prapradědeček Chaim Jankiel Sznajderman, syn Izraela Dawida Sznajdermana, a 19. října roku 1838 se narodila moje prapraba bička Estera Blatová, dcera Eliho Blata, syna Moška Blata a Sewy Blatové rozené Grunbergové, a také Sury Blatové rozené Huber manové, dcery Icka Hubermana a Chai Hubermanové rozené Sad kowské. Jestli tomu tak bylo, jestli se skutečně narodili v Radomi, pak spolutvořili židovské společenství o tisíci pěti stech osobách, což tehdy činilo dvacet osm procent veškerého obyvatelstva. Pokud se jedná o mé prapraprapředky Izraela Dawida Sznajder mana a Fajgu Sznajdermanovou a také Eliho Blata a Suru Blatovou rozenou Hubermanovou, a tím spíše i o mé praprapraprapředky, Icka Hubermana a Chaiu Hubermanovou rozenou Sadkowskou a Moška Blata a Sewu Blatovou rozenou Grunbergovou, nemohu si být jista – poněvadž i když se Židé v Radomi usídlili už ve dru hé polovině 16. století (městský inventář z roku 1567 informuje o osiřelých náměstích u Židovské ulice), udělil v roce 1724 král August II. městu výsadu de non tolerandis Judaeis, zakazující Židům bydlet a obchodovat v okruhu městských hradeb. Zřejmě něko lik a možná několik desítek osob se rozhodlo zůstat v Radomi nelegálně, ale nakonec i oni byli vyhnáni dalšími dekrety a roz sudky. Teprve ke konci 18. století radomský starosta Aleksander Potkański povolil Židům návrat a osídlení pod obranným valem a také na místě po zničeném královském zámku. Díky povolení Aleksandra Potkańského vznikla pozdější židovská čtvrť, jejímž centrem byla rušná ulice Na valech, kde se o několik desítek let později Ben-Zion Gold a mí předkové nadále cítili doma. V roce 1820 Radom už obývalo pět set pět Židů, ke konci 19. století jich bylo kolem jedenácti tisíc a jejich počet neustále rostl. V první po lovině 19. století se už Židé mohli usídlit mimo hranice své čtvrti, ačkoli přístup do centra měli pouze ti nejbohatší. Možná že právě na konci 18. století, kdy byl na návrh Aleksandra Potkańského Židům povolen návrat do města, anebo později sem přicházeli mí předkové Hubermanové, Blatové, Flamenbaumové, Sznajdermanové, Grunbergové, Sadkowští a další, přicházeli sem z venkova u Radomi, z Wolanowa nebo Przytyku, kde se nachá zely židovské obce, a možná že až z Białobrzegů, Wierzbice nebo Skaryszewa, anebo možná jen z radomského předměstí, aby za 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518228
bydleli ulice jako například Trauguttovou, Na valech, Słowackého, Veselou, Prostou a Lublinskou, která se tehdy ještě tak nejmeno vala, říkalo se jí jen obyčejně, lublinská cesta. Po těchto ulicích jsem v květnu onoho roku chodila. Jsou to ulice, které se 29. břez na 1941, dekretem vydaným guvernérem Radomského distriktu, doktorem Karlem Laschem, za pět dnů po vydání staly součástí takzvaného velkého ghetta (jehož středem byla ulice Na valech) a malého ghetta na Glinicích (s ulicí Prostou, kde byl dům mých prarodičů). O půl roku později v obou radomských ghettech žilo asi ve čtyřech tisících bytech téměř šestadvacet tisíc osob a jejich počet neustále narůstal. Mým předkům hrozil trest – pokuta tisíc zlotých anebo tříměsíční pobyt ve vězení – za vstup do jiných ulic, jako například Rwanskou, Malczewského, ulici Rejovu a Żerom ského, která byla tehdy přejmenovaná na Reichstrasse. Dvanáctého dubna roku 1941 byla obě ghetta uzavřena, v srp nu roku 1942 začaly likvidační operace. Většina radomských Židů, pokud nezemřeli na místě nebo během transportu (což potkalo především děti, starší a nemocné lidi), se dostala do