Čím víc se válka blížila, tím se samozřejLesní studánka …a ta voda, která prší z nebeských oblak dolů k zemi, vsakuje se mě zhoršovaly i vztahy. Poslední dny před do ní a vsakuje se tam stále hlouběji a hloumnichovskou dohodou napětí sílí jako poběji a čistí se a hromadí se v kameni jako věstné šumavské mlhy, jak popisuje Frau v nějakém čiročirém džbáně, poněvadž ten H. St.: „mezi sudetskými Němci se rozšířil kámen drží pevně jako hladká skořápka. A potom z něj přece vytryskne a vytvoří pokyn, jakmile zazní znamení sirénou, shromalý potůček nebo v kamenné míse stumáždit se společně na tak řečené Brantler Eben, dánku vody tak čisté, že nevíš, kde přestává tj. na návrší nad Brantlovým dvorem, tedy na vzduch a kde začíná voda, a vodní nitka nejvyšším bodě Vimperka. Tam byl úmysl se řine z té mísy dál, tisíce vodních nitek se odtud řine a všude to pilně a tiše crčí a to crzbudovat něco jako dočasný tábor, který by se čící se sbírá dohromady a šumí pak z hloubi dal v případě nouze několik hodin bránit. SdP a ty mnohé a mnohé potoky jdou dál tam vytvořila zásobu loveckých zbraní a munice… dolů do kraje. A ta voda dává všemu živouVšechno samozřejmě v nejpřísnějším utajecímu, zejména travinám, veselost a zdraví, 379 které voda v kraji tam jinde venku, kde je ní.“ „Přehlíží ovšem, že mnozí sudetští půda všelijak nečistá, neumí dát. A vzduch Němci mobilizační rozkazy českoslovenje v těch výšinách, které zabírá les, čistý, ské vlády uposlechli a že ne všichni, jak to poněvadž je čistý na všech výšinách, a pryona popisuje, uprchli před povolávacími skyřice toho lesa a dech milionů jeho listů a jehličí činí jej ještě osvěživějším a vonnějrozkazy. Poněvadž navíc neuvádí nic o něším, že přináší stejnou veselost a zdraví jako meckých akcích proti Čechům nebo proti ta voda. A kdo to obojí, veselost i zdraví, československým úřadům, vzniká tak obztratil, ten je znovu nabude, když se té vody napije a když se nadýchá toho vzduchu. raz utlačovaného obyvatelstva, které horečně touží po svém osvobození – což sku(Adalbert Stifter: Lesní studánka) tečně odpovídá tehdejším náladám mezi sudetskými Němci.“380 „V osmatřicátém odtud vyhnali většinu Čechů a v pětačtyřicátém většinu Němců, ledacos divokého se odehrálo.“381 To ovšem není nic neznámého, a naopak patří tato kapitola k nejopakovanějším. Ani potom si ale krajina nevydechla, po Únoru se mnoho vesnic a osad dokonce srovnalo se zemí, aby se vyčistilo jinak nepřehledné hraniční pásmo, „školu a domy vyhodily dynamitem do vzduchu / I sklářské pece rozvalili a rozbili palicemi / A kusy naházeli do potoka / Stavební suť pečlivě urovnali / Aby zde nikdo nemohl ani tušit přítomnost člověka / A přece u potoka jsem nalezl starý rybízový keř / zarostlý ve vysoké trávě a porostlý lišejníkem.“382 Právě v době železné opony, kdy byla Šumava navzdory své hraničnosti pevně a především neprodyšně uzavřena, se více než kdy jindy zvýrazňuje fenomén 379 Anonym: Druhá česká „válka“, viděna za zaječí perspektivy. (V citátu vynechávám poznámky překladatele k jednotlivým obratům.) 380 Dodává Jan Mareš, autor překladu a komentáře výše zmíněného textu. 381 Jan Otčenášek: Když v ráji pršelo, s. 20. 382 Josef Kroutvor: Lesní eseje, s. 17. 101/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518311
druhého, cizího. Přestože se zdá, že je země obklopená horami, ze kterých všechno stéká tak nějak přirozeně do středu k nejnižšímu bodu čili k Praze, na Šumavě se najednou překvapivě otevírá nečekaný výhled: Dunaj a Alpy! Dunaj samozřejmě není vidět, ale je blízko: „– Tak čtyřicet kilometrů. Ten opar támhle vzadu, to je nad Dunajem. – Naučil jsem se v Dunaji plavat. V šesti letech, v Bratislavě u příbuzných, cesta nám tam trvala šest hodin autem a já se těšil, jako bych jel k moři, a ono je to přitom tak blízko… jako do Krumlova… – Ale za drátama, upřesnil hajný, – docela k posrání, viďte, doktůrku? – Z vnitrozemí to tolik nebolí“.383 Dunaj sice sliboval jiný svět, ale až tak nedostupný nebyl. Zato Alpy! Tehdy mu přinesly dosud nepoznaný posvátný a povznášející pocit důstojné velikosti přírody. Ale také snění o neznámém svobodném světě.