Všem už je jasný, že předmětem mýho „bádání“ není nic jinýho než Havířovina a téma strašení, který se nad ní vzná ší doslova jako duch. Vědkyně Paměti národa? Ani omylem. Jenom bulvární novinářka, dychtící po senzaci. Nezdálo se ale, že by to obyvatelům vesnice nějak zvlášť vadilo. Ačkoliv se ke mně dost lidí začalo chovat trochu od tažitě, další mi sami od sebe začali předhazovat šťavnatý sousta, zastavovali se při chůzi a spiklenecky mi sdělovali, co sami zažili a na vlastní uši slyšeli nebo co na vlastní oči viděl někdo jinej. Občas jsem si připadala skoro jako celebrita, svým způso bem jsem se stala zdrojem pozdvižení. Sem tam jsem si do konce domýšlivě pomyslela, že naši vesnici proslavím a že už si ji lidi nebudou spojovat jenom s vraždícím duem sou rozenců. Bylo příjemný mít zase jednou nějakej sen.
Šindelářovi Po hrozným zjištění, že jejich dva synové jsou vrazi, se Ma kovští rozhodli Havířovinu prodat. Na kupce čekala budova rok a půl, až o ni nakonec proje vila zájem rodina původem z Prahy, která se rozhodla odstě hovat na venkov, hlavně kvůli dětem. A taky kvůli šíleným pražským nájmům, špatnýmu vzduchu, nedostatku přírody. Kvůli těsnější lidský pospolitosti, kterou očekávali právě tady. Jmenovali se Šindelářovi. Jindřich Šindelář pracoval jako obchodní zástupce farmaceutický firmy a Jolana Šinde lářová překládala z němčiny. Jejich dcera Klárka chodila do pátý, syn Michal do třetí třídy. Přivezli si s sebou z Pra hy i psa, majestátního špice Bernieho.
10 0
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519138
Šindelářovi se snažili s lidmi z vesnice skamarádit, byli vstřícní a milí. Jolana tu chtěla založit spolek maminek, který by podnikaly společný aktivity a rozproudily v obci společenskej, kulturní a sportovní život. Místní ženy se k ní začaly nesměle přidávat. Když se pak Jolana domluvila se starostou a ředitelkou místní mateřinky, aby ve školce mohly jednou týdně cvičit jógu a pilates, zprvu nedůvěři vý občanky se začaly družit a kamarádit. Ani Jindřich ne zůstal ve společenských aktivitách pozadu. Nabídl se, že bude trénovat mladší fotbalisty — a přilákal do klubu i pár místních děvčat, co se nebály míče. Rodina se dokonce pustila do rekonstrukce domu. Šin delář nechal rozkopat koupelnu, vyměnit kuchyňskou linku, sám vymaloval obývák a dětský pokoje. Jenže pak to začalo. Šindelářovým přišel do schránky první výhrůžnej dopis. „Vypuklo to pár měsíců potom, co se nastěhovali. Nejdřív si my sleli, že je to jenom nějaká špatná legrace místních dětí. Ale stupňovalo se to a voni už byli tak zoufalí, že s tím šli na policii.“ Dana sedí naproti mně na gauči, nohy složený pod sebou. V pravý ruce drží skleničku bílýho vína a v levý ovladač od televize. Občas mimoděk přepne z jednoho programu na druhej, ale ve skutečnosti obrazovku nesleduje, jen nechává po místnos ti rozprostřít tlumený televizní ševelení, vyplňující bezradný ticho domu na louce kousek od potoka. Kupodivu i Moon light je v klidu, schoulil se v rohu křesla a ve spánku občas za škube krysí nožičkou. „Co tenkrát Šindelářovým policajti na ty anonymy řekli?“ „No, nic moc. Všechno si vyslechli a sepsali. Slíbili, že se tím budou zabývat,“ ušklíbne se Dana.
10 1
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519138
„Aha. A o co v těch dopisech šlo?“ „Povídalo se, že o nějaký vyhrožování.“ „Ty jsi přímo se Šindelářovou nemluvila?“ „Šindelářka se o těchhle věcech nechtěla moc bavit. Při padalo mi, že odmítá, aby jí nějak kazily ten její dokonalej život. Dlouho to před veřejností tutlali, než se to dostalo ven. Vona si myslela, že tu bude žít jako nějaká stepfordská panička, nebo co.“ V poslední větě slyším hořkost, tak si rýpnu: „Takže dá mička z města měla pocit, že jí celá vesnice bude ležet u nohou?“ Dana se zašklebí. „No, něco takovýho. Vona byla… teda je… tys ji nikdy neviděla, že ne?“ Zavrtím hlavou. Kdykoliv jsem naše navštívila, dala jsem si u nich oběd, vypila kafe a snědla dezert. Dolů do vsi jsem většinou nešla vůbec a místní drby mě moc nebraly. „Ona byla, teda asi pořád je, šíleně hezká. Ale takovým tím způsobem, že tě to až sere. Mužský na ní mohli oči ne chat. Jak by řekli chlapi u nás v hospodě — každej ji chtěl opíchat.“ „Vážně?“ Dana se zašklebí. „No jo, chlapi.“ „Hele, a nemohli ty anonymy psát třeba ti kluci z vězení? Makovští?“ napadne mě po chvilce. „O tom se tu taky spekulovalo. Ve vězení se prej dušovali, že Filip ani Vláďa žádnou poštu neposílají. Vůbec žádnou, ani pohled rodičům, nic. A kromě toho by to ani moc nedá valo smysl, proč by měli vyhrožovat lidem, co přišli do Haví řoviny po nich? Nemá to logiku.“ „A co v těch anonymech přesně stálo, Danuš?“ „Prej tam byly nápisy jako HAVÍŘOVINA JE MOJE nebo VYPADNI!.“
10 2
Ukázka elektronické knihy