98
m a x
b r o o k s
m i n e c r a f t
–
h o r a
fobie, že, protože to je spíš takový ten strach z věcí, které ti vlastně nemůžou uškodit, že jo, třeba jako ti malí pavouci tam u nás doma, s těma dlouhýma tápavýma nohama, ale tak malými čelistmi, že vůbec…“ „Guyi!“ křikla na mě Summer. „O čem to proboha meleš?“ Zakoktal jsem se – stál jsem přede dvěma těžkými výzvami současně. Nejenže jsem musel přejít po tom nemožném můstku, ale musel jsem přiznat, že se toho bojím! Podobnou situaci jsem ještě nikdy nemusel řešit. Kolem dokola nebylo živé duše, která by mohla být svědkem mé slabosti. Co si o mně ale pomyslí ona, když se ukážu jako totální ňouma? „Tam dole je přece ta láva,“ vykoktal jsem roztřeseně vyprahlým hrdlem, „celé lávové jezero… hned pod tím ostrůvkem, a pak…“ Popotahoval jsem pálícím nosem a slzy mi vysychaly přímo v očích. „A pak…“ „No tak tam spadneš,“ dokončila za mě Summer a postavila se mi těsně po bok. „Vítej v klubu. Já jsem si užila žhavých lázní víc než dost.“ Zasmála se tím podivuhodným uklidňujícím smíchem. „Poprvé mě to potkalo nahoře, tam jsem spadla rovnou do lávového jezírka, které jsem sama nasbírala na první vyhřívanou vanu.“ Cítil jsem na tváři její dech chladnější než okolní vzduch. „Můžeš mi věřit, že se mi tady dole pokaždé vybaví vzpomínky na to první škvaření.“ „Takže… taky se bojíš?“ Nová dávka muzikálního smíchu. „No jistě! Kdo by se v Netheru nebál? Kdybychom jeden před druhým nepřiznali, čeho se bojíme, jak bychom si mohli navzájem pomoct?“ Z očí mi opět vyhrkly slzy, ale tentokrát to bylo z úlevy. Kamlekce číslo osm: Kamarádi by se neměli obávat přiznat, čeho se bojí. Summer se ke mně přitočila a přitiskla se ramenem v brnění k mému. „To bude v pohodě,“ řekla povzbudivě. „Kdy-
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518087
99
m a x
b r o o k s
m i n e c r a f t
–
h o r a
bych si to nemyslela, tak bych ti dala jeden z našich čtyř lektvarů odolnosti proti ohni.“ „Možná,“ huhlal jsem a šátral v brašně na opasku, „jen tak pro každý případ…“ „To zvládneš i bez něho,“ domlouvala mi rozhodně. „Jen zhluboka dýchej, dívej se na mě a já nás v pořádku převedu.“ „Slibuješ?“ zaskřehotal jsem. „Slibuju.“ Podala mi další láhev s vodou. Pomohlo to. Jak voda, tak její uklidnění. Jak dlouho by mi to trvalo, kdybych tu byl sám? „Jsem připravený,“ prohlásil jsem se vší skutečnou i předstíranou odvahou, jakou jsem dokázal sebrat. „Pojďme na to.“ „Tak vpřed!“ Summer se otočila směrem k můstku a já jsem se snažil nekoukat dolů. Všude samá láva! Cítil jsem, jak nás obklopuje horko, které z ní stoupalo. Připadalo mi to jako vykračovat si nad obřím vysoušečem vlasů. Kolik je to kroků? Několik desítek? Spíš hotová věčnost. A tak vysoko! I kdyby pod námi nebyla láva, samotný pád by stačil k… k čemu vlastně? Jak vypadá smrt hranatého človíčka, jako jsme my? Také by ze mě zůstal jen obláček čoudu tak jako ze všeho ostatního? A taky by ze mě něco vypadlo? Něco z mého vybavení, nebo by místo mě zbylo jen prázdné místo, jako bych nikdy nebyl? „Odvaha je práce na plný úvazek,“ zašeptal jsem a zopakoval si jedno ze svých starých poučení, kterého jsem nabyl tak tvrdě, ale pokaždé jsem v něm našel oporu. „Odvaha je práce na plný úvazek.“ „Co říkáš?“ zeptala se Summer přes rameno. „Ale nic.“ Polkl jsem, když pode mnou pukla velká lávová bublina. „Jenom jedno z mých poučení.“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518087
100
m a x
b r o o k s
m i n e c r a f t
–
h o r a
„Hmm,“ řekla přes rameno. „Něco podobného se říká u nás doma.“ „A co se říká?“ „Odvážnému štěstí přeje.“ „A hele,“ chystal jsem se složit kompliment za takové hlubokomyslné moudro, ale místo toho jsem opakoval „a hele“, protože jsem zjistil, že jsme přešli na širší, bezpečnější terén. „Vidíš?“ Summer se na mě podívala. „Věděla jsem, že to zvládneš. Věřila jsem ti.“ Ona mi věřila! „Dnes už nepůjdeme nikam daleko,“ řekla a zamířila k čemusi, co vypadalo jako pevná zeď. „To, kvůli čemu jsme přišli, je hned na opačné straně.“ „Tak ti nevím – je tohle celá nová planeta,“ zeptal jsem se, „nebo jiná země pod tou první?“ „Spíš to druhé,“ mínila, „ale už bych se nezkoušela prokopat odsud na povrch.“ „Jakpak to?“ Po mé otázce chviličku mlčela. „To když jsem se vykoupala v lávě podruhé,“ řekla a ukázala na lávopád, který se valil ze vzdáleného kopce. „Vlastně to byla spíš sprcha. Tehdy jsem tady poprvé dolovala a hledala světlit, jenže jsem nad sebou odkopla o jeden blok víc, než jsem měla.“ „Ježíši!“ I v tom vedru jsem se otřásl. „Myslíš, že nad námi může být druhé lávové moře?“ „Vůbec nespěchám, abych to zjistila,“ opáčila Summer, popošla o několik kroků a oznámila: „Tak jsme tady.“ Stáli jsme při okraji zdi a přede dveřmi, které do ní byly vsazené. Doteď jsem si jich nevšiml. „Drž se za mnou,“ požádala mě a sáhla po luku. „A buď připravený utíkat, kdybych ti řekla.“ Utíkat před čím? Následoval jsem ji úzkým, dusivým tunýlkem a po chvilce jsem před sebou zahlédl východ do otevřeného prostoru,
Ukázka elektronické knihy