[98]
To může být také důvodem, proč cizinci hrozí, že se stane obětí násilí. I když může zastávat určité funkce, stojí mimo společnost. Ačkoli se pohybuje uvnitř určitého sociálního a symbolického prostoru, je narušitelem pořádku, na jehož základě lze činit jednoznačná rozhodnutí. Má-li cizinec, jako v Schlemihlově případě, co do činění s penězi, tj. s médiem, které s sebou konotativně nese rysy nomádství a nepřehlednosti, tato nelibost, namířená proti cizímu obchodníkovi a člověku peněz, se zesiluje. Očekává se od něj, že bude znevýhodňovat „domácí“ aktéry. Historické případy genocidy na Židech, ale také na Číňanech (např. v Indonésii) jsou hrůznými příklady tohoto násilí. Cizinec, nezřídka definovaný jako součást etnicky vymezeného kolektivu, se často stává potenciálním obětním beránkem, jak jej popsal René Girard ve svých studiích o náboženství a násilí. Klade se mu za vinu zlo nebo neštěstí ve „vlastní“ společnosti. Girard to ukázal na příkladu moru a s ním souvisejících středověkých pogromů na židovské obyvatelstvo. Židé se takto „stávají“ těmi, kdo otrávili studně a tím vyvolali epidemii. V této souvislosti Girard přichází s tezí, která je na první pohled překvapivá, a sice že násilí vůči menšinovému druhému ve vlastní zemi nevyvolává rozdíl mezi ním a mnou, ale skutečnost, že tento rozdíl neexistuje. To, co vede k násilí a agresi proti druhému, není fakt, že pochází z jiného symbolického řádu (nomos),46) ale že nemá stanoven žádný mrav ani řád: V jiném člověku se nevidí jiný nomos nebo jiná norma, nýbrž anomálie a abnormalita; z člověka s tělesnou vadou se stává zrůda, z cizince člověk bez vlasti. V Rusku není dobré být považován za kosmopolitu. Metoikové (usazení cizinci) napodobují různé odlišnosti, protože sami žádné nemají.47)
Na Schlemihla, člověka bez stínu, který se neustále musí mít na pozoru před svým okolím, aby nepostřehlo jeho anomálii, 46) Řecký pojem nomos, který hraje významnou úlohu nejen v Bourdieuově teorii
pole, ale např. i u Carla Schmitta, znamená ustanovení, právo, mrav, zkrátka to, co je ve společnosti respektováno. 47) R. Girard: Obětní beránek, přel. H. Beguivinová (Praha: Lidové noviny, 1997 [1982]), s. 29.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518110
[99]
sedí Girardova překvapivá poznámka jako ulitá. Z historického hlediska je nepopiratelné, že právě „vlastní“ cizinec je potenciálně nejvíce ohrožen násilím ze strany většinové společnosti. Vzhledem k tomu je Girardova klíčová teze nejsilnějším argumentem, abychom rozlišovali mezi exteritoriálním cizím (cizinec) a „interitoriálním“, vlastním cizím. Cizozemské cizí by pak neslo také cizí nomos, který se většinou setkává s odmítnutím. Cizinec v Chamissově smyslu vyvolává naopak podezření, že nemá nomos žádný a tím principiálně zpochybňuje celý řád věcí. Konfrontace s ním tedy vytváří strach z chaosu. To nemusí znamenat, že se oba fenomény nepřekrývají. Girardův odkaz na kosmopolitismus je výstižný, protože to, čím zneklidňuje jak programový, dobrovolný, tak i nedobrovolný kosmopolita, je, že ztratil domov. „Bezdomovectví“ cizího druhého vyvolává u lidí s domovem strach, že by jim cizí člověk mohl jejich vlastní domov vzít.48)
48) Srov. J. Kristeva: Fremde sind wir uns selbst, cit. dílo, s. 17: „Nepatří na žádné
místo, do žádného času, k žádné lásce. Ztratili původ i možnost zapustit kořeny…“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518110
[100]
4 E M M ANUE L L É VI NAS: PŘED ŘAZEN O ST JI NÉ HO
4.1 ČASOVOST A ALTERITA
S filozofií Emmanuela Lévinase vstupujeme do prostoru myšlení, který je zcela vyplněn myšlenkou alterity a klade ji jako základní stavební kámen lidské existence. Tato alterita je ve smyslu jinakosti (Andersheit, kapitola 1) formulována abstraktně, přesto však má různé roviny. Mimo jiné může být alterita jako obecný fenomén překryta zcela konkrétní konfigurací, která souvisí s genderovým rozdílem, tedy s předpokládanou rozdílností mezi mužem a ženou. Nadto může být alterita zasazena do existenciálního rámce, jenž postuluje smrt jako „absolutní jinakost“ vůči životu. Také mezi těmito dvěma jevovými podobami absolutní alterity jsou markantní rozdíly. Zatímco setkání s milovaným člověkem se realizuje v určitém společném časovém horizontu, představuje smrt, která je sice něčím, ale ne někým jiným ve smyslu interpersonální konfigurace, svým způsobem negaci času.1) Smrt je událost, kterou subjekt nemá pod kontrolou a při níž v podstatě ztrácí svůj status subjektu. Co má absolutní jiné, tj. smrt, společného s konkrétním jiným, například genderovým, je, že jakýkoli pokus se této alterity zmocnit, uchopit ji, musí z principu selhat. Tuto okolnost Lévinas rozpracovává ve své první zásadní knize Čas a jiné v podobě různých jevových poloh alterity. V nahlédnutí toho, že se nemůžeme vyvázat ze vztahu k mnohovrstevnatému jinému, 1) E. Lévinas: Čas a jiné, přel. Z. Hrbata (Praha: Dauphin, 1997), s. 101–111.
Ukázka elektronické knihy