98
Kirsty Manningová
dětí, ale dospělosti se dožily jen naše prababičky Gertrude a Esther. Podívej,“ poklepala na první větev stromu. „Freddie, ten nejstarší, zahynul na staveništi u katedrály svatého Pavla, když mu bylo devatenáct. Rozdrtila ho nezajištěná cihlová zeď. Chudák.“ „Po něm se narodila Esther Rose, moje prababička,“ doplnila ji Kate, „a po ní Gertrude, tvoje prababička.“ „To byly ty dvě, co měly kliku. Mladší sestry Flora a Maggie – dvojčata – se nedožily ani dospívání a další dvě holčičky, jedna před Gertrude a druhá po ní, umřely na spalničky a černý kašel ještě jako nemluvňata.“ Pavučina linek pod Clementine a Conradem Murphyovými Kate trápila. Představila si maličké rakve na voze taženém koňmi, jak nadskakují a houpou se na dlažebních kostkách a míří na chudinský hřbitov někde na kraji Londýna. Bella zachytila její pohled a svraštila obočí. „Ale byly i lepší časy. Gertrude a Essie spolu jezdily každý rok na dovolenou na Havaj, tedy poté, co obě oslavily padesátku. Předtím asi měly dost starostí s prací a rodinou. Gertrudiny poznámky a její dopisy Essie má dneska spolu s jejími obrazy v trvalé sbírce galerie Serpentine. Můžeme tam zajít, až se vrátíš do Londýna, když budeš chtít.“ „Ony jsou tam i obrazy?“ „V pozdějším věku se z ní stala výtvarnice. Její práce vypadají, jako když se Modigliani setká s Yvesem Kleinem. Máma je nesnáší, ale já mám její obrazy docela ráda. Pár jich mám doma v pracovně. Působí vesele… tak trochu optimisticky, jestli ti to dává smysl.“ „Zdá se, že talent měli v rodině. Myslím, že tohle kreslila Essie,“ vytáhla Kate plastové desky z bloku a ukázala sestřenici skicu dvou smějících se dívek. Bella se zamračila. „To jsou Flora a Maggie, tím jsem si jistá. Sešit, který jsme darovali Serpentine, je linkovaný stejně jako tenhle papír a obrázky těch dívek vypadají Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519544
Ztracené klenoty
99
hodně podobně. Možná je malovala jedna a táž ruka. Sešit ale rozhodně patřil Gertrude, podepsala si ho.“ „Ty myslíš, že tohle kreslila Gertrude, ne Essie?“ zeptala se Kate a pocítila povědomý příval adrenalinu, který se dostavoval, když objevila nějakou historickou souvislost mezi uměleckým dílem nebo šperky, jakkoli nejasnou. „Nemohla bych to porovnat se skicami v tom sešitu?“ „Samozřejmě! Zavolám do galerie a vyžádám si přístup.“ Kate se natáhla pro drink a usrkla si lahodného ginu. Slunce viselo nízko na obloze, jeho svit zjemnil přicházející soumrak, a jak Kate seděla naproti Belle, její pozornost upoutalo něco kovového na jejím krku. Naklonila se kupředu a zaclonila si rukou oči. „Tvůj náhrdelník – mohla bych se na něj podívat, prosím?“ „Tohle?“ Bella vytáhla zpod hedvábné halenky zlatý řetízek. „To je přívěsek, který mi dala máma jako dárek k ukončení práv. Jí ho zase dala její matka. Podle všeho patřil Gertrude.“ Bella sklonila pohled ke šperku a pokračovala: „Na mě je trochu velký, příliš okázalý, abych ho nosila k soudu. Ale z nějakého důvodu ho ráda cítím na kůži, a tak si ho vždycky zastrčím pod halenku. Tady…“ Přetáhla si řetízek přes hlavu a podala ho Kate. Kate přejela palcem po zlatém řetízku a vzala přívěsek do dlaně. Srdce se jí rozbušilo. Přívěsek byl ze zlata, s okvětními lístky připomínajícími růži, tu a tam na něm zůstala trocha modrého a bílého smaltu, ale jinak byl holý. „Vidíš tyhle drobné čtverečky?“ ukázala na vzor na okvětních lístcích. „Tyhle zářezy ve zlatě naznačují, že v nich byly zasazené hranaté kameny, ale ty byly časem odstraněny. A ve skutečnosti tohle není přívěsek – původně to byl knoflík.“ Otočila šperk a ukázala na stopy po pájení zlatých kroužků, které dřív umožňovaly našití na látku. „Vidíš?“ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519544
100
Kirsty Manningová
Bella vykulila oči. „Tak to jsem netušila. Nejsem si jistá, co se s těmi původními kameny stalo, ani jsem nevěděla, že tam nějaké byly. Myslela jsem, že ty prohlubně jsou prostě jenom vzor. Gertrude byla jedna z prvních žen v Oxfordu, které se daly na studium práv, a tak je možná střelila, aby zaplatila školu. I když to se mi nezdá pravděpodobné.“ Poklepala na rodokmen. „Není tu nic, co by naznačovalo, že Murphyovi měli peníze, natož luxusní knoflík vykládaný drahými kameny. Gertrudina matka Clementine zemřela v chudobinci na selhání jater, zjevně nebyli zrovna při penězích. Vždycky jsem si myslela, že tohle byl dárek od manžela prababičky Gertie, pradědečka Huberta.“ „Možná v tomhle knoflíku žádné kameny nebyly,“ usoudila Kate, „ale třeba viděla knoflík, který vykládaný kameny byl.“ Vytáhla z bloku druhé desky a podala je Belle. „Tahle skica se taky našla mezi Essiinými papíry.“ Bella si obrázek pečlivě prohlížela. „Je stejný. Teda až na ty kameny.“ Poklepala na kresbu. „Co to znamená? Odkud je tenhle přívěsek?“ „To nevím, ale až na ty kameny je stejný jako knoflíky ve sbírce, kterou jsem dnes viděla v Londýnském muzeu.“ „Stejný? To by mohlo znamenat…“ Rozhostilo se ticho a obě ženy těkaly pohledem z obrázku na knoflík a zpět. Kate se snažila potlačit myšlenku, která jí vytanula v hlavě: hrozí trestní postih. Essiina rodina byla chudá. Nebylo zase tak nepředstavitelné, že při práci nebo na ulici objevili cenný předmět a ponechali si ho, nebo že jej v některém jiném sklepě na Cheapside vykopal někdo, koho znali… Nebo ho snad ukradli? A pokud ano, kdo je právoplatným vlastníkem dnes? Kvůli pojistné zprávě svého švýcarského klienta se Kate v posledních měsících snažila vystopovat původ středověkého prstenu s lebkou, memento mori, který Ukázka elektronické knihy