Nastalo ticho. „Vidím, pane doktore,“ řekla po chvíli, „že se nejen nevyznáte ve složitostech života, ale i pojem morálka je vám na hony vzdálený!“ Nu, měla na svůj názor nezadatelné lidské právo. Ale abych nezapomněl, něco se s dobou přece změnilo. Pokud na pelhřimovském náměstí potká pacient svého zubaře, široce se na něho usměje panem doktorem nedávno spáchanými kusadly a zdaleka ho pozdraví. Stejně jednají i pacienti ostatních medicínských oborů vůči příslušným lékařům. Potká-li ve městě někdo z mých pacientů mne, okamžitě je zaujat obsahem výkladní skříně nebo si v tu chvíli pozorně hledí ciferníku svých hodinek. Prostě o mně v tu chvíli neví. Dříve mě na veřejnosti ignoroval proto, aby si lidé kolem náhodou nepomysleli, že se známe z kostela. Chodit do kostela se tehdy hodnotilo mnohem hůře než trpět psychickými problémy. Zato dnes už se lidé za svoji víru stydět nemusí. Nezdraví mě jako psychiatra.
98
Ještě jednu věc ohledně současnosti mám na srdci. Pokud jsem v minulých letech řešil odchody dětí ze středních škol a učilišť jako ojedinělé případy, v současnosti jde v mé ordinaci o skoro běžný jev. Učení nebaví, škola nudí, učitelé obtěžují. Výhradním zájmem je zábava všeho druhu. Mám skoro dojem, že se většina těchto mladých dezertérů chce ubavit až k smrti. Adrenalin, vzrušení, nevázanost. Velkou roli hraje v jejich životě internet, který zprostředkovává zcela nové pokušení – útěk do virtuální reality. Žijeme uprostřed světa, jenž klade velký důraz na prožitek. Zažít něco zvláštního, vzrušujícího, co by nás mohlo vytrhnout z šedivé a nesnadné reality! Sdělovací prostředky a zábavní průmysl nám podsouvají, že štěstí je na dosah ruky. A tak se rodí jakési nové hnutí „útěku ze světa“. Ovšem z toho reálného do nereálného, virtuálního. V něm je možné vžívat se do role virtuálních hrdinů namísto řešení vlastních problémů. V Ivanině pokojíku svítívala obrazovka počítače dlouho do noci. Matka se domnívala, že se dcera poctivě učí nebo si na internetu vyhledává studijní informace. Pravda byla jiná. Ivana si poslední rok a půl, noc co noc, po internetu dopisovala s neznámým člověkem. Postupně se vyčleňovala z rodiny, rozvazovala přátelství, byla arogantní, vzpurná.
Rodiče to přičítali náročnosti studia a pubertě. Předposlední vysvědčení už bylo nevalné, poslední ještě horší a při nedávném rodičovském sdružení dokonce dva profesoři hovořili o opakování ročníku. Matka tomu nemohla věřit, protože Ivana nikam nechodila, přátele neměla, seděla jen doma sama v pokojíčku a „učila se“. Když jsem se s Ivanou setkal poprvé, byla naše komunikace obtížná. Přesto se brzy ukázalo, že přede mnou sedí člověk s dvěma diagnózami: „závislost na internetu“ a „vymytý mozek“. První diagnóza se mnoho nelišila od těžké závislosti na alkoholu, druhá od obrazu příslušníka náboženské sekty. Za třicet let své psychiatrické praxe jsem se s tak těžkou obětí této patologické kombinace setkal poprvé. Útěk do virtuální reality, tedy „neskutečné skutečnosti“, se stává problémem především v životě dětí a mladých lidí, kterým chybí základní vnitřní mravní řád, hierarchie hodnot a citové naplnění. Nevědí ještě a nezakusili, co je v životě opravdu důležité. Ivana se přes internet seznámila s neznámým člověkem, který, jak jsem měl později možnost číst jeho dopisy, postupoval velice rafinovaně. Zjistil, že mladé děvče má nedostatek domácí pochvaly a uznání a že i přes úspěchy ve škole trpí komplexem méněcennosti stran své postavy a vzhledu. Dovedl ze všech drobných detailů, které od ní v korespondenci získal, postavit odpovědi, jež jí dodávaly všechno, co postrádala. Začal ji na sebe navazovat. Musel jsem o tom člověku přemýšlet. Dopisoval si s Ivanou jeden a půl roku a nikdy se s ní nechtěl setkat. Vydával se sice za studenta stejně starého, jako byla ona, ovšem obsah dopisů, které jí psal a na něž jsme už odpovídali společně, to zcela vylučoval. Odmítal jakékoli setkání, vždy se na něco vymluvil nebo na nabídku vůbec nereagoval. Ač jsem ho nikdy neviděl, mám stále dojem, že se jednalo o muže středních let, prolhaného a prohnaného psychopata, který si tímto způsobem cosi léčil nebo osnoval nějaký plán. Asi po roce povzbudivého a pro Ivanu posilujícího dopisování jí sdělil, že zná na okresním oddělení policie, kam spádově patřilo i její bydliště, vlivného policistu, který ho o každém jejím kroku podrobně informuje. Je pod jeho dohledem a on o ní ví naprosto všechno.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518306
