neumělá imitace, spíše „hra na“ partii pesseia než pesseia sama.76 V tom případě by se smysl Herakleitova výroku vlastně kruhem vrátil k pochopení pesseia jako hry náhody: chlapec neví, co činí, když se pokouší táhnout ve hře, která je zjevně nad jeho síly. Rozdíl je ovšem v tom, že principem hry není jako u kostek náhoda, hra má svá pevná pravidla, jen chlapec je nezná nebo je nedokáže aplikovat. Snad tedy Herakleitova slova vyjadřují, jak se čas života jeví právě nezkušenému hráči, tj. pošetilci, který nezná zákony kosmu.77 Nebo je naopak složitost pravidel srozumitelná právě jen dítěti, zatímco dospělý nevidí než nahodilost a svévoli dětské hry?78 Anebo chce Herakleitos vyjádřit spojení důmyslných pravidel s prvkem nahodilosti?79 Možná je však podstatný spíše mechanismus hry, v níž se táhne kameny k sobě a zase zpátky, jako se opakují Herakleitovy kosmické cykly, jak jsme to zaznamenali již u Lukiana?80 Anebo jde o lehkost hry božského dítěte krále, které tvoří beze vší svévole i nutnosti?81 Proti komu však chlapec-král vlastně hraje?82 Proti svému otci ve věčné střídě generací?83 Nebo proti černým kamenům smrti v kosmickém cyklu?84 Je snad královské vítězství dítěte obrazem vitality, která vždy znovu nastoluje řád uprostřed chaosu?85 Anebo královské dítě prá-
76 77
78 79 80 81 82
83
84 85
mají.“ Podobně U. Schädler (Pente grammai, 185–187) zdůrazňuje napětí mezi pravidly hry a bezúčelnými tahy dětského hráče, které se podobají bezcílnosti času. Srv. U. Schädler, Pente grammai, 186; týž, Le temps, 154n. V tomto případě by dítě bylo negativní metaforou pošetilosti lidského času, srv. J.-F. Pradeau, in: Héraclite, Fragments, 304n.; k negativnímu významu postavy dítěte u Herakleita srv. D. Babut, Héraclite critique des poètes et des savants, L’ Antiquité classique 45, 1976, 464–496, zde 472. A. Jeannière, La pensée d’ Héraclite d’Ephèse et la vision présocratique du monde: avec la traduction intégrale des fragments, Paris 1959, 67–69. Srv. F. Fronterotta, in: Eraclito, Frammenti, Milano 2013, 374n. W. Nestle, Heraklit und die Orphiker, Philologus 64, 1905, 367–384, zde 373–375; Ch. H. Kahn, The Art, 227–229. K Lukianově interpretaci a jejím obtížím srv. výše, str. 91, pozn. 32. H. Rahner, Der spielende Mensch, 17n. Tuto otázku si klade H. Leisegang, který soudí, že chlapec táhne za oba hráče, aby se tak naznačilo nevinné spojení protikladů; srv. H. Leisegang, rec. G. Burckhardt, Heraklit, seine Gestalt und sein Künden, Zürich 1924, Literarische Wochenschrift 1, 1925, 49–52, zde 51. Viz také E. Zeller – W. Nestle, Die Philosophie der Griechen in ihrer geschichtlichen Entwicklung, I/2, Leipzig 6 1920, 807, pozn. 2, kde je shrnuta starší diskuse. J. Bollack – H. Wismann, Héraclite ou la séparation, Paris 1972, 182–184; v náznaku také Ch. H. Kahn, The Art, 228. Tuto ne zcela přesvědčivou myšlenku právem odmítá F. Fronterotta, Frammenti, 375. M. Conche, Fragments, 448n. V. Dasen, La royauté de l’ enfant: À propos d’Héraclite et de pratiques ludiques enfantines en Grèce ancienne, in: D. Bouvier – V. Dasen (vyd.), Héraclite, 98–123, zde 119n. U. Schädler (Le temps, 155) připomíná v této souvislosti dětskou hru „na krále“ (βασιλίνδα), jak o ní mluví Pollux, Onomasticon IX,110 (Bethe 178,5–7). Srv. také V. Dasen, La royauté de l’ enfant, 117. Další svědectví o této hře shromáždil S. Costanza (vyd.), Giulio Polluce, Onomasticon, excerpta
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518011
vě nemá protihráče, nýbrž samo rozehrává partii za obě strany?86 Nebo naopak absence protihráče podtrhuje nepoměr mezi nároky hry a možnostmi chlapce, který si s ní neumí poradit, jakkoli suvérenně si snad počíná?87 Ať je tomu jak chce, Klement ve svém pochopení patrně následoval spíše Platona než Herakleita samého, velmi pravděpodobně prostřednictvím zdroje, snad stoického, který božského „hráče petteia“ z Platonových Zákonů ztotožnil s Diem.88 Platon sám to výslovně neprovedl a Klement na takovém ztotožnění neměl žádný zájem, spíše je přejal jako tradiční interpretaci, které hleděl dát křesťanský smysl.89 Snad měl Klement zároveň své důvody, proč za hráče této hry neprohlásit aión (αἰών), který je v Septuagintě překladem hebrejského ólám ( עוֹלָם, tj. věk nebo svět)90 a který byl bohatě využíván v gnostické mytologii.91 Hra, kterou podle Klementa Zeus hraje, se tak sice dovolává Herakleita, ale patrně se více podobá petteia v Platonově podání, tj. hře, která vyžaduje velký důmysl a která má ve svém základu (na své hrací desce) astronomická pravidla kosmu.
