V té dlouhé, napjaté chvíli, než zmáčkl, tedy já jsem zmáčkla, či vlastně my jsme zmáčkli spoušť, mi v mysli vytanula historka s Aidanovým jelenem. Uslyšela jsem, jak opat předčítá kázání v kapli STAGS na té poslední mši, než jsme se rozešli na Justitium: Když se psi přiblížili, pozvedl svatý muž ruku k jelenovi a učinil jej neviditelným. V takovéto formě ho minuli a jejich zub se jej nedotkl. Nejsem ani náznakem věřící, ale v tu chvíli jsem se modlila. Nevím, jestli k Bohu, svatému Aidanovi či ke komu, ale modlila jsem se. Učiň ho neviditelným, říkala jsem si v duchu, zatímco jsem na jelena upřeně hleděla jedním okem nad hlavní. Učiň ho neviditelným, pro Kristovy rány. To jediné ho teď může zachránit. Ale tentokrát mé jediovské schopnosti neúčinkovaly. Henryho prst stiskl ten můj, silně a bolestivě. V uchu mi zahřmělo a zbraň mě zpětným rázem praštila do tváře a ramene jako silný poryv větru. V poslední chvíli jsem zavřela i druhé oko, neschopná se na to dívat.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518143
Kapitola třináctá Myslela jsem si, že je lov u konce. Jenže nebyl. Náhle k smrti unavená z dnešní rozcvičky a plná milionu emocí jsem seděla na studených oblázcích a upřeně hleděla na mrtvého jelena, který bokem a jedním obřím parohem vyčníval nad hladinu mělkého břehu jezera. Zaživa vypadal vznešeně, ale teď mi připadal skoro jako z nějaké báje. Kombinace obrovského těla, paroží a jejich odrazu od stříbřité, opět klidné hladiny vytvářela jakéhosi podivného tvora podobného vetřelci. Připomínalo to jednu z těch maleb, jaké se dělají ve školce – když namalujete jednu půlku a pak přeložíte papír. Jezero se v soumraku celé třpytilo jako to v Excaliburu. To, ze kterého Artuš získá svůj meč a na konci ho tam zase hodí zpátky. Výhled se mi náhle rozpil, jak mi do očí vstoupily slzy. Když jsem si je stírala, pomyslela jsem si: Měli by ho tu nechat. To místo se pro něj hodí. Ale kdepak. Místo toho jsem musela sledovat, jak náhončí s Perfektem přebrodili jezero a odvlekli mrtvého jelena na břeh. Udělali to tak, že ho chytili za paroží, jako by šlo o řídítka. Jakmile se jelen ocitl na kamenitém břehu, hajný vytasil svůj osobní meč – lovecký nůž, jenž se v soumraku zaleskl – a podřízl jelenovi hrdlo. Zatímco
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518143
krev stékala do oblázků, Perfekt bodl jelena do břicha a následně mu je začal párat zvláštním pohybem připomínajícím řezání pilou. Pak jsem sledovala – připadala jsem si jako v hororu –, jak dovnitř jelena strčil obě ruce a jeho vnitřnosti naházel do lovecké tašky vystlané igelitem. Střeva vypadala jako modří hadi, a jak se kroutila, skoro by se řeklo, že se pohybují. A kouřilo se z nich, jak tělo opouštěly poslední zbytky tepla života. Perleťová pára mrtvole v soumraku dodávala ještě magičtější vzezření, i když zmasakrovaný jelen teď spíš než legendu připomínal halloweenskou dekoraci. Přišel ke mně Henry se svým nohsledem Cooksonem. Ještě pořád jsem se třásla. „Je ti zima, Greer?“ zeptal se starostlivě. Svou bundu už udal, takže přišel s podstatně méně galantní nabídkou. „Kdyby ta lovecká brašna nebyla tak těžká, navrhl bych ti, jestli ji nechceš nést. Vnitřnosti vydrží hezky teplé celou cestu až domů.“ „Je to jako vyhřívaná kabelka,“ řekl Cookson, obdařený talentem zopakovat, co právě řekl Henry, ale posunout to na jinou, ne vždycky vyšší úroveň. Zhrozila jsem se té nechutné představy, ale potom, abych ukázala, že nejsem úplný ignorant, co se týče loveckých tradic, jsem řekla: „Raději je nechte psům. Nechtěla bych je připravit o jejich odměnu.“ Henry a Cookson se vrátili k úlovku, a právě v té chvíli jsem si všimla něčeho zvláštního. Honiči tam nebyli. Prostě zmizeli; široko daleko nezůstal ani jediný pes. Bylo to fakt divné. Možná věděli, že je lov u konce, a prostě se vytratili zpátky do stráně jako duchové, připraveni vrátit se na noc do kotců. Bylo však zvláštní, že tu nepočkali na svou odměnu. Na druhou stranu jsem byla ráda, že se nebudu muset dívat, jak hodují na jelenových vnitřnostech.
100 Ukázka elektronické knihy