Ofélie podruhé
kapitola 5: Rodinné kořeny
že není důležité, že je adoptovaná, a že jsme úplně stejní jako jiné rodiny. Ale to nebyla pravda. Ona je hnědá a my bílí.“ Přemýšlela jsem o tom, jak probíhaly adopce před rokem 1980. Adopce byly zpravidla nepřímé a anonymní. Orgány ochrany dětí ujišťovaly rodiče, že adoptivní děti budou úplně jako jejich vlastní. To však platilo spíše pro rodiče než pro děti. Rodiče si k dětem zpravidla ihned vytvářeli pouto, ale děti téměř vždy cítily, že jsou kvůli adopci jiné než ostatní. Teenageři se zaměřují na zkoumání vlastní identity, a proto zejména oni bojují s tím, co pro ně adopce znamená. Často o svých otázkách mlčí, protože nechtějí působit nevděčně. Když jsou navíc rodiče jiné rasy, je problém ještě hrozivější. V naší zemi probíhá tak málo kvalitních diskuzí o etnických rozdílech, že se většina lidí cítí provinile i tehdy, když jejich existenci vůbec uzná. Rozdíly bývají ignorovány a pocity ohledně nich se stávají zahanbujícím, osobním tajemstvím. „V sedmé třídě začala Francie menstruovat a měla pořád špatnou náladu,“ pokračovala Betty. „Myslela jsem si, že to je těmi hormony. Předtím nám všechno říkala, ale v sedmičce se začala schovávat v pokoji. Řešila jsem to se svojí sestrou a shodly jsme se, že všichni teenageři mívají takové fáze. Sestřiny dcery jí tehdy také dělaly scény. Tak jsme to nechali plavat. Ale pak se jí zhoršily známky a to nám dělalo starosti.“ Povzdechla si. „Zavolali jsme školnímu psychologovi a on nám řekl, že hodně dětí má na začátku druhého stupně problémy. Přiměli jsme Francie, aby se každý večer dvě hodiny učila, a známky se jí trochu zlepšily. Přestala se stýkat se svými někdejšími kamarády, ale i to jsme nechali plavat.“ „Nechali jsme toho plavat až moc,“ řekl Lloyd. „Tento rok byl hrozný,“ přiznala Betty. „V naší rodině nejvíc trvá na disciplíně Lloyd. Není až tak přísný, jsou to jen běžná pravidla – aby řekla, kam jde, žádný alkohol a ucházející známky – ale člověk by řekl, že ji bije. Vůbec s ním nemluví a to mu láme srdce. Se mnou sice trochu mluví, ale ne moc. Nechce s námi chodit do kostela.“ Lloyd se zavrtěl na židli. „Stýká se se špatnou partou a trochu pije,“ řekl. „Cítili jsme to z ní. Lže a plíží se kolem.“ „Minulý týden jsme jí dovolili jít s kamarády na baseball a ona pak nepřišla domů. Byli jsme bez sebe strachy,“ řekla Betty. „Lloyd jezdil po městě až do svítání. Ráno se vrátila a odmítala nám říct, kde byla.“ „Ráda bych se s Franchescou setkala,“ řekla jsem. „Nechce přijít, ale bude muset,“ odpověděl Lloyd. „Jen jednou,“ řekla jsem. „Většinou pak nechám teenagery rozhodnout, jestli za mnou budou chtít chodit.“
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519232
kapitola
Příští týden seděla Franchesca strnule u mě v kanceláři. Měla na sobě zelené džíny a tričko ze zábavního parku Worlds of Fun. Dlouhé černé vlasy měla sepjaté v culíku a oči se jí zalévaly slzami. Nejdřív byla zticha a působila téměř mrzutě. Dívala se na stěnu za mnou, kde visela různá osvědčení a diplomy, a na otázky odpovídala přikyvováním. Hledala jsem téma, které by nám pomohlo navázat vztah – škola, kamarádi, knihy nebo rodiče. Mé otázky téměř nebrala na vědomí. Zeptala jsem se na adopci a všimla si, že začala dýchat jinak. Franchesca zdvihla oči a pohlédla na mě. Zhluboka se nadechla a řekla: „Žiji s hodnými lidmi, ale není to moje rodina.“ Odmlčela se, aby viděla, jak to vezmu. „Každé ráno se probouzím s myšlenkou na to, co asi dělají mí skuteční rodiče. Chystají se do práce? Dívají se do zrcadla a vidí tváře, které vypadají jako ta moje? Čím se živí? Mluví o mně a přemýšlí, jestli jsem šťastná?“ Na tričko se jí začaly kutálet velké slzy. Podala jsem jí papírové kapesníčky. Otřela si tváře a bradu a pokračovala. „Nemůžu se zbavit pocitu, že žiji ve špatné rodině. Vím, že mamku a taťku by to zabilo, kdyby mě slyšeli takhle mluvit, ale já si prostě nemůžu pomoct.