[1 obrázek v příloze] Máme mezi sebou gangstera, přátelé! Teda, Devone Richardsi! Poflakuje se ve špatné části města. Co se od něj dá čekat, když tak často navštěvuje velmi vlivné, a navíc ještě dost pohledné drogové dealery. Dávej si pozor, Vonnie, Juilliard nemá moc v lásce záznamy v trestním rejstříku. Doufám, že ti to za to stojí. — Eso
Je tam fotka Devona, jak stojí u nějaké budovy. Přečtu si text a zabubnuju nehty do stolu. Kdo by se o Devona tak zajímal? Vypadá to skoro na nějakého naštvaného nebo žárlivého expřítele… Ťuknu na displej a vyberu kontakt na člověka, se kterým už jsem několik měsíců nemluvila. Ahoj, Scotty, tady Chiamaka.
Sleduju obrazovku, ale na chvilku zvednu oči, abych se ujistila, že se na mě Peterson nedívá. Ve škole mobily používat smíme — jenom ne během vyučování. Prý nás rozptylují. Vsadím se, že si učitelé nic takového ani nedokázali představit, když tohle pravidlo zaváděli. Jak se může někdo soustředit, když se po škole volně pohybuje taková zmije? Sjedu prstem po displeji a netrpělivě klepu do stolu. „Komu píšeš?“ zeptá se Jamie šeptem a já se leknu. Jemně ho plácnu. „Do toho ti nic není. Soustřeď se na práci,“ od seknu a telefon trochu nakloním, aby na něj Jamieho zvědavé oči nevi děly. Objeví se tři tečky, které znamenají, že Scotty píše. Narovnám se na židli. Dlouho jsme spolu nemluvili. Píšu ti, protože se chci na něco zeptat, a chci přímou odpověď. Sna-
žím se mu tím nahnat strach. Asi jsem si s ním měla promluvit u oběda, protože zastrašování mi jde líp osobně. Ale nebyla jsem v tom správném rozpoložení. Jen se ptej.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518104
Zvednu oči a zachytím učitelův pohled, takže zvednu tužku a předstírám, že si něco zapisuju, ale přitom druhou rukou ťukám pod stolem odpověď. Jsi Eso?
Následuje krátká pauza, než se znovu objeví tři tečky. To seš už druhej člověk, co se mě na to tenhle týden ptá. Myslel jsem, že jsme kámoši.
Já bych neřekla, že jsme kámoši… Když jsme spolu mluvili napos ledy — někdy po našem fingovaném rozchodu na začátku třeťáku —, dokonce se na chodbě smál mým botám a já mu vyhrožovala, že mu ustřihnu ten jeho pitomý culík. Ale myslela jsem si, že spolu celkem vycházíme. Scotty se kamarádí s Jamieho kamarády, takže jsme se stejně vždycky pohybovali tak nějak ve stejných kruzích. Taky jsem si to myslela, ale ty seš jedinej, kdo mě napadá, že by chtěl házet špínu na mě i na Devona. … Jak už jsem řekl tomu druhýmu člověku, proč bych do toho teda zatahoval sám sebe?
Někde v hloubi duše vím, že to není Scotty. Že i když udělal spousty hnusných věcí, z tohohle by nic neměl. Telefon mi znovu zabzučí. Bojíš se, že Eso vytáhne ten večer?
Ztuhnu, zírám na zprávu a snažím se přijít na to, co myslí tím večerem. Dozvěděl se Scotty nějak o té holce, kterou jsme srazili? Jakej večer? zeptám se. Čekání na jeho odpověď mi připadá jako věčnost, ale nakonec ucítím, jak mi telefon zavibruje. Ten Jamieho večírek na začátku třeťáku. Bylas hrozně opilá, pamatuješ? Pořád jsi lidem vykládala, že maj nemožný hadry. Vlastně to bylo docela vtipný.
Z toho Jamieho večírku si pamatuju jen útržky. Vzpomínám si na ten polibek… Ale zbytek mám v mlze. Dokonce si ani nevybavuju, že bych pila tak moc, ale teď jsem mnohem opatrnější, když piju ve společnosti.
101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518104
Chci si všechno pamatovat a radši znát nějaká cizí tajemství, než aby ostatní věděli něco o mně. Proč bych se toho měla bát? Nejhorší, co může Eso udělat, je ukázat všem video, jak příšerně tancuju na nějakým stole. Už jsem zažila horší pokusy, jak mě ztrapnit. To je všechno, co si pamatuješ? odepíše Scotty téměř okamžitě.
Odmlčím se a snažím se přijít na to, co tím myslí. Jo, proč? Já si ten večer skoro nepamatuju a taky jsem si to chtěl poskládat pro případ, že na mě Eso něco má. Když jsem opilej, dělám blbosti. Vzpomínám si jenom, že jsem mluvil s tebou, líbal se s nějakým klukem a pak jsem zvracel venku do růží.
Nepamatuju si, že bych tu noc se Scottym mluvila. Zavřu oči a zkouším si něco vybavit. Cokoli. A jako by mi někdo na hlavu vylil kbelík ledové vody, nějaký ohromný chlad mě vtáhne zpátky do vzpo mínek.
„Můžu ti říct tajemství?“ zeptá se Scotty a mě jeho hlas vyleká. Jsem v jednom z pokojů pro hosty. Dveře měly být zamčené… Nejsem si jistá, jak se Scotty dostal dovnitř. Z večírku v přízemí řve hudba a mně se z toho točí hlava. „Týká se to tebe…“ řekne s přihlouplým úsměvem. „Jaký tajemství?“ chci vědět se a snažím se posadit. Roste ve mně panika. Trochu se zašklebí, načež se posadí na koberec vedle mě a málem si rozlije alkoholovou směsku v červeném plastovém kelímku. „Cecelia Wrightová prej není přírodní blondýna,“ pronese Scotty. Zamrkám. „To se netýká mě.“ Upřeně ho pozoruju.
102 Ukázka elektronické knihy