98 Biomedicínská ergonomie
yšlenkové konstrukce, které se tváří jako sjednocující m nebo přemosťující prvky, přinášející řešení tam, kde vědecké postupy ještě nestačily přinést přijatelné poznatky. Pseudovědeckých mostů je velké množství a jsou často velmi odolné. Jedním z nich je i tzv. memetika. Proč se tímto fenoménem v ergonomii designérských oborů zabývat? Důvodů je více, ale na úrovni základních ergonomických postulátů jde především o demonstraci toho, jak lze konstruovat pseudovědecké teorie a jak je v praxi odlišit od racionálních vědeckých systémů. Tento přístup u základního učebního textu není asi příliš konvenční, ale i bludné cesty lidského poznání mohou být poučné, zvláště u oborů, které nejsou bytostně spjaté se základními „tvrdými“ vědními disciplínami. Začněme definicí toho, co je věda, resp. jaká jsou kritéria pro označení určitého souboru znalostí za vědu. American Association for the Advancement of Science (AAAS) stanovila sedm kritérii, které musí disciplína aspirující na označení „vědecká“ splňovat. Musí realizovat: měření, třídění poznatků, jejich kvantifikaci, provádět usuzování, formulovat předpovědi, vymezovat vztahy a stanovit způsoby sdělování výsledků. Před padesáti lety (1976) formuloval zoolog Richard Dawkins (nar. 1941) podivnou teorii o replikujících se „genech kulturních informací“. Tyto „geny“ nazval memy (ř. mimema – nápodoba). Dawkins vycházel z představy, že jsou-li geny základní evoluční jednotkou, která přenášenou informací navozuje vznik složitých biologických strojů, vč. člověka, memy, které jsou obdobou genů, jsou nositely kulturních dědičných informací. Jak vypadá mem? Podle zastánců memetických teorií mohou mít memy jednoduchou nebo i komplikovanou formu. Jednodu chým memem je například melodie, článek, obraz, text knihy atd. Složité memy tvoří politické přesvědčení, náboženská víra, umělecký styl atd. Memy se mohou šířit bez ohledu na jejich význam pro určitého člověka. Tj. bez ohledu na jejich užitečnost nebo škodlivost. Neexistuje žádná struktura CNS, kterou by bylo možné identifikovat jako sídlo memu – pokud nepřijmeme absurdní koncepci, že člověk je soubor memů. Memetika popisuje dvojí možnost šíření memů: • vertikálně se šíří mezigenerační memy: prarodiče → rodiče → děti → vnuci atd. Pomocí vertikálního šíření získáváme určité vzorce chování, dovednosti, tradiční společenské chování a návyky, • horizontálně se šíří memy mezi vrstevníky. Často jde o negativní návyky typu konzumace drog, agresivity apod. Pokud se memy sdružují, vznikají memplexy. Memplexem je podle těchto konceptů i ergonomie, další vědní obory, ale i knihovny, elektronické nosiče informací, archivy atd. Memy také mutují. Při přepisu informací se naše interpretace faktů může měnit, tím dochází k mutaci memů. Již stručný výčet základních floskulí (prázdných výrazů) memetiky vykazuje ve světle principů exaktní vědy zásadní pochybnosti.
Tzv. společenské vědy stavějí na slovu, pro které hledají obsah. Exaktní vědy hledají slovo pro označení faktů. Slovo mem je nepochybně zajímavý útvar. Pokud by memetika byla pokusem vnést exaktní metodiku, pozorování a fakta do společenských věd, nelze ji sice bez dalších atributů považovat za vědu, ale je možné „držet palce“. Jinak jde sice o populární, ale jen populární pseudovědu. Možná, že by stálo za to zamyslet se nad historickým vývojem designu a nad jeho vztahem k evoluci kognice.
