muselo uplynout přinejmenším několik hodin. Zoufale jsem se toho střípku informace držel, jako by mi mohl pomoct poskládat dohromady i zbytek. Snažil jsem se počítat rozestupy mezi světly, abych určil, jak daleko od sebe lampy jsou. Usilovně jsem se soustředil a brzy jsem si uvědomil, že jsou mezery nepravidelné. Zmocnilo se mě vzrušení. Věděl jsem jen o jednom místě v celém městě, kam byly na základě špatného plánování umístěny lampy nerovnoměrně. Museli jsme procházet ulicemi nedaleko Okrouhlého náměstí a starých tržišť. Konečně jsem se měl od čeho odrazit. Myšlenky na útěk mě trochu zaměstnaly. Aspoň jsem se mohl soustředit na něco jiného než na tu nesnesitelnou bolest. A pak jsme se náhle zastavili. Tlak na má zápěstí povolil a vzápětí mě únosci opřeli o cosi tvrdého a hrubého. Nechali mě svézt se na zem. Seděl jsem zády ke zdi a zraněnou nohu jsem si natáhl před sebe. Lapal jsem po dechu bolestí i strachy. Kdosi mi strhl masku z hlavy a já jsem ucítil vítaný příliv čerstvého vzduchu a světla. Potom následoval i pytel. Vlhký, nepříjemný roubík zůstal na svém místě. Omráčeně jsem zamrkal do soumraku. „Hezky potichu,“ varovala mě žena. Dřepla si přede mě. Její maska a líčení stále vypadaly děsivě, ale aspoň jsem v ní už neviděl bytost z nočních můr. A toho jsem se držel. Byla to obyčejná žena a za to, jak si ji můj mozek dokresloval, mohly drogy. Dostanu se z toho. Musím přemýšlet. V jedné z kapsiček opasku — mám ho ještě? Patří ta konejšivá tíha, kterou cítím na břiše, jemu? — jsem měl dávidlo. Možná bych s jeho pomocí mohl ze sebe to svinstvo dostat. „Sundám vám to, ale pro všechny bude lepší, když nezačnete dobré lidi v okolí obtěžovat křikem. Rozumíme si? Kývněte, jestli to chápete.“ Přikývl jsem. Do krku a páteře mi vystřelila bolest, až se mi zatmělo před očima. Žena se ke mně naklonila a uvolnila uzel na mém zátylku. Vyplivl jsem roubík. „Mnohem lepší.“ Široce se na mě zakřenila, až mě z toho zamrazilo. „A teď hezky otevřít, potřebujete trochu povzbudit, abyste si tenhle večírek užil. Ne, ne, neperte se se mnou.“ Tentokrát mi ke rtům přitiskla něco jiného, vlhký hadřík čpící charakteristickou vůní artetonika. Sedativum. Pokoušel jsem se před ním uhnout, ale
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519136
marně. Bolest už ustupovala, končetiny mi těžkly a víčka klesala. „Hodný chlapec. Trochu si odpočiňte.“ Jakoby zdálky jsem zaslechl klepání na dveře. Otevřely se. Otočil jsem hlavou, těžkou jako přezrálý meloun, a spatřil před sebou ženu v županu. Měla rozcuchané vlasy, v jedné ruce držela lampu a zmateně na nás mrkala. Při pohledu na Můru sebou trhla. „Madam,“ vyhrkla a sklonila hlavu. Její tvář jsem viděl jen na pár vteřin, ale i tak mi připadala ustrašená. Možná přímo vyděšená. „Mám tady zvláštního hosta,“ zavrněla má únoskyně. „Potřebuju si ho tady na chvilku odložit, ale vrátím se pro něj.“ Žena na mě vykoukla ze dveří a povytáhla obočí. „Ale ovšem, drahoušku,“ řekla. „Tak jdeme.