Jo, potvrdí Thorvald sebevědomě, samo že to zařídím. Prostě mi tu knížku dej a já ji doma ukážu starýmu. Ne, vyhrknu rychle a sáhnu po památníku. Já — já tam půjdu a ukážu ji tomu redaktorovi sama. Jen mi řekněte, kde bydlí. V pohodě, souhlasí Thorvald shovívavě, povím to Edvinovi a ten ti to vysvětlí. Schovám památník zpátky do školní tašky a pospíším si domů. Chci být sama a snít o svém štěstí. Teď už nezáleží ani na konfirmaci ani na tom, že budu dospělá a dostanu se mezi cizí lidi, nic už není důležité kromě úžasné vyhlídky, že budu mít aspoň jednu báseň otištěnou v novinách. Thorvald s Edvinem dodrží slovo a o několik dní poz ději svírám v ruce lístek, kde se píše: Redaktor Brochmann, Nedělní příloha, Socialdemokraten, Nørre Farimagsgade 49. V úterý ve dvě hodiny. Obleču si nedělní šaty, tváře si pře třu matčiným růžovým hedvábným papírkem, namluvím jí, že jdu pohlídat Olze dítě, a vydám se do ulice Nørre Farimagsgade. Na příslušné velké budově najdu dveře s ce dulkou, na níž stojí redaktorovo jméno, a opatrně zaklepám. Vstupte, ozve se na druhé straně. Vejdu do kanceláře, kde za velkým, papíry zavaleným stolem sedí starý pán s bílými vousy. Posaď se, řekne velice přátelsky a pokyne rukou k židli. Sednu si a zachvátí mě ohromná plachost. No, pro nese a sundá si brýle, copak bys ráda? Když se mi nedaří vypravit ze sebe jediné slovo, nenapadne mě nic jiného než mu podat tu časem už docela umolousanou knížku. Co to je? Listuje v ní a polohlasem několik básní přečte. Pak se na mě přes brýle podívá: ty jsou hodně erotické, což? ptá se překvapeně. Celá zrudnu a pospíším si s od povědí: ne všechny. Čte dál a pak řekne: ne, ale ty erotické
— 98 —
Dětství
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519332
jsou zatraceně nejlepší. Kolik ti je? Čtrnáct, řeknu. No jo. Váhavě si rukou pohladí vousy. Jenže já mám na starosti jen stránku pro děti, a tam to použít nemůžeme. Vrať se za pár let. Zaklapne můj ubohý památníček a s úsměvem mi ho podá. Na shledanou, kamarádko, prohodí. Nějak se mi podaří vyklopýtat ze dveří spolu se všemi zmařenými nadějemi. Pomalu a celá ochromená se vracím domů měs tem plným jara, kolem jar všech ostatních, jejich radostné proměny, jejich štěstí. Nikdy se nestanu slavnou, mé básně za nic nestojí. Vdám se za solidního řemeslníka, který ne pije, ale má stálé místo s důchodem. Po tomhle smrtícím zklamání uplyne mnoho dní, než do památníku zas něco napíšu. I když nikoho jiného mé básně nezajímají, musím je psát dál, protože to mírní smutek a strasti v mém srdci.
— 99 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519332
18 Během příprav na konfirmaci vyvstane zásadní otázka, jestli pozvat i Mázu. Nikdy u nás nebyl, jenže se stalo, že zničehonic přestal úplně pít. Celý den vysedává doma a pije stejné množství limonády jako kdysi piva. Matka s otcem říkají, že to pro tetu Rosalii znamená velké štěstí. Jenže ona šťastně nevypadá, protože její muž je v obličeji úplně žlutý od nemocných jater a dlouho tu už asi nebude. Rodina si myslí, že i to je pro ni výhoda. Teď už k nim chodit můžu a není nutné mě nadále chránit, abych nezaslechla nebo neviděla něco, čeho bych neměla být svědkem. Strýc Carl se ovšem vůbec nezměnil. Pořád si mrzutě polohlasem mumlá do stolu cosi o prohnilé společnosti a neschopných ministrech a vydává u toho krátké, telegrafické rozkazy tetě Rosalii, která se podřizuje i jeho nejnepatrnějším pokynům, jak vždy činila. V řadě před ním stojí lahve s limonádou a je neuvěřitelné, že někdo dokáže vypít tolik tekutiny. Divím se rodičům. Když chodím pro uhlí do sklepa, obvykle nara zím na opilce zahaleného do cárů kabátu, který tu vyspává opici, a na ulici jsou opilci natolik běžným zjevem, že už se za nimi ani nikdo neotočí. Téměř každý večer postává ve vratech hlouček mužů, kteří popíjejí pivo a kořalku, a bojí se jich jen ty nejmenší děti. Ovšem strýce Carla jsme po celé dětství vidět nesměli, ačkoliv by z toho teta Rosalia určitě měla nevýslovnou radost. Po dlouhých diskuzích
— 100 —
Dětství
Ukázka elektronické knihy