Treblinky. Na opuštěné ulice ghetta vjely vozy. Nakládalo se na ně vše, co se tam vešlo, nábytek a zrcadla, hrnce a necky, koberce a postel, oblečení a boty. Pojedou do nových křesťanských domovů, dostanou nový, křesťanský život. Přemýšlím, jak by asi vypadala Radom mých předků. Mohu se domýšlet, že když sem přišli někdy ke konci 18. nebo začátkem 19. století, město, které kdysi bylo – jak čteme v Popise okresu radom ského kněze Franciszka Siarczyńského v rukopise pozůstalém – „dobře zastavěné a lidnaté: konaly se tu valné sejmy v roce 1473, 1505 a 1513; pobývaly tu manželky krále Zygmunta Augusta, Barba ra a Kateřina, také královna Alžběta a Kazimír IV; v roce 1469 zde byli přijati čeští poslové s žádostí o dosazení krále Vladislava na trůn Českého království“, značně upadlo. Jako jednu z příčin uvádí kněz Siarczyński časté požáry, tatarské a švédské nájezdy a také to, že „obyvatelé, poté co opustili prvotní městský záměr, tj. obchod, pustili se do úprav pozemků“. Na počátku 19. století má Radom „chatrnou radnici“, sotva několik zděných budov, zaned bané školy a prázdné kostely. „Obchod vede město velice spoře.“ 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518228
Příkopy, zdi a bašty vybudované ještě za Kazimíra Velikého zvět raly a rozpadly se. Navzdory územnímu plánu z roku 1822 to v polovině 19. sto letí nebylo o moc lepší. V té době totiž oznamuje Nový informátor a seznam aneb soupis nemovitostí města Radomi, jakož i abecední přehled majitelů těchto nemovitostí a majitelů nemovitostí na předměstích města položených vydaný v roce 1902, že se směrem od dřívější lublinské cesty, která byla kolem roku 1815 sloučena s městskou Lublin skou ulicí, „táhla obšírná pole a zahrady, schované za rozbitými ploty“. Ještě na počátku 20. století v Radomi převažují, podle vzácného literárního svědectví Jehošui Perleho, malé dřevěné domky „obehnané ze čtyř světových stran větrem a nebem“, ob klopené sady plnými jabloní, hrušní a třešní a také prostornými blátivými dvory, jimiž na jaře projížděl dostavník vozky Jarmeho. Ben-Zion Gold ještě vzpomíná na „lákavý jabloňový sad“, který patřil Avrumu Kaiserovi, vůdci radomského podsvětí. Bernard Gotfryd vzpomíná na řady dřevěných kůlen na rozlehlých dvo rech rozebraných v době války na topivo, a trávníky plné květin, na nichž chytal motýly. V povídce Holubář Antonín ze stejnojmen ného svazku popisuje sad pana Rytmana: „V polovině léta se klesající větvě ohýbaly pod tíhou zralých, žlutých hrušek; vždy jsem jimi chtivě naplňoval kapsy.“ Edward Kossoy ještě připomí ná ulice vydlážděné kočičími hlavami, večer vždy neosvětlené, a velké nezastavěné části luk na Dlouhé, sousedící s osmitřídní Obchodní školou: „Kdykoli to dovolovalo počasí, vedl nás Guzek do přírody. Nejčastěji to byly Ciemniewského louky táhnoucí se hned za budovou naší školy. Tam, nepřekážejíce několika pasou cím se kravám, jsme se seznamovali s divokým jedlým i nejed lým (koňským) šťovíkem, pryskyřníky, blatouchy a jinou flórou podmáčených luk.“ Venkov a květena patrně musí být v Radomi součástí přirozeného životního prostředí, protože ani dnes ne jsou na ústupu a Marcin Kępa v Balíčku radomských píše: „Radom obrůstá slézem. Na konci června vylézá zpoza plotů, sítí, záta rasů a děravých cihlových zdí. U Wernerové, v houští břečťanů a plevele, tvoří sléz místní domáckou botanickou zahradu. Po nořit se do té zeleně, do lodyh obrostlých mechem, bodláků, šal věje a křenu, dotýkat se jazykem růžových a bílých plátků – to je 104
Ukázka elektronické knihy