„No jo, měl by si spočnout. Včera jsme spolu mluvili. A říkal jsem si, co vlastně má z toho života. Je skoro furt v práci a dítě mu hlídá máti. A když s malou chce o víkendu zajet někam do parku, tak je pohotovost nebo se podělá něco jiného.“ „Asi by mi to nestálo za to,“ řekla jsem upřímně. „Nevím, co za to stojí jemu,“ zamručel Adam. Dotkl se skleničky s citronádou a roztopený led znovu zmrzl. „Někdy bych se fakt rád zase cítil normálně.“ Obsluha nám přinesla talíře s objednávkou a my se pustili do jídla. Alex dojedl polévku mnohem dřív. Půjčil si spis a zamračil se na fotky. „Nic pěknýho,“ konstatoval tónem profesionálního vyšetřovatele. „Takže asi neví, kdo to byl, že?“ „Možná se to dozvíme od zvířetníků,“ odtušila jsem. Nechtěla jsem mu říkat, že se mám jít podívat na místo činu, aby nebyl moc aktivní a nechtěl jít se mnou. Nevěděla jsem, jak dlouho se u Královny vran zdržíme, a potřebovala jsem se ještě stavit za Bezejmenným. Tohle mohlo každopádně počkat. „David mi ukazoval fotky z toho náměstí,“ začal. „Čekám, že se brzy objeví další mrtvoly. Pokud teda neskončily na dně řeky nebo ve sklepě opuštěného baráku. Každý si tu viditelně potřebuje vyřizovat účty. Rád bych to vzal kolem Masarykáče, chci si něco zkusit.“ „Co děláš ty, Adame?“ zeptala jsem se. „Předevčírem dva požáry, jeden neúmyslný. Ve druhém případě někdo zapálil sklad v Přívoze. A taky mám z rána mrtvého čaroděje. Původně to vyšetřovali jako vraždu, než se ukázalo, že to je případ pro nás, i tak na tom dělám s policajty. V podstatě jsem takový dohled. David chtěl, aby tam byl někdo od nás, a původně tam měla jít Monika, ale řekla, že mrtvoly nechce.“ „Taky má asi hodně zřídel, ne?“ zeptal se Alex. „To asi taky. Ale s jejich zavíráním se nenadře až tak jako my, co musíme používat mozek. Ty souboje vyvolávají po celém městě pořádné reakce. U zastávky na Stodolní je po dnešní noci pětimetrová trhlina v chodníku. Ohnisek je dost a pořád přibývají. Někdy vyhasnou dřív, než se k nim Monika dostane, ale i když je jich víc kousek od sebe, není jich tolik, aby to nezvládla.“ „Kdo vyšetřuje Patrikův případ?“ zeptala jsem se.
1 0 0 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519538
„Myslím, že Klement,“ přiznal Adam. „No, tak to jeho vražda nebude objasněna nikdy,“ ucedil sarkasticky Alex. „Asi ne, no. Já to každopádně nerozděloval.“ Adam dojedl svoje závitky a zaplatil. „Díky za společnost. Jdu makat. A kdyby vám bylo smutno, tak brnkněte, rád si pokecám i s někým normálním,“ a s mávnutím se vytratil. „Další s diagnózou,“ řekl Alex, aby porušil ticho. „To je jasný, když s námi dělá,“ odpověděla jsem. „Někdy mám chuť mu říct, že je trouba, ale možná to, co dělá, svým způsobem chápu.“ „Hlavně by bylo fajn, kdyby pochopil, že s Monikou fakt štěstí neudělá.“ Zaplatili jsme a vydali se kolem Karoliny. „Kam sahá ta zakázaná oblast, které se čarodějové vyhýbají?