Román a dějiny
100
dilemat, které jsou v principu přístupné každému exempláři lidského Dasein, ať už žije kdykoliv a kdekoliv. Odpojení subjektivních dramat soukromých jednotlivců od objektivních dramat veřejných kolektivů jde u Flauberta i Kundery ruku v ruce s proměnou časovosti. Zatímco klasické vyprávění má, jak jsme viděli, podle Lukácse své těžiště v budoucnosti (cíli příběhu), modernistický popis ho nachází v přítomnosti. Autor musí podle Kundery odmítnout klenutí přítomnosti do mostu, jenž vede z minulosti do budoucnosti: musí odvrhnout zpětný pohled, jenž vnímá z přítomného pouze to, co ho propojuje s minulým a budoucím a vypouští z něj vše nahodilé a konkrétní — tedy to, co tvoří tresť našeho každodenního „zde a nyní“. Musí přestat rozpouštět přítomnost v teleologických narativech a zachytit ji v její neučesanosti, nepředvídatelnosti a složenosti z navzájem různorodých prvků. Toto Hledání ztracené přítomnosti má zachránit prózu každo denního života před mytizací, jež chce člověka vysvobodit z přítomnosti tím, že z něj učiní postavu nějakého krásného příběhu, postupujícího — v sérii dramatických scén a obrazů — od začátku přes zápletku k vyvrcholení. Tuto „monumentalizaci“ (obhajovanou mladým Kunderou na příkladu pozdního Vančury), která má obdařit každodenní přítomnost jí transcendentním smyslem a hodnotou, má nyní nahradit zachycení její imanentní krásy. Tu je třeba hledat právě v tom, co nelze redukovat na moment odvíjejícího se příběhu. Próza všednosti má být očištěna od zkrášlujících veršovánek a povznášejících póz. I zde má jít o svého druhu „epickou poezii“, její krása je však esteticky zcela protikladná té Lukácsově. Lukácsův koncept románového vyprávění předpokládá, že příběh postav dává smysl v organické spjatosti s velko-příběhem dějin na straně jedné a s každodenními sociálními zápasy (jež jsou součástí materiální reprodukce společnosti) na straně druhé. Flaubert a jeho
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519688
II. Mezi angažovaností a modernismem
101
modernističtí následovníci podle něj ztratili schopnost vyprávět, protože v důsledku svého vyloučení z aktivního podílu na dějinách ztratili víru v jejich smysl a v důsledku svého blahobytu také kontakt se strukturálním aspektem každodennosti, jímž jsou vztahy mezi sociálními třídami. Jsou-li skepticismus a relativismus těchto autorů pro zralého Lukácse příznakem nevyléčitelné nemoci a úpadku buržoazního romanopisectví, zralý Kundera pochopí tyto dva rysy pozitivně: romanopisectví má objevovat krásu skutečnosti poté, co byly klasické narativy individuálního i kolektivního naplnění zdiskreditovány, poté co se zhroutil mýtus člověka uskutečňujícího se v dějinách. Má tedy zaujmout ironickou pozici (post)romantické deziluze, jíž charakterizuje román předmarxistický Lukács v Teorii románu. Lukács i Kundera převzali od Hegela myšlenku, že archetypem dramatické dimenze velké epiky jsou řecká vyprávění o aristokratech a vládcích, jejichž osobní peripetie mají bezprostředně status historické události. Mladý Lukács a mladý Kundera byli měšťanskými intelektuály, kteří se konverzí ke komunismu povýšili do stavu duchovních aristokratů — zaujali postavení mluvčích a reprezentantů lidových mas. Tím, že ze svého života učinili součást velkého dějinného příběhu, spasili se z vlastní bezútěšné každodennosti. Prázdno a bezcílnost buržoazního života, sestávajícího z malých strastí a slastí, už neměly přechodně překonávat jen záchvaty intoxikace a sebezničující vášně, po nichž se vždy znova vrací ubíjející nuda. Člověk je měl jednou provždy překonat vysazením vlastního individuálního osudu na vyvýšený piedestal monumentálních dějin. V nich již nešlo o starosti jednotlivce, ale o přežití či zkázu celých tříd, národů či civilizací, v jejichž zápasech bojovala o své uskutečnění samotná idea člověka. Kundera rozpoznal v dějinných obrazech, jejichž prostřednictvím se on a jemu podobní chtěli pozvednout
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519688
Román a dějiny
102
do nebeských sfér, planá lyrická gesta: scházela jim realita — sloužily pouze falešnému zvěčňování já. Ve chvíli prozření vystřídal smrtelnou vážnost nové aristokracie smích, který odjakživa patřil k všednímu životu lidu. Proto byl vyloučen z vyprávění o velkých činech těch, kteří tvoří dějiny nad jeho hlavami. Aristokraté proletářské revoluce chtěli smích vyhnat i z malé každodennosti. Také ona se — spolu s lidem vedeným proletáři — měla stát součástí velkých dějin, s nimiž se, jak známo, nežertuje. Vážnost se z vyšších sfér uskutečňování ducha snesla do nižších sfér reprodukce těla. Teprve prozření ji odsud začalo vyhánět. Když se velkolepé projekty vymkly svým strůjcům z rukou a proměnily se v groteskní absurditu, stal se smích posledním útočištěm. Ani celá armáda policistů, úředníků, lékařů a důstojníků c. a k. monarchie nebyla s to přesvědčit „malého“ Švejka, aby bral „velkou“ válku vážně…
Ukázka elektronické knihy