Od té chvíle jí začal dávat úkoly, které má plnit. Pokud je plnit nebude, onen policista ji obviní z distribuce drog. Následky, které to pro ni bude mít, jí detailně popsal. Ivana dostala strach a začala plnit všechno, co dostala přikázáno. Žila v napětí, začala kolem sebe pozorovat neznámé osoby, viděla v nich kriminalistu, který ji sleduje. Z dobrého, neznámého člověka se během několika měsíců stal manipulátor první kategorie. Protože jako studentka neměla peníze, které od ní začal požadovat, nutil ji, aby odešla ze školy a začala vydělávat. Pokud nepůjde, nehrozí jí už jen falešné obvinění z distribuce drog, ale možná i fyzická likvidace. Asi za měsíc po vyřešení Ivanina případu jak po stránce zlepšení školního prospěchu, tak i po stránce psychologické, seděla v mé čekárně jiná studentka se svými rodiči. Zhoršil se jí prospěch, změnila povaha, rozhodla se opustit školu v maturitním ročníku. A v jejím pokoji svítila dlouho do noci internetová obrazovka… Říkal jsem, že psychiatr musí být i tak trochu policajt. A nejen to, taky třeba pedagog nebo sociolog nebo ekonom nebo právník, navíc musí mít čich na všechno, čím lidé kolem něj zrovna žijí. Nechci se plést do práce jiným profesím, ale jako psychiatr se pak v ordinaci setkávám s následky procesů, které při svém vzniku spadaly do úplně jiných oborů než do mého. Říkávalo-li se dřív kupříkladu o děvčatech na vdávání, že mají „Pět P“, znamenalo to pěkná, pilná, poctivá, pracovitá, penězi oplývající, dnes v souvislosti s „Pěti P“ u dívek stále častěji hovoříme o psychogenně podmíněné poruše příjmu potravy. Pod jakou -logii „spadají“ počátky vývoje mentální anorexie, ještě daleko předtím, než se její oběť dostane k psychiatrovi? Říkám to proto, že vyžadované zamyšlení nad zítřkem v praktické psychiatrii všemožně přesahuje rámec psychiatrie. Přesto se pokusím – už kvůli sobě.
Budoucnost českých psychiatrů aneb Od chemie k filozofii a zase zpět Věnuji se psychiatrii skoro čtyřicet roků a sleduji její stále rychlejší vývoj. Nejen v paletě moderních psychofarmak, ale také v šíři
jejího společenského záběru. Pokud před desítiletími bylo její náplní jen studovat a léčit duševní nemoci a poruchy, jak hlásala prostá definice, dnes se na psychiatry obrací stále více dětí, mladistvých i dospělých, kteří netrpí žádnou duševní chorobou v pravém slova smyslu, ale jsou ze svého života nešťastní a unavení. Jednoduše řečeno – nenalezli smysl své existence, nedovedou žít přirozeně lidským životním stylem, hledají tedy někoho, kdo by ony, často dvacetileté, starce nasměroval. Pokud jejich cesta nepovede do drogového opojení či náboženské sekty, budou klepat na dveře psychologa nebo psychiatra. Otázkou je, zda na to budou oni profesionálové za pár roků adekvátně připraveni. Dovolím si na tomto místě lehké, ale přesto kontinuální odbočení a požádám čtenáře, aby si představili flotilu, skupinu zaoceánských lodí, která právě vyplula z přístavu. Pokud má plavba každé lodi ve flotile skončit dobře, musí kapitáni všech lodí znát odpovědi na tři otázky. Jak se na moři chovat vůči ostatním plavidlům, aby nedošlo ke vzájemné srážce, jak se chovat na vlastní lodi, aby nedošlo k jejímu potopení, a ve třetím případě, což osobně považuji za nadmíru důležité, je nutné vědět, proč loď vyplula, proč je na moři, kam pluje a s jakým cílem. Pokud nemá kapitán třetí otázku zodpovězenu, tak na hladině oceánu jen bezcílně bloudí. Na flotilu si vzpomenu pokaždé, když do mé ordinace přijde mladý nešťastný člověk, který sice ví, jak se chovat vůči svému sousedovi, aby nenarazil – má určité právní povědomí –, ví jak se stravovat, aby neonemocněl – zná zásady správné výživy –, ale je „nemocný“ chybějící informací o smyslu svého života. Nemá-li lidské bytí na této planetě trpět právě karencí v obsahu a podvýživou ve formě vlastní existence, musí znát její smysl. Musí vědět, kým je a proč je. Pokud to neví, tak, v porovnání s lodí, začne trpět frustrací. Pravdu má rakouský psycholog Viktor Frankl, který se v této souvislosti zamýšlí právě nad změnami obsahu frustrací v době Freudově a v době naší a říká, že ve Freudově době žil člověk v sexuální frustraci, ale dnes žije ve frustraci existenciální. Zvláště mladý člověk, jehož vůle ke smyslu bývá ochromena. Tyto otazníky, které visí nad každým z nás a v každé dějinné epoše, formuloval velmi srozumitelně německý filozof Immanuel
