nebo rohové židle. Cítil jsem, že je jen otázkou vteřin, než se pode mnou rozevřou padací dveře. „Smáli se nám, víš?“ ozvala se znovu Corrine. „Celá místní společnost se nám vysmívala. Říkali nám šašek a vévodkyně. Nejspíš o tom taky něco víš, o takzvané lepší společnosti, kde lidé halí své mrzké cíle do hávu zbožnosti a dobrého původu. Maynard takový nebyl. Neměl žádný šarm, ale nebyl podlý. Neuměl tančit valčík a na večírcích se choval jako křupan, ale byl to pravý a nefalšovaný křupan. Můj křupan.“ Při těch slovech se jí hlas zachvěl ještě jinak. Připadalo mi to, jako bych v něm zaslechl ještě hlubší smutek než předtím. „Jsem úplně zlomená, víš?“ vzlykla. „Úplně zlomená.“ Slyšel jsem, jak se pod smutečním závojem tiše rozplakala, a napadlo mě, že třeba žádné postranní úmysly nemá, že je to skutečně jen mladá truchlící vdova a že se se mnou chtěla sblížit proto, že jsem Maynarda dobře znal a byl mu nablízku. Byl jsem sice jeho otrok, ale zároveň i jeho bratr, a tak jsem v sobě musel mít aspoň kousek z něho. „Napadlo mě, že taky víš, jaké to je mít zlomené srdce,“ pokračovala Corrine. „Byl jsi jeho pravá ruka a nevím, co si bez něj počneš. Nemyslím to zle. Prý jsi ho dokázal chránit před prchlivostí a nestřídmostí. Dokonce jsi mu radil v obtížných situacích. Slyšela jsem, že jsi inteligentní chlapec. Jen hlupák by pohrdal radami druhých. A on ti určitě rady dával, ne? Howell Walker se mi svěřil, že tě lidé poslední dobou vídají, jak se touláš po okolí. Nejspíš tě to vzalo stejně jako mě a snažíš se odvést myšlenky k něčemu jinému. Nemysli si, že se v tomhle ženy a muži nějak zásadně liší. Každý máme svůj úkol. Taky ho před sebou pořád vidíš? On je pořád se mnou, Hirame. Vidím jeho obličej, když se podívám do mraků nebo do krajiny. A představuju si jeho poslední chvíle, vidím v duchu, jak ho proud řeky stahuje ke dnu, představuju si jeho statečný, ušlechtilý zápas s temnou hlubinou. Tak nějak to přece muselo být, nemyslíš, Hirame?“ — 100 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519608
Corrine na mně ulpěla pohledem, cítil jsem ho i přes její smuteční závoj. „Tys ho přece viděl jako poslední, takže o tom jedině ty můžeš vydat svědectví. Neproklínám Boha za to, že Maynard zemřel, protože já našemu Pánu důvěřuji, nespoléhám na vlastní omezené chápání. Mrzí mě však, že nevím, jak Maynard prožil poslední oka mžiky svého života. Ujisti mě, že zemřel se ctí hodnou svého jména a postavení. Že byl do poslední chvíle tak upřímný a opravdový jako po celý život.“ „Zachránil mě, slečno Corrine, to je jistá věc,“ vyhrkl jsem. Nevím, proč jsem to řekl. Corrine Quinnovou jsem znal pramálo a něčím mě nesmírně znepokojovala. Promluvila ze mě intuice, která mi velela říct jí ve vlastním zájmu něco útěšného, abych zmírnil její bolest. Corrine si přitiskla na oči ruce v rukavičkách. Její mlčení mě donutilo promluvit znovu. „Klesal jsem ke dnu, paní, a v zoufalství jsem natáhl ruce,“ sypala se ze mě slova. „Ledová voda mě bodala jako nože, byl jsem si jistý, že je to můj konec. Ale bratr mě vytáhl, držel mě nad vodou, dokud jsem nesebral dost síly plavat sám. Když jsem ho viděl naposledy, byl kousek ode mě, ale proti ledové vodě a dravému proudu ne měl šanci.“ Corrine chvíli mlčela. Když znovu promluvila, její hlas zněl chladně jako vyleštěný kov. „Panu Howellovi jsi o tom ale nic neříkal?“ zeptala se. „Ne, paní,“ přisvědčil jsem. „Chtěl jsem ho ušetřit podrobností, protože je pro něj bolestné už jen slyšet synovo jméno. Všichni jsme z toho zarmoucení. Mluvím o tom až teď, protože jste mě o to tak snažně žádala, a doufám, že vám to vnese do duše aspoň trochu pokoje.“ „Děkuji ti za to,“ řekla Corrine. „Dělá ti to větší čest, než si dokážeš představit.“ Pak bylo opět chvíli ticho. Čekal jsem, co ji bude zajímat dál. — 101 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519608
„Takže jsi přišel o pána. Jsi ještě mladý, ale prý teď nemáš nic na práci. Máš představu, co s tebou bude?“ „Budu pomáhat, kde bude zrovna potřeba, paní.“ Corrine přikývla. „Je možné, že tě pošlou ke mně. Maynard tě měl rád a tvoje jméno se vždycky vyslovovalo s vysokým očekáváním. Bratr za tebe položil život. Možná že v budoucnu budeš něco podobného muset udělat i ty. Chápeš, Hirame?“ „Chápu,“ řekl jsem. A skutečně jsem to chápal. Ne-li přímo v tu chvíli, tak rozhodně během následující hodiny, kdy jsem si v duchu přehrával náš rozhovor. Corrinin žal a pláč byly možná skutečné, ale ještě skutečnější byl její skrytý úmysl: odvléct mě z Lockless a přisvojit si moje služby, mě celého. Nesmíte zapomínat, že jsem nebyl člověk, ale majetek, a to dosti cenný majetek. Měl jsem v malíčku všechny procedury, které udržovaly dům v chodu, rozuměl jsem pěstování tabáku, uměl jsem číst a dokázal bavit společnost svými paměťovými kouzly. Vědělo se o mně, že jsem pracovitý, spolehlivý a poctivý. Nečekalo mě nic tak strašného — kdyby si Maynarda vzala, byl bych jí patřil tak jako tak. Stačilo, aby poprosila otce, jestli by jí tuhle část dědictví po Maynardovi ponechal a zmírnil tak její zármutek. Kam si mě ovšem chtěla odvézt? Vědělo se, že Corrine má majetek nejen v elmském okrese, ale i dál na západě, za horami, v méně osídlené části Virginie. Právě tam prý ležely kořeny jejího bohatství. Úpadku, který postihl elmský okres, se prý Corrine vyhnula díky šikovnému obchodování s různými komoditami, například se dřevem, solí nebo konopím. Ať už ale její úspěch spočíval v čemkoliv, po našem setkání mi bylo jasné, že mi hrozí nové nebezpečí. Ne Natchez, ale odloučení od Lockless, od jediného domova, který jsem kdy měl. Maynardovo tělo se nikdy nenašlo. Rodinná rada však rozhodla, že všichni Walkerové zblízka i zdaleka se o Vánocích sjedou do Lock less, aby zavzpomínali na zesnulého dědice panství. S přípravami na tu sešlost jsme začali měsíc před Vánoci. Uklízeli jsme, zametali — 102 —
Ukázka elektronické knihy