“ Nedokázal jsem udržet hlavu, natožpak se zvednout, ale druhý únosce mě vytáhl na nohy. Žena nás popohnala dovnitř, zavřela za námi a pak si svlékla župan a pověsila ho na háček za dveřmi. Ukrývala pod ním velmi tenké, průsvitné šaty. Sladce se na mě usmála. V očích měla podivně zasněný výraz. Víčka jsem měl těžká jako kámen. Na vteřinku jsem oči zavřel, a když jsem je znovu otevřel, bylo všechno jinak. Seděl jsem na hromadě polštářů. Vzduch byl těžký, sladký a dusivý. Vypadalo to tam jako v podzemní herně. Lidé popíjeli u nízkých stolků s pestrobarevnými skleněnými lampičkami a zbytek místnosti osvětlovaly mísy s petrolejem. V pozadí tlumeně hrálo několik nástrojů, které doprovázely harmonický zpěv dvou mužských hlasů. Všechno to ale bylo trochu pokřivené, asi jako když drobná nesrovnalost na známém místě promění sen v noční můru. Lidé kolem mě nebyli lidé, byla to zvířata a monstra a mýtické bytosti. Masky, říkal jsem si v duchu, jsou to jen masky, ale nedařilo se mi udržet myšlenku. A nehráli ani karty, ani v kostky, namísto toho sledovali rvačku dvou malých zvířat, která se s vrčením navzájem trhala na kusy. Další skupinka byla polonahá a oddávala se v druhém koutě dost divokým sexuálním hrátkám. Bylo tam vedro, strašlivé vedro, a ve vzduchu se vznášel opar kouře. Nevzpomínal jsem si, proč tady jsem, ale věděl jsem, že tu něco není v pořádku. Zuřila ve mně bitva. Na jednu stranu mi v hlavě
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS519136
zněly výstražné zvonky a na druhou jsem se neustále propadal do nevědomí, jako bych ležel v horké koupeli. Tep mi střídavě splašeně pelášil a pak se prudce zklidňoval, až jsem se bál, že srdce vypoví službu. Měl jsem pocit, že jsem zahlédl známou tvář, kulatou a vážnou, jak vykukuje zpoza dveří. Di? Ale pak jsem zamrkal a byla pryč. Jen další halucinace. Z kouře stoupajícího z petrolejových misek se mi točila hlava. Voněl po hadolístkovém oleji, který se používal k uvolnění, a po jakési květině. Na polštářích vedle mě seděl pohledný muž se širokým zářivým úsměvem na tváři a tiskl se ke mně horkou kůží. Přiložil mi ke rtům medový koláček a já si poslušně ukousl. Z té sladkosti se mi téměř kroutily prsty u nohou. Něco tu není v pořádku, vzpomněl jsem si náhle. Přestal jsem žvýkat a pokusil jsem se muže odstrčit, ale tělo mě odmítalo poslouchat. „Napij se ještě,“ navrhl muž. V ruce se mi objevil šálek. Netušil jsem, jak se tam vzal, a jazyk se mi lepil na patro sladkostí kori a cukrového sirupu. „Ještě!“ Pití mi nechutnalo, ale připadalo mi zdvořilé si usrknout. V místnosti se setmělo a hudba se přiblížila. Jako by vibrovala kolem. Bylo tam vedro. A lidé se na mě příliš mačkali. Chtěl jsem vstát, ale bole la mě noha, hrudník i hlava. Usmívající se muž se opíral přímo vedle mě a pomáhal mi nahoru. Po druhé ruce jsem měl krásnou ženu s ebenovou pletí. Na paži a na prsou mě lechtaly její dlouhé vlasy. Podávala mi další pití, nebo bych si chtěl zatančit? „Potřebuju na vzduch,“ chtěl jsem říct, jenže jazyk neposlouchal. Zdálo se mi, že je pro má ústa až moc velký. Odpotácel jsem se od dvojice a začal se proplétat davem. Hledal jsem dveře. Spousta lidí se na mě usmívala, ale já nikoho z nich neznal. Srdce mi prudce bušilo a současně se mi chtělo spát. Proč si nemůžu vzpomenout? Snažil jsem se najít východ. Tělo nespolupracovalo. Rozhlížel jsem se po uvolněných, rozesmátých tvářích davu vlnícího se do rytmu pomalé hudby. Vnímal jsem všechno až moc ostře a bezděčné doteky cizích lidí ve mně probouzely staré úzkosti. Cítil jsem se čím dál divněji, omámeněji. Nešlo jen o drogu vypouštěnou do vzduchu, zmáhalo mě ještě něco jiného.
100 Ukázka elektronické knihy