trvání a jejichž identita je neoddělitelná od jejich časové extenze (např. hudební skladba). Jak lze očekávat, časové objekty jsou pro Stieglera neoddělitelné od svého materiálního nositele, a fungují tedy vždy jako součást širší ekonomie technické protetiky, konstituující časové vědomí jako takové. Film jako jeden z takových technicko-časových objektů hraje v argumentaci Techniky a času zásadní roli, neboť je velmi zřetelným příkladem jak nebezpečí, tak i pozitivního potenciálu technologie ve vztahu ke konstituci vědomí a problému individuace. Film zde má exemplární význam potud, že zcela bezprostředně ukazuje způsob, jímž může být vědomí synchronizováno v kolektivním uchopování technického časového objektu. Zkušenost diváků se rozvíjí současně ve vněmovém poli každého z nich a filmové vyprávění se snaží vyvolat řadu více či méně synchronizovaných afektivních odpovědí, např. napětí, smích, hrůzu, překvapení atd. Na druhé straně jednotlivci uvnitř tohoto kolektivu diváků budou ve větší či menší míře zakoušet každý film odlišně a s potenciálně velmi širokou škálou různých reakcí. Přitom však, jak tvrdí Stiegler, bude takový kulturní objekt, jakým je i film, nutně utvářet své pole reprezentace velmi selektivně. Nezbytný je určitý soubor kritérií, která definují, jaké momenty kolektivní zkušenosti se prezentují, a tedy i podržují uvnitř pole reprezentace, a jaké jsou vyloučené. Taková kritéria se vztahují k pravidlům žánru a hodnotám správného vyprávění, jakož i ke sdíleným hodnotám toho, co je přijatelné ukazovat a co nikoli. Ale vztahují se rovněž k mnohem neurčitějším a selektivnějším formám kulturní paměti, a jakkoli je lze jen obtížně popsat, tyto formy utvářejí kolektivní vědomí přítomnosti a minulosti. Například v posledních desetiletích dvacátého století mohli diváci ve Spojeném království spatřit spíše film o Mahátmu Gándhím a nezávislosti Indie než film o neuvěřitelně krutých válkách za nezávislost, které se v šedesátých letech odehrávaly v britské Africe. Sám tento fakt naznačuje způsob, jímž je selektivní historická paměť formována kulturními objekty způsobem, který slouží jako opora sdílené identity v přítomnosti (v tomto případě by šlo o jistý postimperiální smysl britskosti). Stiegler by řekl, že tato selektivnost je ve skutečnosti rozhodujícím faktorem v utváření individuálního i kolektivního vědomí kul-
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519383
turním průmyslem v širším smyslu, v němž kinematografie hraje takto důležitou úlohu. Film je tedy příkladem toho, jak technické časové objekty mohou konstituovat vědomí v rovině kolektivní či masové, a tedy je více či méně homogenně utvářet. Současně nás však stejné objekty mohou ovlivňovat singulárně a silou, kterou není možné vždy předem naprogramovat, předepsat či podřídit jakékoli formě ekvivalence v čistě ekonomické směně. Je zde napětí mezi synchronizující a homogenizující silou technického časového objektu a jeho afektivním, singularizujícím rozměrem. A právě do tohoto napětí Stiegler zasazuje potenciál kritické a politické odpovědi na problém individuace v rámci hyperindustriální společnosti. Kinematografie nám ukazuje, že jakkoli je technický časový objekt schopen synchronizovat a podmiňovat emocionální odpověď, kolektivní vědomí a sdílenou paměť, má rovněž potenciál toto vše singularizovat neboli, jak říká Stiegler: „Porozumět singulárnímu způsobu, jímž časové objekty působí na vědomí, znamená postupně chápat to, co dává filmu jeho specifičnost, jeho sílu a prostředky proměny života.“261 Stručně řečeno, Stiegler tvrdí, že podaří-li se nám nakonec správně pochopit tuto dvojí potencialitu technologie masových komunikací, technologie, jež má schopnost homogenizovat i singularizovat, můžeme začít s prací na strategiích, jak se jinak vyrovnávat s totalizující kulturou hyperindustriální společnosti a jak naši zkušenost této kultury proměnit. Možná můžeme začít s prací na politice re-apropriace, kdy konvergence technické, kulturní a ekonomické produkce neslouží výlučně masovým trhům, ale naopak individuaci, diferenciaci a intenzitám singulárních afektů a jednání. Byla by to politika, v níž by otázka, jak máme žít, jak máme jednat a jak toužit, byla oddělena od požadavků ekonomické produkce. Byla by to politika, v níž by kulturní produkce a reprodukce otevírala prostor pro myšlení, reflexi a jednání, a nikoli prostor silně zaměřený k tomu, co požaduje pasivní spotřeba. Třetí svazek Techniky a času je uzavřen jednoznačným přitakáním nutnosti angažované politiky technologie: 261
La Technique et le temps 3, s. 41 (Technics and Time 3, s. 17).
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519383
„taková politika musí být politikou techniky, praktickým myšlením dění schopným vybavit ji ideou ukazující k budoucnosti, v níž tím, co působí, je dění … Politika techniky by měla být s to vypracovat praktické ideje schopné klást a regulovat otázku, co je třeba činit v oblasti praxe.“262
Stieglerova tvrzení týkající se nástupu lidství, epifylogeneze, industriální syntézy paměti, desorientace a hyperindustrializace ústí vlastně do něčeho, co lze nazvat voláním do zbraně. Trilogie Techniky a času začíná jako ambiciózní nové filosofické myšlení lidského vědomí, myšlení a historičnosti a končí jako pokus znovu promyslet politickou ekonomii, aby bylo možné ukázat nezbytnost jednání a jiného chápání politiky. Je zde patrný setrvalý postup od postfenomenologického popisu a diagnózy k politické analýze a aktivismu, přičemž cílem není nic menšího než proměna základních způsobů, jimiž jsou organizovány současná společnost a kultura. Jde o to, uzavírá Stiegler, stvořit „podmínky, za nichž by bylo možné definovat nové modality reprodukce v rámci procesu hyperindustrializace.“263 Otázka technologické politiky a toho „co je třeba činit v oblasti praxe“,264 se takto stává vůdčím motivem Stieglerova myšlení po Technice a času.
CO JE TŘEBA ČINIT?
Jak jsme již naznačili na začátku tohoto výkladu, Stieglerova produktivita byla v prvním desetiletí tohoto století značná. Vzhledem k bohatství, rozmanitosti a množství jeho publikací bude možné podat jen schematický přehled jeho filosofického směřování v této době. Snad nejreprezentativnější pro jeho současné myšlení jsou dva svazky O symbolické bídě z roku 2004. Stiegler v tomto díle odkazuje k filosofii Gillese Deleuze a Félixe Guattariho, k textům Michela Foucaulta a Jeana-Françoise Lyotarda a k dílu Gilberta Simondona, o které se i v různé míře opírá. Také se obsáhle vrací k trilogii Technika a čas stejně jako k jiným knihám publikovaným v poslední době. Toto zcela 262 263 264
Ibid., s. 292 (Technics and Time 3, s. 198–199). Ibid., s. 325 (Technics and Time 3, s. 223). Ibid., s. 292 (Technics and Time 3, s. 199).
100 Ukázka elektronické knihy