výměně několika zdvořilých dotazů a tichých odpovědí se s paní Actonovou rozloučila. Prosila Roberta, aby s ní nejezdil domů; do kočáru nastoupí sama; tomu dávala přednost. Bylo to imperativní a zdálo se jí, že vypadá zklamaně. Zatímco s ním stála přede dveřmi – kočár se otáčel na štěrkové cestě, tato myšlenka jí vrátila klid. Když mu podala ruku na rozloučenou, chvíli se na něj dívala. „Už jsem se skoro rozhodla, že mu to pošlu,“ řekla. Věděl, že naráží na dokument, který nazvala svým zřeknutím se prince – beze slova jí pomohl do kočáru. Těsně předtím, než se vůz rozjel, však řekl: „No, až ho skutečně odešlete, doufám, že mi dáte vědět!“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519471
KAPITOLA VII.
Felix Young dokončil Gertrudin portrét a poté přenesl na plátno rysy mnoha členů rodinného kruhu, o němž se dá říci, že se na čas stal jeho středobodem a osou. Obávám se, že je třeba přiznat, že byl rozhodně lichotivým malířem a že svým modelům propůjčoval romantický půvab, který se zdál být snadno a levně získaný zaplacením sta dolarů mladému muži, který “sezení” učinil tak zábavným. Felix totiž za své obrazy dostával zaplaceno a netajil se tím, že při směřování jeho kroků do západního světa šla ruku v ruce láskyplná zvědavost s touhou zlepšit svůj finanční stav. Strýcův portrét pořídil, i když se tomu pan Wentworth bránil. Dlužno říci, že svého cíle dosáhl mírným násilím, je spravedlivé dodat, že starému muži nedovolil, aby mu věnoval jen svůj čas. Jednoho letního rána podal panu Wentworthovi ruku a vedl ho přes zahradu a podél cesty do ateliéru v malém domku mezi jabloněmi. Vážný pán se cítil stále více fascinován svým chytrým synovcem, jehož svěží, demonstrativní mládí se zdálo být sbírkou zkušeností tak podivně získaných. Zdálo se mu, že Felix toho musí hodně vědět; rád by se dozvěděl, co si myslí o některých věcech, jeho vlastní konverzace byla vždy formální a jeho znalosti mlhavé. Felix
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519471
měl sebejistý, vesele trefný způsob posuzování lidských činů, který mu pan Wentworth začal postupně závidět; vypadalo to jako snadná kritika. Vytvořit si názor – třeba na chování člověka – bylo pro pana Wentwortha něco jako šmátrat v zámku namátkou zvoleným klíčem. Zdálo se mu, že chodí po světě s velkým svazkem těchto nepoužitelných věcí u pasu. Jeho synovec naproti tomu jediným otočením zápěstí otevřel jakékoli dveře stejně obratně jako zloděj koní. Cítil se povinen dodržovat konvenci, že strýc je vždycky moudřejší než synovec, i když ji nemohl dodržovat jinak než tím, že vážně mlčky naslouchal Felixovým neustálým řečem. Přišel však den, kdy se svých předsudků vzdal a málem požádal synovce o radu. „Přemýšlel jsi někdy o tom, že by ses usadil ve Spojených státech?“ zeptal se jednoho rána, zatímco Felix opatrně namáčel svůj štětec. „Milý strýčku, promiňte, že mě vaše otázka trochu rozesmála. Začněme tím, že jsem se nikdy žádnou myšlenkou nezabýval. Různé nápady mě často napadají jen tak, ale obávám se, že jsem nikdy neměl vážně míněný plán. Vím, co se chystáte říct; nebo spíš tuším, co si myslíte, protože si myslím, že to neřeknete – že je to z mé strany velmi lehkovážné a volnomyšlenkářské. Tak to je, ale já jsem takhle stvořený; beru věci tak, jak přicházejí, a vždycky se nějak najde nějaká nová věc, která následuje po té poslední. Za druhé bych se nikdy nechtěl usadit. Nemohu se usadit, drahý strýčku, nejsem usedlík. Vím, že se to tady od cizinců očekává; vždycky se usadí. Ale já – abych odpověděl na vaší otázku – jsem o tom nepřemýšlel.“ „Máš v úmyslu vrátit se do Evropy a pokračovat ve svém současném způsobu života?“ zeptal se neklidně pan Wentworth.
Ukázka elektronické knihy