2.7 Emoce, limbický systém, osobnost 2.7.1 Fenomenologie emocí Emoce, city (lat. motio, emovere – pohyb, vzrušení), jsou procesy spojující subjektivní zážitky (libost/nelibost) s fyziologickými parametry organismu (frekvence dýchání, srdeční frekvence), motorickými reakcemi (gestikulace, mimika) a změnami pozornosti subjektu. (Historické označení emocí – „hnutí mysli“.) Emoce nám umožňují zaujmout vztah ke vzniklé situaci, kterou nám signalizují smyslové orgány. Připravují emočně dotčeného jedince k reakci na danou událost a posilují jeho schopnost uložit obraz řešené situace v paměti. Emoce posilují fixaci paměťové stopy. Informace provázené silným emočním zážitkem se proto lépe a dlouhodobě pamatují. Nálada = déletrvající emoce Je mnoho systémů, které se snaží emoce třídit, kategorizovat a řadit. Pro potřeby ergonomie je postačující rozlišovat čtyři nejčastější emoční stavy: • strach – nejčastější emoce naší kulturní oblasti. Fyziologický „strach“ je vyvoláván pocitem kon krétního nebezpečí nebo ohrožení. Reakcí je obvykle útěk, boj nebo submisivní chování. Mírnou formou strachu je obava; vystupňovaný strach je považován za emoci hrůzy. Úzkost nemá konkrétní předmět, jde o tušení ztráty určité hodnoty významné pro daný subjekt; • zlost (hněv) – podnětem je obvykle nějaká překážka nebo nepřítel. Reakcí může být útok, agrese nebo potlačení a submise. Výraznější formy zlosti jsou označovány za vztek nebo zuřivost; mírnější formou je rozzlobení; • radost – spouštěčem této emoce je obvykle úspěch v některém druhu aktivity nebo zisk. Radostná reakce je provázena různým stupněm celkového uvolnění a radostnými motorickými projevy – například živou gestikulací nebo smíchem. Mírná forma radosti se prezentuje jako spokojenost. Výraznějším projevem radosti je extáze. Vrcholným projevem radosti je emoce štěstí; • smutek – je projevem ztráty určitých hodnot, výrazem neúspěchu a beznaděje. Vnějším projevem smutku je
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518599
Kognitivní ergonomie 99
pláč nebo apatie. Mírnou formu smutku představuje zarmoucení, za výraznou podobu smutku je považován žal.
2.7.2 Funkční anatomie emocí Základní postavení v anatomii a fyziologii emocí má limbický systém (tzv. „limbický mozek“). Jeho poznávání prošlo dost komplikovaným vývojem a řada otázek není ani dnes uspokojivě dořešena. Prvním předpokladem k pochopení funkce „emočního mozku“ je detailní znalost jeho mikroskopické a makroskopické stavby. Pro potřeby ergonomie postačuje základní informace o celkové koncepci systému a o dvou základních strukturách limbického systému – amygdaly a hipokampu (obr. 2.19). Pojem „limbický“ (lat. limbus – hranice, límec, lem) se objevuje již v roce 1878 (Pierre-Paul Broca, 1824–1880) ve formě „grand lobe limbique“, ale celý tzv. „limbický systém“ byl dlouho považován pouze za „čichový mozek“. Na souvislost čichového mozku s emočními projevy upozornil v roce 1937 James Papez (1883–1958). Koncept „viscerálního mozku“ jako součásti tzv. trigonální mozkové teorie se objevil v 1949 (Paul D. MacLean, 1913–2007). K dalšímu rozšíření pojmu „limbický systém“ dochází i v současnosti, především v souvislosti se zjištěním po dílu jednotlivých částí systému na procesech, kterými jsou realizovány například i mechanismy paměti.
Vznik emocí je důsledkem působení informací přijímaných receptory a vysílaných do mozkové kůry. Z kůry jsou projikovány do limbického systému, kde získávají dvě přídatné kvality: vlastní emoční prožitek a tzv. konativní složku, tj. nutkání k určitému typu
6
jednání. Z limbického systému (stavba viz dále) jde informace do hypotalamu (mezimozek), kde spouští autonomní (vegetativní) reakce, doprovázející emoční proces. Následně se signál vyvolávající emoci vrací do kůry limbického systému. V kůře následně probíhají kognitivní procesy nezbytné pro navazující plánování a programování odpovědi. Výstupem limbického systému, kterým se nakonec celý emoční proces realizuje, jsou dráhy, které stimulují retikulární formaci mozkového kmene a jejím prostřednictvím periferní motorické systémy. Z předchozích údajů vyplývá, že limbický systém je souborem útvarů a spojů centrálního nervového systému, které jsou lokalizovány v mozkové kůře, mezimozku a ve středním mozku. V přehledu jde o tyto útvary: • korové struktury limbického systému tvoří především hipokampus, mediální kůra čelního laloku a části spánkové kůry, • podkorové struktury limbického systému formují amygdala, talamická jádra, některá jádra středního mozku a mostu, • další oblasti centrálního nervového systému, které se utváření motivačních mechanismů účastní, tvoří jádra koncového mozku a mozkového kmene.
