97 a nyní žijeme dobře. Veškerý zájem je soustředěn na osevnou kampaň, kolem ní se točí všechny rozhovory – mladé kyrgyzské kolchozy vyjíždějí do polí pracovat, bývalí kočovníci nesmějí zůstati pozadu za ruskými rolníky. A v posledním kolchoze, v noci, když vidíme již elektrické světlo Rybačje a někteří z nás rozeznávají obrysy elevátorů, upozorňují nás kolchozníci – voda protrhla aryky a zaplavila silnici. Není cesty do Rybačje. Je nutno jeti po horských stezkách Kačkorky – to nejsou ale cesty, to jsou stezky, které se ztrácejí, pak zase objevují. Pošleme zprávy uzun-kulakem do nejbližších kišlaků (kočovná vesnice), budou vás čekati s pochodněmi a ukazovat stezky. Jsme již na cestě, když nastává buran, písečná bouře. Světla reflektorů našich aut nemohou proraziti mraky písku. Jsme zavaleni pískem, dýcháme písek, písek padá do očí. Na stezkách stojí v písečné bouři kolchozníci a ukazují cestu. Několik jich vyskočí na auta a odtud radí šoférům, jak mají jeti. Někdy si sami spletou cestu. Potloukáme se po stezkách vždy k nejbližší hlídce, naši průvodčí zase vyskáčou a nastupují noví. Ptáme se jich, jak se dostanou domů. Mávnou jen rukou. Nevidíme jejich tváře, jsme celí zahaleni a oni rovněž, tiskneme jim jen ruce. Ve čtyři hodiny v noci zastavuje jedno naše auto. Zabořuje se do bahna, vyskakujeme z něho, šofér přehazuje rychlosti, motor se však zastavuje. Pokoušíme se vytlačiti auto na suchou cestu, je to však marné. Čekáme na příjezd druhého auta. Pak pomocí lana vytahujeme naše auto. Pomalu se dáváme na cestu, je nám strašně chladno a kolem víří písek. A konečně v 6 hodin ráno se dostáváme do Rybačje. Musíme se pak dlouho mýti a vytřepávati šaty, všude je písek. A to je konec cesty. Sjíždíme pak dolů průsmykem Boamským, podél řeky Ču,
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519405
98 jsme zase na rovině a hory jsou daleko. Projíždíme Tokmakem, jedeme kolem cukrovaru v Kantu a jsme zase ve Frunze. Vrátili jsme se z kraje pokládaného za nejzapadlejší a těžko přístupný, z kraje „tajemného“ Issyk-kulu, o kterém byly kdysi vypravovány legendy, z kraje expedicí, kde ještě poměrně nedávno – vždyť Kyrgyzské sovětské republice je teprve deset let – byly vedeny krvavé boje, kde panoval středověk a feudální práva, zvěrské vykořisťování a barbarství. Několik desítek kilometrů od tohoto kraje jsou západní čínské provincie, kde jsou lidé naráženi na kůl, vězňové chodí s dřevěnými obojky, kde čínští generálové a vojáci loupí obyvatelstvu ženy a dcery a pak je prodávají na bazaru v Aksu. Neviděli jsme „exotiku“, zato však nemocnice, školy, knihovny, dramatické kroužky, kinematografy, elektřinu. Slyšeli jsme mluviti o osevné kampani, traktorech, druhé pětiletce, Stalinových Otázkách leninismu, o pěstování chmelu ve výši 3000 metrů, o křížení divokých ovcí s domácími, o linotypu a poslední knize Ernesta Hemingwaye a Pearl Buckové. Z „exotiky“ zbyla jen divoká zvířata – pardál, divá kočka, dikobraz, beran archari, kozel teke, antilopa džejran, lesní kur kekilik. Tato exotika je však zlatem, valutou, zvířata jsou dodávána do zoologických zahrad Evropy a Ameriky a za ni dostává Kyrgyzsko stroje, léky, suroviny. Viděli jsme středověkou věc: Kyrgyze s loveckým orlem berkutem. Na ruce Kyrgyzově seděl obrovský orel, zobák měl zahalen kápí, když mu Kyrgyz sundal kápi, vrhl se střemhlav jako blesk na planinu a za chvíli přinesl v pařátech lišku. Kyrgyz mu hodil kousek masa, jejž měl předem připraven, dravec jej vmžiku spolkl, pak mu zase Kyrgyz nasadil kápi a přivázal jej
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519405
99 k sedlu, Tak lovili kdysi feudální baroni za středověku loveckými sokoly. Avšak Kyrgyz byl členem loveckého družstva a říkal nám – podívejte se, to bychom byli hloupí, kdybychom lovili jen puškami, patrony a broky jsou drahé, orel je lacinější. Lov zvěře u jezera Issyk-kul není žádná zábava – je to dobrý pramen výdělku loveckých kolchozů a pěkná položka v rozpočtu Kyrgyzské sovětské republiky. Viděli jsme však: přeměnu celého kraje ze zaostalého asijského koutu v kraj socialistického hospodářství, viděli jsme kolchozy a sovchozy opatřené moderními stroji, s plemenným dobytkem a racionálním hospodářstvím, viděli jsme příslušníky kdysi nejzaostalejšího národa, vysávané a vykořisťované, jak vládnou sami sobě, jsou inženýry, zootechniky, spravují obrovské kraje a řídí složité stroje. Viděli jsme celé rajony, kde dříve uměli číst a psát tři lidé, a dnes v nich není téměř ani jednoho negramotného. Viděli jsme neustálou přeměnu, neustálý růst a stoupání blahobytu den ode dne, každou hodinu. Viděli jsme, jak se lámou zvyky a obyčeje, jak místo barbarství nastupuje socialistická kultura, místo špinavých jurt a děr v zemi světlé a čisté domy. Viděli jsme neustálý boj a zápas o každého člověka, o každou píď země. A to vše za vůdcovství strany, jež zde, v bývalé asijské divočině, buduje socialismus, školí a vychovává a vede do boje, stejně jako v celém Sovětském svazu. Rybačje–Frunze Tvorba 20. 6., 27. 6., 4. 7., 12. 7. a 19. 7. 1935
Ukázka elektronické knihy