“ Zeptala jsem se Franchescy, co ví o své skutečné matce. „Vzdala se mě, když mi byly tři měsíce. Možná byla chudá nebo neměla manžela. Určitě mi nikdy nechtěla ublížit. Hluboko uvnitř cítím, že mě milovala.“ Venku začaly poletovat sněhové vločky. Chvíli jsme je pozorovaly. „Jaké to je, být domorodou Američankou?“ „Dlouho jsem předstírala, že na tom nezáleží, ale najednou je to ta nejdůležitější věc na světě.“ Franchesca si povzdechla. „Odmalička se mi za to, že jsem domorodá Američanka, posmívali a můj kmen ani neví, že existuju.“ Potom mi vyprávěla o tom, jak roky snášela posměch, o nadávkách rudoch a squaw a o poznámkách o indiánských opilcích, zneužívání sociálních dávek a „indiánských darech“. Nakonec řekla: „Nejhorší je ta hláška, že jediný dobrý indián je mrtvý indián.“ Zeptala jsem se jí, co ví o domorodých Američanech. „Viděla jsem Posledního Mohykána a Tanec s vlky. Z ostatních filmů o domorodých Američanech se mi dělalo špatně. Viděla jste Osamělého jezdce? Pamatujete na jeho kamaráda Tonta? Víte, že Tonto znamená španělsky ‚hlupák‘?“ Odmlčela se. „Někdy je vídám mezi bezdomovci v našem městě. Ani nevím, jestli jsou Siouxové. Má matka může být jednou z nich.“
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519232
Ofélie podruhé
kapitola 5: Rodinné kořeny
„Chtěla bys o svých lidech vědět víc?“ zeptala jsem se. Franchesca se dívala na sníh. „Svým způsobem ano i ne. Budu z toho naštvanější a smutnější, ale mám pocit, že nemůžu znát samu sebe, dokud se nedozvím víc.“ Napsala jsem jí jméno spisovatelky a domorodé Američanky Zitkála-Šá. „Možná by ses mohla podívat na její knihy,“ navrhla jsem. „Myslíte si, že jsem nevděčná?“ Přemýšlela jsem, jak odpovědět. „Zajímat se o svou minulost je stejně přirozené jako ty sněhové vločky.“ Franchesca mě odměnila úsměvem – vůbec prvním, který mi v té hodině ukázala. Franchesce se knihy Zitkály-Šá moc líbily. Zitkála-Šá byla Siouxka z kmene Yanktonů a narodila se v roce 1896. Psala o tom, jak ji odtrhli od rodiny v rezervaci a poslali do indiánské školy. Když si Franchesca přečetla o její zkušenosti, požádala Betty a Lloyda, aby ji vzali na návštěvu Genoy, opuštěné školy pro domorodé Američany. Výlet se vydařil. Prošli se kolem třípatrové zděné budovy školy a skrz zaprášená okna si prohlíželi staré šicí stroje a ponky. Později si dali hovězí sendvič v kavárně na hlavní třídě a povídali si o dalších místech, která by mohli navštívit. V následujících měsících jeli na několik pow wow (indiánská slavnost, na kterou se sjíždějí příslušníci různých indiánských kmenů z USA a Kanady, pozn. překl.) a na konferenci kmenů z Velkých planin, která se jmenovala „Uzdravení posvátné obruče“. V průběhu příštích měsíců Franchesca navštívila Centrum domorodých Američanů a nabídla se, že tam bude pracovat jako dobrovolnice. Dostala za úkol podávat kávu a sušenky seniorům. Vtipkovala s nimi a naslouchala jejich příběhům. Dozvěděla se od nich mnoho informací o Siouxech a životě v rezervaci. Některá z našich sezení byla rodinná. Snažili jsme se rozlišit problémy, které souvisely s adopcí, rasou a dospíváním. Franchesca si myslela, že otec je moc přísný a matka příliš vlezlá. Měla pocit, že Lloyd a Betty v ní pořád vidí malou holčičku. Lloyd jí připadal tvrdý a neflexibilní a Betty jí lezla na nervy. „Chce se mi na ni křičet i jen tak, pro nic za nic.“ Lloyd udělal kompromis ohledně večerky, ale i nadále trval na tom, aby mu Francie říkala, kam jde. Betty souhlasila, že za ní nebude chodit do pokoje. Po těchto rozhovorech začala Francie znovu vtipkovat s Lloydem. Po škole sedávala v kuchyni a vyprávěla Betty, jak se měla. Přestali jsme předstírat, že rodina nemá v souvislosti s adopcí žádné pocity. Všichni je měli. Lloyd se bál, že by Franchesca mohla mít větší tendenci k alkoholismu. Betty měla strach, že Franchesca jednoho dne najde
100 Ukázka elektronické knihy