„Díky za tu knihu.“ S tím se Immanuelle otočila a plnou rychlostí se rozběhla přes pastviny k farmě. Dům byl prázdný, jak říkala Gloria, a Immanuelle prolétla předpokojem a vyběhla nahoru do svého pokoje. U čela postele padla na kolena, zašmátrala rukou pod matrací a vytáhla zpod ní deník. Na zemi ho otevřela, a jak zuřivě listovala k poslednímu zápisku, rozmazávala po stránkách krev. Krev. Nákaza. Tma. Jatka. Krev. Nákaza. Tma. Jatka. Krev. Nákaza. Tma. Jatka. Krev. Nákaza. Tma. Jatka. Krev… Krev. Samozřejmě. Zatímco Immanuelle četla ta slova, její šok se změnil ve strach a strach v hrůzu, protože si poprvé uvědomila jejich význam. Ten deník. Ten seznam. Ty obrázky lesa a jeho čarodějnic. Miriamina slova nebyla žádnými bláboly bláznivé ženské. Byla to varování před tím, co má přijít. Čtyři varování. Čtyři čarodějnice. Čtyři morové rány. A právě je postihla první. „Immanuelle, co to…“ Do jejího pokoje vešel Ezra a přidřepl si vedle ní. Pohled se mu stočil k deníku rozevřenému v jejím klíně. „Co to je?“ Immanuelle deník zaklapla, hodila ho zpátky do truhly s výbavou a zavřela ji. Otočila se k Ezrovi, aby se mu nějak letmo vymluvila, ale přerušilo ji vyzvánění kostelních zvonů. Zvonily dvanáctkrát rychle za sebou, pak chvíle ticha a nato se celým Bethelem rozezněly další a další zvony, jak se poplach šířil. A tak začala první morová rána.
f
98 f
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518101
KAPITOLA DESÁTÁ Láska je projevem oddanosti. — Písmo svaté
I
mmanuelle seděla na povozu vedle Marthy a cestou ke Svaté půdě pozorovala usychající planiny. Vzduch byl ztěžklý krvavým puchem a krví nacucaní komáři bzučeli tak nahlas, že rachot povozových kol se v tom hluku skoro utopil. Za starých časů — když dcery Temné matky vedly válku s Otcovými ovečkami — se na planinách bojovalo. Immanuelle vzpomínala na příběhy, co jim ve škole vyprávěly učitelky, historky o zraněných mužích a krví nasáklých bojištích, která se táhla, kam až oko dohlédlo. Na tyhle příběhy Immanuelle myslela, zatímco se kodrcaly ke katedrále přes zmírající statky Pasek a kolem kukuřičných polí zčernalých krví. Během týdnů od okamžiku, kdy první morová rána začala, se pošpiněná voda vsákla do půdy, zamořila zemi a zničila úrodu. Celý svět zrudl a shnil. Immanuelle škrábalo v krku. Už od svítání nevypila ani lok. Mooreovi teď vodu rozdávali na příděl — jako všichni ostatní —, ale stejně se na všechny nedostalo. Čistá voda nebyla k nalezení nikde v celém Bethelu a povídalo se, že církevní zásoby už jsou také téměř vyčerpané.
f
99 f
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518101
K Immanuellinu překvapení Martha najednou zatáhla za otěže a pobídla mezka směrem k Pokrají, rozlehlé vesnici plné chatrčí, která se choulila ve stínu jižní části Černolesa. Většina Bethelanů se Pokrají ze strachu z hříšníků, kteří tam žili v hanbě a špíně, vyhýbala. „Svatou půdu zatopila krev,“ vysvětila Martha, proč se rozhodla jet ke katedrále oklikou. „Cesty jsou neprůjezdné.“ Povoz projel okolo řady chatrčí tak křivých a zchátralých, že vypadaly, jako by stačil jediný poryv větru a zbyla by z nich hromádka třísek. Jak se blížily ke středu vesnice, Immanuelle si všimla malého zpustlého kostelíka, kde se Pokrajané o sabatu scházeli k bohoslužbě, zatímco zbytek Bethelu se shromažďoval v katedrále. Budova měla malou nahnutou věžičku a jediné vitrážové okno, ve kterém byla vyobrazená žena v černém závoji, o níž Immanuelle předpokládala, že je to nějaká svatá, přestože na sobě neměla žádný diadém. Až když se povoz přiblížil, Immanuelle tu ženu poznala: byla to Temná matka. Na freskách namalovaných na klenutém stropě katedrály byla bohyně zobrazená jako troska s pokroucenými údy a pařáty místo rukou, se rty pomazanými krví svatých bojovníků, které sežrala v bitvě. Ale na tomto portrétu byla Temná matka krásná, až skoro něžná. Měla ebenovou pleť, téměř stejně černou jako její závoj, zato oči velké a bledé jako měsíc. Nevypadala jako ta prokletá bohyně čarodějnic a pekel. Ne, na tomhle vyobrazení se zdála spíš jako smrtelnice než jako obluda… a z nějakého důvodu to bylo o to horší. Povoz se kodrcal dál. Bahnem ulice pobíhalo pár do půl těla svlečených chlapců. Když se k nim Martha s Immanuelle přiblížily a projely kolem, přestali si hrát a ztuhli na místě, mlčící a s vytřeštěnýma očima.
f
100 f
Ukázka elektronické knihy