„Ceelë, hynt ëst plüri,“ pobídl mě jeden z nich. Všichni vypadali stejně, nešlo určit, kdo je vede. „Co říkají?“ zajímal se Dedri a s odstupem si všechny muže prohlížel. „Musíme jít s nimi. Není jiná možnost.“ Kývl a nespustil přitom z bojovníků oči. Sotva však sáhl na meč, jeden ještěr na něj sykl a gestem mu pokynul, aby mu Dedri hodil zbraň k nohám. Pak k témuž vyzval mě. Byla jsem pro ně „vznešená“, ale nevěřili mi ani šupinu na ocase. Vstala jsem a na chvíli se opřela o Dedriho. Ještě se mi motala hlava a Stín využil příležitost, takže mě stálo veškeré soustředění, abych udržela kontrolu nad tělem. Během chvíle k nám přišli tři muži a svázali nám ruce za zády. Nebránila jsem se a Dedri se jen mračil. Když nás bojovníci pobídli, abychom vykročili, uvědomila jsem si, že vedou jen mě a Dedriho. Siola s Versenem pořád leželi v trávě, zapomenutí. „Počkat! Asiidee!“ Cukla jsem sebou, aby mě vzali na vědomí. Bojovník, který šel úplně vpředu, se ke mně otočil a zamračil se. „Nemůžeme je tam nechat. Jsou s námi provázaní. Jestli zemřou, zemřeme také!“ V Tajném jazyce jsem nemluvila tak dlouho, že rychlejší bude domluva Centrálem. „Väli. Říkáte, Meanä, že ta bestie v trávě, je vaše esmëntia aniirë, polovina duše?“ Přece jenom uměl Centrální jazyk. V očích jeho družiny se mísil strach s opovržením… a poznáním. U všech Lavaniných květin. Vědí, kdo jsem, zřejmě právě to jim zabránilo mě zabít. Spojení duší bylo zakázané. „Musíme je oba vzít s sebou. Jinak zemřeme nebo se proměníme.“ Neprosila jsem je. Vylíčila jsem jim situaci a nechala je přemýšlet. Riskovali kvůli nám život, museli k tomu mít důvod. Možná pocházeli z Narastie. O tom městě se mnoho nevědělo, bylo prakticky odříznuté od západní společnosti. Jenže znakem Narastie byl kruh — bez konce a začátku — a ten na sobě neměli. Znovu jsem v duchu zaklela.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518099
Bojovník kývl a rozkázal vzít další dva zajatce. „Naše matïra rozhodne, co s vámi udělá. My vás máme přivést živé.“ „A kam nás vedete?“ Místo odpovědi jsem dostala další dloubanec mezi lopatky, který mě donutil jít vpřed. I když zuřila bouře, putovali jsme lesem, dokud nás cizinci nezastavili u skalky. Otevřeli poklop do podzemního tunelu a dál nás vedli tmavými, ale suchými chodbami. „Nech mluvit mě. Nevím, ke komu patří, a to není dobře. Kaž dý Zelený má své přesně určené místo.“ „Dobře. Máme dvě možnosti. Buď nás pustí, nebo zabijí. Po kud se rozhodnou pro to druhé, nedám se bez boje.“ „Necháme se překvapit. Vzali Versena a Siolu, to je dobré znamení.“ Cestou sem jsem se snažila rozlousknout záhadu jejich původu. Byli to všichni muži, svalnatí — takže bojovníci — nemohli být Ztracení. Kdokoliv porušil základní pravidla, byl označen za Ztraceného a loven do posledního dechu. Pro dobro společnosti. Díky tomu jsme přežili staletí bez povšimnutí. Žádné mezirasové svazky, žádné proměny lidí, žádný únik informací. Společnost Zelených byla dokonale seřízený mechanismus. A právě proto byl před lety otec proti Versenovi — Hnědému ještěrovi. Vnímal ho jako hrozbu. Nechtěl slyšet, že jsme Spřízněné duše, že v zákonech je pro takové případy skulina, stačí dokázat pravost spříznění. Nechtěl, abych se stala Ztracenou. Poškodila bych tím pověst Larie — největšího a nejmocnějšího města Zelených na kontinentu, kde nesmějí mít sídla ani staré řády. Už pět století má Larii pod plnou kontrolou král. Jenže místo jednoho prokletí mě postihlo druhé. Nebýt otcova vlivu, jistě bych nepřežila následující roky. Kdyby tihle bojovníci byli Ztracení, neuměli by zneškodnit Vassara. Kráčeli jsme chodbou, nyní již pečlivě dlážděnou. Dedri pohledem hypnotizoval muže v čele skupiny, čelist zaťatou. Stín si na něm vybíral svou daň a já jsem doufala, že mu znovu nepodlehne. V lese málem ztratil sám sebe.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518099
Připravila jsem se na nejhorší. Stín na mě křičel — Zabijí nás tu! — ale já neposlouchala. Neskloním se, nebudu se doprošovat. Kdyby cizinci nezasáhli, Vassarové by nám vzali duše. Co se vlastně stane s duší pohlcenou Požíračem? Věčná muka, nebo konec existence? To nikdo nevěděl. Vrtala mi hlavou spousta otázek — proč nás v Larii nikdo neučil víc o Době temna? Vassarové byli přece chybou Tajemných, zvrácený výtvor, který se vymkl kontrole. Proč by starší něco takového tajili? Ptát se cizinců na to, jak mohli Vassary porazit, by bylo jako mluvit do větru. Bojovníci tu nebyli kvůli tomu, aby odpovídali na mé otázky, a tím, že mám duši spojenou s bestií, jsem u nich klesla. Ještě stále jsem viděla před očima drobné čepele, jak se noří do těla Požírače duší, jak v místě doteku odhalují jeho pravou podobu, jak ho zpomalují a působí mu bolest. Věděla jsem, že rozčtvrcení je nejlepší způsob, jak je zpomalit a zabít — ale dostat se k nim, to byl ten problém. Thoris takhle zachránil Janu v momentě, kdy jí Vassarqata vysávala duši. Jenže ten měl štěstí. Možná byly ty potvory oslabené, když se krmily. Cizinci nás zastavili před kovovými dveřmi. Byl na nich vyleptán prostý znak kruhu. Najednou jsem nevěděla, jestli si oddechnout, nebo se začít bát. Narastie. „Docela mě mate, že Zelení mají město tak blízko klanu Pa vouka,“ promluvil v myšlenkách Dedri. Snažil se zbavit pout a ta se mu zatím zařezávala do kůže. „Neměli na vybranou. Narastie vznikla před čtyřmi a půl tisíci lety. Je starší než Larie a její obyvatelé se nehodlají stě hovat kvůli tomu, že tu přes sto let sídlí Černí.“ „Půjdete v klidu a budete mlčet, dokud nebudete tázáni,“ oznámil nám bojovník, co nás vedl. Schválně mluvil v Centrál ním jazyce, aby mu Dedri rozuměl. Pak se ušklíbl. „Scio të daemiä, sad etim Ubramë. Në quis ab hes sübitë motës sudeo, Meanä.“ (Vím, že jste princezna, ale můžete být také Stín. Nedoporučuji vám žádné prudké pohyby, vznešená.)
100 Ukázka elektronické knihy