98
r o b e r t
g o l d
•
d v a n á c t
t a j e m s t v í
Zrovna když si prohlížím jídelníček, ucítím na rameni ruku. Otočím se a uvidím vedle sebe stát Elizabeth Woakesovou. Zvednu se, abych ji mohl obejmout. Svlékne si dlouhý červený kabát a usadí se proti mně. Upraví si volně sepnuté prošedivělé vlasy. „Omlouvám se, že jdu pozdě, Bene. Slíbila jsem, že odvedu Finlaye do školky. Bylo to časově náročnější, než jsem myslela.“ „Určitě roste jako z vody,“ poznamenám na adresu jejího vnoučka. „Je to zlatíčko.“ Elizabeth se celá rozsvítí. „Šijí s ním všichni čerti a za chvíli mu nebudu stačit. Mám tě pozdravovat od Jane. Dlouho jsme se nesešli. Musíš k nám přijít na večeři.“ „Moc rád.“ Číšník se vrátí k našemu stolu a já vidím, že se paní Woakesová usmívá, když si objednávám sendvič s párkem a vajíčky. „Já si dám granolu,“ hlásí a podá mu jídelní lístek, „a cappuccino.“ „To si dám taky,“ připojím se. Sotva číšník odejde, nakloním se nad stůl. „Předpokládám, že vás taky navštívily.“ Elizabeth zvedne brýle s bílými obroučkami z očí, posune si je na čelo a dlouze se na mě podívá. „Bene, my nejsme zločinci,“ upozorní mě tiše. „Já jsem kvůli těm holkám příšerně trpěla a ty taky, proto nepřipusť, aby tě někdo přesvědčil o opaku.“ Odmlčí se. „Řekly mi, jak zemřela.“ Přikývnu. „Chci, abys věděl, že jsem ráda. Jsem ráda, že trpěla. Ode mě se žádného soucitu nedočká.“ „Ani ode mě,“ odpovím a paní Woakesová se usměje. „Ptali se vás, kde jste v tu dobu byla?“ Otráveně mávne rukou. „Neměla jsem jim co říct. Hlídala jsem Finlaye, obědvala u Jane, nakupovala ve městě. Samozřejmě se mě pokoušely ukřižovat na detailech, ale nemám povinnost se jim zpovídat a taky jsem jim to řekla.“ „Ptaly se vás, jestli jste někdy byla ve Farsley?“ „Tam, kde ji našli? Někde poblíž Leedsu?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518647
99
r o b e r t
g o l d
•
d v a n á c t
t a j e m s t v í
„Ano.“ „Odpověděla jsem, že jsem o tom místě nikdy neslyšela. Bene,“ pokračuje paní Woakesová a ničím se netají. „Jsem ráda, že je po ní. Potěšilo mě to. Ať už ji zabil kdokoliv, já mu tleskám, a neudělám nic, abych policii pomohla ho odhalit. Ať je to, kdo je to.“ Číšník přinese snídani a Elizabeth si kvapně nasadí brýle, aby si jídlo prohlédla. Nato je zase zvedne na čelo, poděkuje číšníkovi a gestem ho pošle pryč. Zakrojím do sendviče. „Vypadáš, že se nutně potřebuješ nadlábnout.“ „Přímo zoufale,“ přiznám s plnou pusou. „Včera jsem nevečeřel.“ „Taky by ses konečně měl usadit,“ káže mi Elizabeth a hned dodá: „Dva dny v týdnu Finlaye hlídá chůva – Australanka, miluje děti. Zbylé tři dny vyučuje jógu. Pozvu ji k nám na večeři.“ Rozesměju se. „Ještě vy s tím začínejte! Paní Cranfieldová mi pořád někoho dohazuje.“ „Jak ji znám, tak to bude nějaká protivná Irka.“ „Nebuďte škodolibá.“ „Jenom žertuju. Pořád na tebe dohlíží?“ Přikývnu a vrátím se k předchozímu námětu. „Policie se domnívá, že mezi těmi dvěma zločiny existuje souvislost.“ „Vyptávaly se tě na dopisy, které napsala tvoje máma?“ „Vy jste o nich věděla?“ „Dozvěděla jsem se to od těch policistek,“ vyhrkne paní Woakesová. „Ale neprozradily mi žádné podrobnosti.“ „Langdonová chtěla peníze,“ kápnu božskou. „To je mi překvapení. Sdělila mamince něco?“ „Nemám ponětí. Její odpovědi jsem nikdy nenašel.“ „Ani se tomu nedivím.“ Paní Woakesová odstrčí talíř stranou a opře se o židli. „Policie se snaží zjistit, jak se mámě podařilo Langdonovou najít a kde přišla na její pravou totožnost.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518647
100
r o b e r t
g o l d
•
d v a n á c t
t a j e m s t v í
Sleduju, jak si Elizabeth sundává brýle, aby smetla stranou vypadlou řasu. „Mluvila s vámi Madeline Wilsonová?“ Paní Woakesová svraští obočí a předstírá, že nechápe. „Znám Madeline lépe než kdo jiný,“ pokračuju. „Nespokojila by se s polovičním výsledkem, když se může pustit po další stopě.“ Elizabeth naznačí číšníkovi, aby jí přinesl ještě jeden hrnek kávy. Já vyčkávám. „Během let mi volala spousta novinářů a žádala mě o rozhovor,“ prohlásí. „Vždycky mi pokládali tytéž otázky – jak se mi žije bez Petera, jestli si myslím, že je pořád naživu… Postrádám Simona? Samé stupidní dotazy.“ Nakrátko se jí zlomí hlas a přestane se přetvařovat. Vždycky působí vesele a vyrovnaně a člověk snadno zapomene, jak je křehká. Pohlédne přes restauraci na mladý pár, který se právě usazuje u stolu – a zvolna kolem ní projde minulost. Rozechvělou rukou se dotkne obličeje. Otočí se zpátky ke mně a plácne se do stehna. „Jsem tak hloupá. Taková bývám jenom s tebou. Ostatním nedovolím, aby mě viděli v tomhle stavu.“ Krátce mi stiskne ruku a zhluboka se nadechne. „Vždycky jsem média rovnou odmítala. V tom jsme s tvojí mámou byly zajedno.“ Mlčky přikývnu. „Madeline Wilsonová byla jiná. Na nic se nevyptávala, jenom mi chtěla pomoct. Což samozřejmě udělala. Tvrdila, že se snaží pochopit, co se stalo – zejména s Peterem. Okamžitě jsem jí vpálila, že nemám zájem o nic z toho, co se mi chystá říct. Některé věci je lepší nechat minulosti. Pro tohle řešení jsem se dávno rozhodla. Ať se sebevíc snažíš sám sebe přesvědčit, že když zreviduješ minulost, v současnosti se tím něco změní, nikdy se tak nestane. Co je pryč, je pryč. Tvrdě jsem se o tom poučila.“ Poslouchám paní Woakesovou a vidím, že v ní pořád žije všechna bolest, kterou jsem viděl u své matky, možná ji trápí víc. „Madeline dokáže být neodbytná…“
Ukázka elektronické knihy