možnosti vypracovat se tvrdou prací. Evropský skepticismus ohledně individuální snahy, spolu s menší tolerancí nerovnosti, naopak možnost růstu podceňuje. Tato tendence nahlížet svět optikou našich ideálů a očekávání osvětluje, jak může být meritokratický příslib pro voliče z dělnické i střední třídy demoralizující, dokonce pokořující. Na první pohled se to možná zdá nepochopitelné. Kdo by mohl odmítnout návrhy, jež se snaží bořit bariéry, vytvářet spravedlivé podmínky a zlepšovat příležitosti ke vzdělání tak, aby každý, nejenom ti od narození privilegovaní, měl šanci realizovat svůj americký sen? Cožpak by rétorika vzestupu nebyla atraktivní pro voliče dělnické a střední třídy, které by profitovaly právě z příležitostí ke vzdělání, odborné přípravy, péče o dítě, mateřské dovolené a dalších návrhů, které liberálové a progresivní strany navrhovaly? Ne nutně. V roce 2016, kdy už se jasně projevil hrozivý dopad globalizace na běžné pracující, s sebou rétorika vzestupu v podání liberálních elit nesla jeden nepříjemný fakt. I tváří v tvář rostoucí nerovnosti trvala na tom, že si za svůj úděl můžeme sami a že si tedy zasluhujeme úspěchy či smůlu, které nás v životě potkají. Tento způsob chápání nerovnosti podněcoval meritokratickou aroganci. Posiloval víru, že ti, kteří sklízí ovoce globalizace, si svůj přebytek zasloužili, zatímco ostatní si zasluhovali třít bídu s nouzí. Obamův ekonomický poradce Larry Summers to vyjádřil bez obalu: „Jednou z výzev dnešní společnosti je fakt, že pravda je jistý druh destabilizátoru. Jedním z důvodů rostoucí nerovnosti v naší společnosti je pravděpodobně to, že se s lidmi více zachází tak, jak by se s nimi zacházet mělo.“145 Na obranu rétoriky vzestupu by někdo mohl uvést, že popisuje příležitost soutěžit za rovných podmínek coby ideál hodný naplnění, nikoli jako skutečnost platnou ve světě, v němž žijeme. Jenomže zásluha obvykle zachází dál. Začíná jako ideál, ale pak sklouzne k tvrzení o tom, jak to chodí.
145
Summers, citováno z knihy Rona Suskinda: Confidence Men: Wall Street, Washington, and the Education of a President, New York: Harper 2011, s. 197.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519149
Ačkoli má rétorika vzestupu velké ambice a odkazuje k příslibu, který teprve bude naplněn, v okamžiku, kdy ji někdo použije, se vždy promění v úspěšnou realizaci: „Tady v Americe se může vypracovat každý, kdo tvrdě pracuje.“ Stejně jako většina podobných typů silné rétoriky zaměňuje příslib za jeho realizaci: prosazuje naději, jako by už šlo o fakt. Příkladem může být rétorika prezidenta Obamy. V rozhlasovém projevu v roce 2012 uvedl: „Tohle je země, kde nezáleží na tom, jak vypadáte nebo odkud jste, protože pokud jste odhodlaní pilně studovat a pracovat, můžete to dotáhnout tak daleko, jak vám to jen vaše nadání umožní. Dokážete to, když to zkusíte.“146 Obamovi posluchači by se nemýlili, pokud by se domnívali, že jejich prezident vlastně popisuje to, jak to v Americe chodí, a nikoli že jen nabízí ideál rovnoprávnější a mobilnější společnosti, v niž doufal. Hovořil stylem, jako by Americe blahopřál a velebil ji za to, že vytvořila takovou společnost, v níž byla klíčem k úspěchu tvrdá práce, nikoli zděděná privilegia. A přesto posléze svůj blahopřejný tón posunul směrem k příslibu: „Stojím tu dnes jako prezident Spojených států jenom díky tomu, co mi umožnilo mé vzdělání, a chci, aby každé dítě v Americe dostalo stejnou šanci jako já. Za to bojuji. A jestliže budu mít tu čest být vaším prezidentem, budu za to bojovat i nadále.“147 Tato tendence pohybovat se neustále mezi faktem a nadějí není žádné přeřeknutí ani filosofická nejasnost, nýbrž charakteristický rys politické rétoriky. Zvláště výrazně se pak projevuje právě v rétorice vzestupu. Směšování naděje a skutečnosti rovněž zastírá význam vítězství a porážky. Pokud je meritokracie příslibem do budoucna, pak ti neúspěšní se vždycky mohou vymluvit na systém. Ale pokud je meritokracie fakt, pak ti, kteří neuspějí, z toho mají vinit jen sami sebe. V posledních letech mají navíc sami sebe vinit i z toho, že nezískali vysokoškolský titul. Jedním z nejnepříjemnějších rysů meritokratické arogance je totiž lpění na titulech.
146
Prezident Barack Obama: The President’s Weekly Address, 18. srpna 2012; American Presidency Project, presidency.ucsb.edu.
147
Ibid.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519149
kapitola čtvrtá KREDENCIALISMUS: POSLEDNÍ PŘIJATELNÝ PŘEDSUDEK
Michael Cohen sloužil dlouhá léta Donaldu Trumpovi coby osobní právní zástupce a prostředník. V únoru 2019 však svědčil před Kongresem. V té době už stál proti svému bývalému šéfovi a odkrýval některé nechutné aktivity, které Trumpovým jménem podnikal, včetně úplatku jisté pornohvězdě, aby pomlčela o aférce s Trumpem. Během této výpovědi Cohen rovněž odhalil, že pro Trumpa plnil ještě jeden úkol: vyhrožoval vysokým školám, kde Trump studoval, a jejich univerzitním výborům, že je požene k soudu, pokud kdy zveřejní jeho známky nebo skóre jeho testu studijních předpokladů.148 Trump se podle všeho za své studijní výsledky styděl a očividně se obával, že jejich zveřejnění by poškodilo jeho kandidaturu na prezidenta či přinejmenším jeho reputaci. V souvislosti se zatajováním studijních výsledků Cohen zdů-
148
Grace Ashford: Michael Cohen Says Trump Told Him to Threaten Schools Not to Release Grades, The New York Times, 27. února 2019, nytimes.com; full transcript: Michael Cohen’s Opening Statement to Congress, The New York Times, 27. února, 2019.
100 Ukázka elektronické knihy