“ zeptala jsem se, zatímco jsme kráčeli městem. Snažili jsme se u Elektry přejít, ale než projely tramvaje z obou stran a auta nám konečně dala přednost na přechodu, kde svítila zelená jen na mrknutí oka, myslela jsem, že vystojím důlek. „Od městské knihovny před Sýkorákem, pak končí za Kuřím rynkem. Z druhé strany od Černé louky je to složité, protože Výstaviště má svoje vlastní posílené ochrany, které přímo na ty městské navazují. To proto, že je tam velká koncentrace lidí na veletrzích, a kdyby tam někdo zkoušel něco magického, jako třeba to kouzlem odpálit, mohl by napáchat dost velké škody. A oblast pak končí v té ulici za námi,“ kývl bradou k jedné z postranních uliček, které křižovaly cestu z náměstí. Před očima nám vyvstal obchodní dům Laso s velkými skleněnými okny ve fasádě. Vyhnuli jsme se středu plochy a poodešli kousek stranou na jednu z laviček. „Proč jsme tady?“ zeptala jsem se Alexe. Posadil se a poplácal dřevěné sedátko vedle sebe. Poslušně jsem se svalila vedle něj. „Chci si ověřit, jestli tu něco zmůžu. Nikdy jsem tu čarovat nezkoušel.“ „Adam už onehdy říkal, že jemu tu schopnosti částečně fungují.“ „Jo, protože není čaroděj. Magicky obdaření většinou nejsou vázáni úmluvou,“ řekl Alex a položil si do klína ruce dlaněmi nahoru. „Hlídej, kdyby někdo šel. Nerad bych, aby si mě někdo natočil na instáč, jak si tu kouzlím.“
1 0 1 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519538
„Jasný.“ Rozhlížela jsem se po okolí, ale lidé spěchali za svými cíli, děcka běhala ve vodních střicích a nikdo nám nevěnoval zvláštní pozornost. Alex se musel pekelně soustředit, aby mu mezi prsty začaly létat jiskřičky. Nakrčil čelo a vítr kolem nás rozvál listí z keřů, ale nemělo to dlouhé trvání. „Uf, no nevím, co bych tu tak zmohl. Jako bych tlačil kámen do kopce. I lehké věci mě pekelně vyčerpávají a moc nefungují.“ „Takže tar to asi nebyl.“ „Nejspíš ne. Musíme přemýšlet dál.“ Vstal a pomalu se vydal směrem k Jiráskovu náměstí. Šla jsem za ním, protože jsem netušila, kam mě vede. „Myslím, že ten, kdo to způsobil, má schopnost neutralizovat kouzla. Zní to divně, ale když jsem se dívala časem, vypadalo to tak.“ „A kde byl někdo takový doteď? S takovou schopností bys přece mohla zničit kohokoliv.“ „To jo, ale třeba je ve městě nový. To se snad stává, že se sem někdo přistěhuje, ne?“ „Hm… možná omylem,“ ušklíbl se. Stodolní byla přes den skoro prázdná a většina podniků zavřených. Alex moc nemluvil a já se k tomu taky dvakrát neměla. Došli jsme až ke konzervatoři. Tam na nás čaroděj seslal maskovací kouzlo, abychom vešli nepozorovaně. Odpoledne tu nebylo moc lidí. Několik studentů posedávalo na lavičkách, nejspíš čekali na hodinu. Následovala jsem čaroděje po chodbách a takřka jsem si nevšimla, že se najednou nacházíme úplně jinde. Zastavila jsem se. Zdi vypadaly jinak. Na některé z odboček jsme se přesunuli v prostoru. „Tajný průchod?“ „Jo, nedostane se sem nikdo, kdo neví, kudy má jít,“ řekl tiše. Vyhlédla jsem z okna, ale venku nic nebylo, jen mléčná mlha. Došli jsme před obrovské dveře, které sice vypadaly jako dávno zapomenutý kabinet, ale na sobě měly vypálený znak letící vrány. „Prosím tě o svolení vstoupit, Královno vran,“ řekl Alex a položil na symbol ruku. Klika cvakla a dveře se otevřely. Alex na mě kývl a společně jsme vešli do naprosté tmy.
1 0 2 Ukázka elektronické knihy