doma i poté, co jejich duše odejde do zvířecího ráje. Já bych to nechtěla, ale nic proti, na jednu stranu tomu rozumím. Nicméně je to poněkud netradiční. Když jsem se na to kamarádky vyptávala, tvrdila, že zájem o preparaci psíků a kočiček stoupá. „Teď například máme v mrazáku dva jorkšíry,“ pravila věcně. A jsme zase u toho. Pro někoho zvláštní, pro někoho běžná věc. Ale zpátky k Madam. Seděla proti mně a sáhla ručkou v rukavičce do kabely. Přitom jsem si všimla, že má v podpaží saka velkou díru. „Ráda bych vám nabídla svou knihu, kterou jsem napsala já,“ pravila tónem vévodkyně. „Ano? A o čem je ta kniha?“ Snažila jsem se nezasmát jejímu bonmotu. „O životě, má drahá.“ Strčila mi knihu pod nos a já zaznamenala drobné dírky na rukavičce, pravděpodobně od molů. Zavanul ke mně její parfém. Připomněl mi dětství a vůni otcovy vody po holení. Myslím, že se jmenovala Pitralon. Koupila jsem její knihu a pak ještě několik dalších, i když si je v knihovně nikdy nikdo nepůjčil. Ale nedokázala jsem prostě Madam odmítnout. Svým zjevem, mluvou i chováním šlechtičny mě paralyzovala. A asi jsem nebyla jediná. U každé knihy totiž posledních deset stran zabíral dlouhatánský seznam spon zorů, kteří přispěli na vydání knížky, kterou napsala sama Madam. Od pekaře přes automechanika, od lékárníka až k optičce. Autorka obešla, koho mohla, a očividně hodně lidí zhypnotizovala svým šarmem dámy z filmu pro pamětníky. I když poněkud omšelým a moly poznamenaným. Jedno z nejzvláštnějších a nejnepříjemnějších setkání se mi stalo asi před dvěma lety. Přijela jsem kolem deváté — 98 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518145
večer z hodiny angličtiny a hledala místo na zaparkování, což je věc v místě mého bydliště značně náročná. Ale našla jsem, i když to bylo až na konci ulice. Vjela jsem na parko vací místo a v tu chvíli si všimla muže, který nehnutě stál ve dveřích domu přede mnou. Od mého auta ho dělil jen chodník. Zíral přímo na mě. Já na něj. Byl podzim, i když nebylo tak pozdě, kromě muže nikde ani živáčka. Drobně mrholilo a vítr honil spadané listí. Ideální počasí na vraždu. „Nebuď paranoidní,“ napomenula jsem se. „Parkuješ před domem plným lidí. Tady se přece neodváží něco ti udělat. A kromě toho tady asi jen na někoho čeká. Neblbni a vystup!“ Poslechla jsem se a vystoupila. V tu chvíli ke mně muž přiskočil. Ztuhla jsem hrůzou. Čekala jsem, kdy mi vrazí kudlu mezi žebra. Naklonil se ke mně a já ucítila jeho dech na svém obličeji. „Umíš udělat vdolky?“ zeptal se. Moje hrůza se znásobila úžasem. „Ne, to neumím,“ vydechla jsem popravdě. Trhl sebou a nespokojeně sykl. Pak se otočil a odkráčel do tmy. Opřela jsem se o auto a čekala, až se mi krev bušící v horní půlce mého těla vrátí i do nohou. Pak jsem šla pomalu domů. Maminka mi vždycky říkala, že když nebudu umět vařit, nikdo mě nebude chtít. No možná mě to tentokrát zachránilo. Možná jsem mohla do konce svých dní vyrábět vdolky někde ve sklepě s řetězem na noze.
— 99 —
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518145
JAK JSEM SE ZAMYSLELA Po dvou letech single života si s čistým svědomím mohu říci, že jsem s tímto způsobem života smířená. Že nepropa dám panice, jak zvládnu život bez chlapa stabilně umístě ného v mém životě a v posteli. Zjistila jsem, že to opravdu lze, i když už nenakupuju v butikách, ale v sekáčích a místo lososa míváme sekanou. Netvrdím, že je to všechno bez problémů, že nemám chvíle krize, kdy si říkám: „Doprčic (kolikrát i něco horšího), jak tohle zvládnu? Já tohle nechci řešit! Chci mít někoho, kdo to zařídí, kdo mi pomůže.“ Inu, byla jsem na to zvyklá. Nestarala jsem se o technickou kontrolu vozu, nestarala jsem se o to, když někde praskla žárovka, nezařizovala jsem pojistky a smlouvy na dodava tele plynu. Teď musím. Občas mě to fakt nebaví, až psy chicky vysiluje, ale na druhou stranu jsem zjistila, že to vše zvládnu, a to mi rozhodně zvedlo sebevědomí. Vím však, že jsou ženy, které mají manžela permanent ně umístěného v obýváku i v posteli, a stejně všechny tyto věci zařizují samy. Plus perou a vaří a žehlí a poskytují svému muži veškerý servis. Znám paní, která ráno vstává v půl šesté, aby manželovi k snídani ohřála polévku, apor tovala mu vyžehlenou košili a zapnula knoflíčky u rukávů, protože se to za osmapadesát let svého života nenaučil. — 100 —
Ukázka elektronické knihy