. Autorka textu Tina Stroheker pobaveně otáčí hlavu k překladateli knihy Jonášovi Hájkovi, který jako jediný zvedá ruku. Radosti regionální literatury, dalo by se mávnout rukou, protagonistka v místě aktivně prožila život a kniha tu logicky našla své čtenáře. Ostatně zdání, že je titul jen jakousi soukromou poctou milované bytosti, vzbuzují i její úvodní slova: „V říjnu 2019 zemřela Češka Hana Jüptnerová z Vrchlabí, obětavá matka, přítelkyně, křesťanka, učitelka, disidentka a stavitelka mostů mezi Čechy a Němci. Bylo jí 67 let. Ve dnech mezi její smrtí a pohřbem rodina projevila přání...“ Jenže text se dočká uvedení na několika dalších místech a mezi čtenáři získává po‑ věst nenápadného literárního drahokamu. Kdo tedy byla Hana Jüptnerová, že o ní napsala knihu německá básnířka a český básník ji přeložil? A má smysl otevírat vzpomínkový text za někým, za kým se nám nestýská? Podobné otázky a dotírání bezpočtu ambivalencí charakterizují celý tento podmanivý svazek. Začíná to už nepříliš vydařenou obálkou, která působí spíše jako skripta, zatímco objímá velkoryse vypravený knižní blok, který plně dostojí podtitulu německého originálu Ein Album. Úvodní obavu, zda nejde jen o jakousi prodlouženou pohřební řeč na objednávku rodiny, překrývá pestrý vějíř drobných poetických textů, které očima pátravé pozo‑ rovatelky komentují a interpelují fotografie z domácího archivu Jüptnerové. Dále je tu napětí mezi portrétem intelektuálky a chartistky, která dostává novoročenky od Jana Skácela, promlouvá na pohřbu Pavla Wonky a sdílí revoluční euforii ve vzájemném odzbrojujícím úsměvu s Václavem Havlem — tato fotka se propracuje na obálku německého vydání knihy —, a mezi portrétem obětavé matky, která sama vychovala nejen dva biologické syny, ale také tři romské dívky,
Recenze
portrétem aktivní maloměstské evangeličky, která na kole neúnavně objíždí potřebné a všechny zásobuje bylinkami na čaj a dal‑ šími domácími produkty. Není ve svých očekáváních maloměstský nakonec spíše čtenář, když ho stále něco překvapuje, včetně okamžiku, kdy Hana na prahu seniorského věku naváže vztah s německou básnířkou a navštěvují spolu zahaleny do duhové vlajky pochody hrdosti? Vnitřní přesvědčení i tápání v nové situaci shrnují dvě krátké věty mezi nejrůznějšími popisy: „Není pro mě zdaleka hlavní otázkou, co nebo kdo jsem.“ A vzápětí: „Proč ses mi přihodila?“ O mnoho víc se o vztahu nedo‑ zvíme, ostatně všechny události se v knize odehrávají kdesi za oponou oslavované každodennosti. K napětím přibývá: sportovní, rebelská, dokonale stylová postarší básnířka s něhou popisuje Haniny zvyky rozložit ve vlaku
Tina Stroheker Knížka o Haně přeložil Jonáš Hájek Kalich, Praha 2022 160 stran
okamžitě zašívání, aby se využil čas, na každou cestu chystat domácí svačiny s vařenými vejci a doma jídla servírovat na nezbytném igelitovém ubruse. Snad by se o těchto jiskřivých napětích dalo říct, že jsou zajímavá, ba zábavná, kdyby z ustro‑ jení samotné knihy neplynulo, jak povrchní a nepodstatná jsou. Až pod nimi totiž prosvítá z portrétu něco zásadnějšího, co je naopak naprosto jednoznačné, nerozporova‑ telné a z jednoho kusu — jakkoli to v textu nikdo hlasitě neproklamuje a neopěvuje. Kým Hana Jüptnerová skutečně byla, tak vysvítá spíše z útržků básní přepisovaných na kartičky, které vkládala do dopisů, dárků nebo šuplíku svého hospicového nočního stolku, z drobných nalezených zátiší, která velmi obyčejně fotila a přidávala do den‑ ních mailů, z opakovaných úsloví a gest, která se vracejí autorce při vzpomínání na mysl, a z popisu několika výmluvných situací, jako když jedna z návštěv přinesla v poslední fázi života Haně onu krásnou společnou fotografii s Havlem v rámečku. S díky ji přijala a vzápětí nechala uložit do skříně mezi ostatní věci, které už nebude vybalovat. O kolik víc knih by se dnes prodalo, kdyby se tato inteligentní charakterní vzdělaná žena s kontakty přestěhovala z pe‑ riferie republiky do centra? O kolik víc toho mohla dokázat, kdyby se věnovala veřej‑ nému životu spíše než soukromému, kdyby místo objíždění vnoučat a pár potřebných na kole stihla přečíst všechny plánované tituly, které si roky vypisovala tužkou na vnitřní stranu dvířek kuchyňské linky? Odpověď toto nenápadné vzpomínkové album nabízí naprosto přesnou. Asi o tolik víc, o kolik mohla Tina Stroheker lépe zachytit Hanu Jüptnerovou životopisným románem, ve kterém by přísně chronolo‑ gicky a v epické šíři dořekla každý motiv a krok jejího života. „Jednotliví lidé píší o jednotlivých lidech,“ zaštiťuje se v úvodu básnířka větou Larse Brandta. Pokud jsme tyto jednotlivce dříve neznali, po přečtení se nám po nich stýská. ●
