nakonec musela později odpoledne povědět, ještě než přišli hosté. Měl ji přečtenou, ona, co byla pamětí rodiny, strůjkyní myšlenky, ona, která mívala vždycky všechno pod palcem. Elsebeth se snažila nedat na sobě nic znát, měli mít přece oslavu, ale spálila slané koláče a upustila na podlahu sklenici, ruply jí nervy a kvůli takové věci se rozplakala. Tehdy se manžel poprvé dozvěděl, co se toho léta v Jävredalu stalo. „Pořád hledám známky toho, že se v něm něco změnilo, ale marně. Chápete to? Že mě přesto miluje. Občas mě to rozezlí. Napadne mě, že je trochu jednoduchý, když nepochopil dosah toho, kdo jsem. Miluje představu o mně, ale to nejsem já.“ A pak, na konci oslavy šedesátin, když už zbylo jen pár nejbližších přátel, chtěl, aby to Elsebeth pověděla i jim, aby pochopili, proč panuje taková atmosféra. Jsou přece mezi přáteli, příbuznými, lidmi, kteří ji mají rádi. Myslel, že jí to udělá dobře. Že se toho konečně zbaví a bude volná. Nechala ho mluvit, ale museli slíbit, že to nebudou dál šířit. Sama si odešla lehnout. „A pak to stejně někdo někomu řekl, a ten to zase pověděl dalšímu. Nikdo není schopen zachovat cizí tajemství.“ Bouřka se zatím přiblížila. Manžel sešel z poschodí a vytahal šňůry ze zásuvek, aby blesk nevyhodil set-top box nebo něco jiného. „Pověděla jsem vám to všechno jen proto, že ho zřejmě chcete za něco zavřít,“ řekla Elsebeth. Když se v hale loučili, manžel se ochranitelsky postavil za ni. „Skutečně doufám, že tohle všechno podstoupila kvůli něčemu důležitému,“ řekl. „Ještě nevíme,“ odpověděla Eira. „Ten tip se objevil ve vyšetřování něčeho úplně jiného, jen prověřujeme veškeré stopy.“ „Znásilnění?“ „Vraždy. Možná je to důležité, možná to s tím nesouvisí.“
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518936
Když jim Elsebeth Francková podala na rozloučenou ruku, měla ji ledovou a ochablou. „Pak už na to nikdy nebudu myslet.“
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518936
Rozsudek čekal nepřečtený v tlusté obálce. Eira odešla ze stanice dřív, aby stihla dojet do Härnösandu pro výpis. Rozsudky z osmdesátých let se nedaly dohledat digitálně a soudní budova v Piteå byla už dávno zrušená. Ženě ze Státního archivu trvalo pěknou chvíli, než ho našla. Pak jí do toho vlezla večeře. „A ty už zase někam jdeš,“ bručela Kerstin. Když sklízely ze stolu, zůstala tam stát s hoblíkem na sýr v ruce. „Co tím myslíš?“ „Mělo z tebe být něco velkého. A ty tady zatím pochůzkaříš.“ „Třeba mám svou práci ráda,“ namítla Eira, „to je přece praktické, že tady bydlím.“ „Ale ty jsi přece tak nadaná.“ „Já to udělám,“ řekla Eira a dala hoblík na sýr do myčky. Slýchala to od malička, o všech možnostech, které pro ni vydobyly generace před ní a díky nimž se může stát čímkoliv. Měla pocit, že její život začal dávno předtím, než se narodila. Na mysl jí přišel podrost pod stromy. Profese policistky byla zklamáním, téměř zradou. U starší generace uniformy stále ještě občas vzbuzovaly asociace spojené s vojskem, s rokem 1931. Mohla si zvolit humanitní nebo přírodní vědy, stát se čímkoliv, teď když pro ni ti před ní vybudovali společnost, kde mohou studovat děti a vnuci zaměstnanců pily. Zabývat se literaturou, která stojí v potravním řetězci nejvýše, od stromů, které se rozřežou a zušlechtí, až k ní samé. A ona zatím chtěla dělat jen něco konkrétního, fyzického a praktického. Vyhnout se knihám, vznosným textům. Zabydlet se na správné straně, aby nesklouzla na tu špatnou.
101 Ukázka elektronické knihy