“384 Alpy! „Místy je Šumava strašidelná, na poutníka se za větrných nocí snášejí duchové lidí, kteří tady kdysi žili, a dnes marně hledáš domy, v nichž bydleli, hřbitovy, kde ležely kosti jejich předků. Kostely, kříže, domy, hájovny, mlýny, hostince, všechno je rozstříleno, srovnáno se zemí, centrální Šumava byla čtyři desetiletí nelítostným pohraničím, kde vládli vojáci. Před oněmi sedmi lety, kdy jsem bloudil Šumavou, na mne nejdrtivěji dolehla naprostá vyprázdněnost toho kraje na Knížecích Pláních. […] Když jsem ale tajně překračoval Čertův potok, hranici mezi Bavorskem a Čechami, zdálo se, že z říše života a bohatství přicházím do říše mrtvých, do království zmaru. Přicházel jsem do Čech z Bavor, nechtělo se mi tehdy při šumavské pouti obcházet cíp německé země po státní hranici nad prameny Vltavy a pustil jsem se z Luzného přímo dolů do kvetoucího bavorského podhůří. Prošel jsem vesnicí Finsterau, v níž žilo tisíce lidí v úhledných, květy ověšených domech se stříhanými trávníky a asfaltovanými pěšinami. Za čertovou vodou jsem znovu vstoupil na českou půdu. Všechno se změnilo jako mávnutím kouzelného proutku. Zpustlé lesy a nekosené bažinaté louky bez jediného člověka, beze známky lidské přítomnosti. Vystoupil jsem na bezlesou holou pláň, podle mapy jsem měl stát uprostřed Knížecích Plání, v obci, kde před válkou býval kostel, fara, pošta, hospoda, hřbitov, pila, mlýn a navíc i sedmdesát pět domů, v nichž žily stovky lidí. Stál jsem, kolem mne nebylo nic.“385 „Ubývá tajemství, přibývá hluku,“ píše Josef Kroutvor386 … jako kdysi Karlštejn. Jak přibývá lidí, kteří chtějí tajemství Hvozdu objevit a najít jeho původní vertikalitu, ubývá možná tajemství samotného. Přesto jsou i na Šumavě místa, kde nikdo není. Ale pozor! „Ve městě je […] všechno problematické, je těžké pochopit i základní 383 384 385 386
Jiří Šesták: Cesta jinam, s. 54. Jiří Šesták: Cesta jinam, s. 48. Miloslav Nevrlý: Nejkrásnější sbírka, s. 16. Josef Kroutvor: Klobouk, kniha a hůl, s. 43. 102/
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518311
věci, najednou se ti všechno vykloubí. Někde v lese, u potoka se to dá vydržet líp. Ale šílenství je stav duše, a město nebo příroda není v tu chvíli to, co tě obklopuje. Pokřivení světa je způsobené něčím uvnitř a všechno, co je venku, je v tu chvíli takové.“387
Krkonoše/ „Vážně pozdraveny buďte věžné krkonoské hradby, mlhošeří očarové, strašných skalosloupů sadby!“388 „Když se jede z Prahy, jsou Krkonoše poprvé vidět, ještě než se vjede do Hradce Králové. A je to velkolepý pohled. Sice nedosahují závratných výšek Alp, ale i tak leží nahoře sníh dlouho do jara a zdálky jsou vidět holé skály a sněhová pole, ale jinak nic. „Očím pětiletého kluka, zachumlaného na korbě mezi bednami šatstva a nádobí, se ve zpětném pohledu náhle vztyčil horizont, vyplněný mohutnou kulisou neznámých hor. Na svahu té největší, uprostřed lesní černi, plápolaly plameny požáru. Krkonoše mě vítaly jedním ze svých parádních čísel, efektem slunečních paprsků v zasklené verandě Zrcadlovek na Černé hoře. Byl to jen okamžik.“389 Obraz blížících se hor ovšem brzy zmizí, podhorská krajina, kterou je třeba projít, jako by byla daleko od vznešených vyhlídek, bez obzoru. Tato bezobzornost krajiny pod horami přitom platí nejen ve fyzickém smyslu zrakového vnímání, ale i ve smyslu existenčním – v otázce budoucnosti. „K vysluněným zvýšenostem hrudná nimi vede cesta, z temen jejich v šíré dálce oku bělejí se města. Výše odtud jednoduché kamenité najdem stohy, výstup divočí tu stále vypoučené skalorohy. Stěny, lesy, rokle, spády, neustále mění, k jednostejna v osamělých okolinách zpříjemnění. Sem tam vprostřed boroviny, kde již skaliny se věží, jako brčál zelenavý trávník na rovině leží. Horáka tu chudobného budka osamělá stojí, otépkami obložená k topivu a suchou chvojí. Výše stejnost přetrhují zplechatělé boroviny, stezka špatná bahništěm a podvodnými vrchoviny.“390 387 388 389 390
Aleš Palán: Raději zešílet v divočině: setkání s šumavskými samotáři, s. 36. Milota Zdirad Polák: Vznešenost přírody; Cesta do Itálie Antonín Tichý: Pes, co uměl jazyky, s. 57. Milota Zdirad Polák: Vznešenost přírody; Cesta do Itálie, s. 27. 103/
Ukázka elektronické knihy