97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519821
Rozečteno
TIPY REDAKCE
který se v písni prodlužuje. Zkusme si představit svět, v němž píseň nebo hudba chybí, svět, v němž si člověk ani nezapíská jednoduchou melodii či jen tak nevyťuká jednoduchý rytmus, říká Plocek. Folklor, protestsong nebo rocková balada, píseň má mnoho podob, ale jeden zdroj. (jn)
a magického vyprávění provádí sociální reflexi turecké společnosti, v níž ti, již jsou zavrženi vlastní rodinou, nemají jméno nebo identitu, končí na hřbitově bezprizor‑ ných, jen s číslem místo jména. (vmax)
Kamil Vondrášek Ústav Volvox Globator, Praha 2007 312 stran
Jeanine Basinger — Sam Wasson Hollywood. The Oral History Harper, New York 2022 768 stran
Továrna na sny je dnes hlavně továrna, sny se po cestě někam poztrácely a cinefil je musí hledat jinde než v Hollywoodu. I tam se však dají najít — zůstává minimálně jejich paměť, kterou sem tam láskyplně oživí nějaký ten Tarantino. A nedávno ožily i knižně. Americký filmový institut od konce šedesátých let sbírá rozsáhlé osobní rozhovory s lidmi z filmového průmyslu: režiséry, herci, kameramany, producenty… Tento neuvěřitelný materiál se nyní poprvé dostává k širší veřejnosti ve fascinující knize s jednoznačným ná‑ zvem Hollywood. The Oral History. Továrna jde stranou, dějiny tady píšou historky, náhody, ambice — i sny. (zst)
V barelech a kontejnerech toho zvláštního města žije krásný alkoholik Kuchot, který utrácí především za chlast a slepecké hole, Bakas se svým veřejně známým, ač utajeným veřejným domem nebo Filip Uan s nezvladatelným pohlavním pudem. Román Ústav konstruuje bizarní svět zalidněný roztodivnými figurkami. Ony i systém, v němž žijí, však v mnohém nápadně připomínají ten náš. Matematik Kamil Vondrášek ve své někdejší prvotině spojil síly s výtvarníkem Borisem Jirků a společně vytvořili velkoryse vypravenou knihu, která zdaleka není unikátní jen roz‑ měrnými ilustracemi. Je vtipná, kritická, barevná, erotická a divná. (kf)
Jiří Plocek Píseň jako symbol. Po stopách fenoménu lidské kultury
Elif Shafak
Galén, Praha 2022
10 minut 38 vteřin
340 stran
přeložila Věra Klásková Odeon, Praha 2020
Na počátku dost možná nebylo slovo, ale rytmus; zaříkávání; mumlání; popěvek. Píseň nás provází od úsvitu věků, písně protékají kulturami jako řeky krajinou. Zhruba takto se na píseň dívá hudebník, novinář a hudební vydavatel Jiří Plocek ve své dlouho připravované monografii Píseň jako symbol. Po stopách fenoménu lidské kultury. Píseň není to, za co vybírá po‑ platky OSA, je symbolem živého člověka,
384 stran
Turecká spisovatelka Elif Shafak vypráví příběh istanbulské prostitutky, která leží za‑ vražděná v plechové popelnici a posledních deset minut a osmatřicet vteřin, po které jí ještě funguje mozek, jí chutě a vůně dávají vyvstávat vzpomínkám na příhody z jejího života. A jsou to pěkné věci, ovšem častěji ty nepěkné. Shafak kromě živého
98 Ukázka elektronické knihy
Juan Susturain — Alberto Breccia Perramus přeložila Anežka Charvátová Argo, Praha 2022 480 stran
V noci za úplňku vtrhne do úkrytu skupiny politických disidentů komando smrti s lebkami místo tváří. Hlavní hrdina nechá své společníky napospas osudu a ukrývá se v hostinci, kde mu tři prostitutky nabízejí ulehčení od viny: může si vybrat rozkoš, bohatství, nebo zapomnění. Muž volí ztrátu paměti a novou identitu si vybírá podle ná‑ šivky kabátu, na níž stojí slovo „Perramus“. Na další cestě v boji proti diktatuře maršálů ho provázejí zvláštní společníci, mezi nimiž jako hlavní průvodce vystupuje Jorge Luis Borges. Scénář Juana Susturaina si tak v návaznosti na texty argentinského spiso‑ vatele hraje s paradoxy času, klamné logiky a lidské identity. Původní námět vznikal v době argentinské vojenské diktatury gene‑ rála Videly, nejde však o aktuální politický komentář. Je to působivé komiksové dílo, existenciální příběh o hledání svobody a imaginace. (on) ●