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518306
100
Kant, který klade čtyři základní otázky. „Co mohu vědět? Co mám konat? V co smím doufat? Co je člověk?“ A současně připojuje: „Na první otázku odpovídá metafyzika, na druhou etika, na třetí náboženství a na čtvrtou antropologie.“ Nabízí se tu řada otázek. V první řadě ta, zda na všechny čtyři výše uvedené Kantovy otázky bude umět pacientovi smysluplně odpovědět moderní lékař, psychiatr především. A zda mu k tomuto složitému úkolu bude stačit dosavadní objem pouze lékařského vzdělání. Nehrozí psychiatrii během krátké doby to, co potkalo stomatologii, které byla během studia zredukována část somatických disciplín a byla posílena oblast vlastní jejímu lékařskému zaměření? Nedojde i v tomto případě na lékařských fakultách k redukci anatomie nebo histologie za účelem posílení filozofie, religionistiky nebo etiky? Zastavme se u první otázky. Odpověď nám zde může dát americký profesor Farnsworth z Harvardovy univerzity. Jeho slova, která věnoval lékařské veřejnosti, jsou platná pro každého člověka a zde si je dovolím přeložit v parafrázi do lékařského prostředí: „Moderní člověk není dnes konfrontován, jako často dříve, jen s otázkou holého přežití, ale právě dnes před ním stojí úkol rozšířit své existenční funkce, a je proto nezbytné, aby si v době krize hodnot – provázené bezcílností, nudou a ztrátou smyslu – oblíbil právě filozofii. Sami si musíme klást otázky přesahující každodenní životní rutinu, a netrpět tak vlastním existenčním vakuem.“ Samozřejmě, lze být lékařem i bez filozofických otázek a netrápit se obsahem a smyslem života. I tak se dá pobyt v rutinní ordinační praxi přežít. Kromě toho i každá zdravotní pojišťovna vyžaduje pouze evidovaný výkon, nikoli úvahy o smyslu života. Lidé přicházejí do psychiatrických ordinací a nedovedou často své potíže slovně dešifrovat. Nic je nebolí, nepíchá, nepálí. Z jejich situace se ale ukazuje, že trpí právě pocity vnitřní prázdnoty, pocity nesmyslnosti vlastního bytí. Jde u nich o „existenční vakuum“. Pregnantněji to vyjádřil Ernst Bloch, který řekl, že „... lidé dostali už v mládí darem takové starosti, jaké by měli mít až ve chvíli smrti“. Naši pacienti nemívají slovník ani vyjadřování filozofů, ale svojí bezradností a ztrátou „přístavu“ vyslovují to, o čem mlčí jejich ústa. Příčiny, které mohou vést k existenčnímu vakuu, jsou dvě. Ztráta instinktu a ztráta
tradice. Současnému člověku už instinkty neříkají všechno, co musí dělat, a ani tradice mu neříká, co by dělat měl – a tím pádem neví, co vlastně chce. Buď tedy dělá to, co dělají druzí, a potom máme co do činění s životním konformismem, nebo dělá to, co po něm druzí chtějí, a pak jde o různé druhy menších či větších totalitarismů. Ani v jednom ovšem nejde o lidské štěstí. Současný člověk trpí více než somatickými nebo duševními nemocemi situací vlastní nezakotvenosti. Německý jezuita Emerich Coreth uvádí, že výše nastíněné otázky vyvstávají v naší době s novou naléhavostí. Dodává, že moderní technický svět se svým pokrokem a blahobytem nemůže dát životu nosný smysl. Člověk pociťuje, že život, při všech vědecko-technických výkonech, není v podstatě lidsky zvládnut a že základní problémy vlastní člověku neřeší, nýbrž nově vyhrocuje, že vlastní lidské hodnoty nepodporuje, nýbrž je ohrožuje, a že věda a technika nejsou schopny odpovědět na lidskou otázku týkající se smyslu. Kdo nemá žádné platné hodnoty a cíle, jež jeho životu dávají smysl a směr, ten uprostřed toho všeho už neví, k čemu žije a kam se všechno ubírá. Pociťuje vnitřní prázdnotu, hlubokou stísněnost a vzpírá se proti nim. V bouřlivém neklidu naší doby se všemi hlasitými protesty a revoltami, v nichž většinou zůstává skryto, proti čemu se stavějí a zejména oč usilují, se otevírá propast vnitřní prázdnoty, chaos bezradnosti a nesmyslnosti, v níž je člověk uvězněn. O východiscích by nám mohla vyprávět psychosomatická medicína. Tolik od psychiatrické chemie k filozofii života. Kyvadlo se ovšem začne brzy vracet zpět. Člověk budoucího času začne, více než dnešní lidé, trpět novými moderními iluzemi.
Ukázka elektronické knihy