2
Uvedené struktury jsou oboustranně propojeny řadou spojů. Amygdala Amygdala je skupina jader uložených ve spánkovém laloku mozkových hemisfér. Funkční postavení amygdaly je dáno především jejími rozsáhlými spoji. Funkce amygdaly charakterizuje její účast na hodnocení emočního zabarvení vstupní informace, tj. citového zabarvení vstupního podnětu. Amygdala umožňuje
1
5 4
2
3
Obr. 2.19 Struktury limbického systému: 1 – talamus, 2 – hipokampus, 3 – amygdala, 4 – čichový bulbus, 5 – jádra mezimozku, 6 – fornix
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518599
100 Biomedicínská ergonomie
grovaných informací. Uspořádání spojů má zásadní význam při formování určitého typu paměťových stop v procesu učení.
2.7.3 Limbický systém – centrální systém obrany
Obr. 2.20 Amygdala rozlišení pozitivního nebo negativního významu, který přicházející podnět pro nás má, nebo na základě paměťového záznamu měl. Jako jediná struktura limbického systému dostává amygdala rovněž informace z orgánů (obr. 2.20). Hipokampus Hipokampus je podlouhlý val ležící ve spánkovém rohu postranní komory. Je pokračováním kůry spánkového laloku, vchlípeného do postranní komory. Typem uspořádání neuronů odpovídá hipokampus stavbě mozkové kůry, tvořené ale pouze třemi vrstvami neuronů. Určující strukturou pro funkční možnosti hipokampu jsou proto spoje (dráhy) (viz obr. 2.18 a 2.19). První skupina spojů zajišťuje oboustranné spojení mezi pravým a levým limbickým systémem. Jde především o spoje s amygdalou. Druhá skupina spojů je určena ke spojení systému s rozsáhlými oblastmi mozkové kůry. Funkce hipokampálních struktur je tak do značné míry určována množstvím přiváděných a vysoce inte
Limbický systém je centrálním systémem emocí doprovázejících aktivity spojené s obranou nebo útěkem. Primárně zajišťuje především obranu proti ohrožení. Prvním předpokladem realizace obranných funkcí je přístup k podstatným informacím z vnějšího, ale i z vnitřního prostředí. Struktury limbického systému tyto informace získávají především z mozkové kůry a z talamu. Předpokladem realizace obranných reakcí je možnost vytvořit obrannou odpověď. Přehled spojů v předchozí kapitole ukazuje, že limbický systém má svými výstupy pod kontrolou všechny výkonné systémy mozku. Několik limbických oblastí například projikuje do jader hypotalamu, která jsou spojena s centry sympatické ho nervstva v mozkovém kmeni a v páteřní míše. Tyto spoje, společně s obdobnými projekcemi k centrům autonomního nervstva, zprostředkovávají autonomní (vegetativní) složku obranné odpovědi. Vedle aktivace autonomního nervového systému je emoční stav vyvolaný ohrožením provázen i zvýšenou produkcí hormonů. Uvolnění hormonů nadledvin je řízeno limbickými projekcemi do hypotalamu, který následně aktivuje neurony mozkové kůry a buňky dřeně nadledvin. Projekce do jiné části hypotalamu zprostředkují uvolňování hormonů předního laloku hypofýzy (adenohypofýzy). Limbické projekce do dalších oblastí hypotalamu řídí uvolňování hormonů zadního laloku hypofýzy (neurohypofýzy) – především vazopresinu (jiný název: ADH – antidiuretický hormon, reguluje vylučování moči) a oxytocinu, který snižuje úzkost a stres,
1 2 3
4
Obr. 2.21 Řez mozkem ve střední rovině (pitevní preparát): 1 – corpus callosum („svorník“), 2 – epifýza („šišinka“), 3 – mezimozek, 4 – střední mozek
Ukázka elektronické knihy