Hra božského Logu Ačkoli Klement Herakleitův výrok necituje a jeho narážka spojuje božskou hru s Diem, není zdaleka vyloučené, že jejího původního hráče, aión, znal („vznešený“ Herakleitos patřil k jeho oblíbeným antickým
86 87 88
89
90 91
de ludis: materiali per la storia del gioco nel mondo greco-romano, Alessandria 2019, 135–138. Oproti tomu L. Kurke (Coins, 263n.) soudí, že „král“ je jednou z figurek ve hře. A. Finkelberg, Heraclitus, 108. V podobném smyslu také L. Rossi, AIΩN, 41n., která si však otázku protihráče výslovně neklade. B. Snell, Die Sprache Heraklits, 373, pozn. 1. Srv. M. Marcovich, Heraclitus, 493. Ke Klementově stoizující interpretaci Herakleita srv. také K. Reinhardt, Heraklits Lehre vom Feuer, Hermes 77, 1942, 1–27; G. Guidara, Les idées des intellectuels alexandrins sur la vérité, la philosophie grecque et les Présocratiques: Plotin et Clément en comparaison, FZPhTh 66, 2019, 431–454, zde 448–450. A. Dinan (The Mystery, 77) zvažuje možnost, že Klement přejal tento citát z Filona, jímž se pro svou interpretaci Izákovy hry inspiroval (srv. výše, str. 88n.). F. Schleiermacher označuje Klementovu interpretaci Herakleitovy hry kosmických sil jako „podivuhodné nepochopení či překroucení starého mudrce“ („merkwürdig den alten Weisen mißverstehend oder verdrehend“), srv. F. Schleiermacher, Herakleitos der dunkle, von Ephesos, dargestellt aus den Trümmern seines Werkes und der Zeugnissen der Alten (Museum der Alterthums-Wissenschaft, 1), Berlin 1807, 313–533, zde 429. Srv. kupř. Ex 21,6; Př 8,23. Viz k tomu H. M. Keizer, „Eternity“ Revisited: A Study of the Greek Word αἰών, Philosophia Reformata 65, 2000, 53–71, zde 56–59 a 66–68. Srv. A. Dinan, The Mystery, 78n.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518011
myslitelům,92 jen ve Vychovateli jej Klement cituje na třech dalších místech).93 Kontextem Klementova výkladu je totiž nejen božská hra, ale také nový začátek, „mladý“ křesťanský věk, jak jsme také již připomněli. Tento nově zrozený věk může být velmi trefně symbolizován dítětem či malým chlapcem, stejně jako u Herakleita, a to dokonce chlapcem stále mladým, protože křesťanská naděje se ustavičně obnovuje ze síly překračující tento svět, jak jsme také již řekli. Podívejme se však na tuto představu ve světle Herakleitova výroku blíže. „Nový lid tedy v protikladu k lidu staršímu tvoří lidé mladí, kteří poznali nová dobra. Tato nestárnoucí novost nám dává plodnost v každém věku. Díky tomu ustavičně rozkvétáme k porozumění, jsme neustále mladí, neustále čerství, neustále noví. Ti, jimž se dostalo účasti na novém Logu, přece musí být noví, neboť účast na věčnosti připodobňuje tomu, který nepodléhá rozkladu. Pojmenování ,jaro‘ celého života pro nás tak znamená, že jsme dětského věku, neboť pravda, která je v nás, je nestárnoucí, a touto pravdou je zalit náš způsob života. Moudrost je stále v květu, stále táž a týmž způsobem (ἀεὶ κατὰ τὰ αὐτὰ καὶ ὡσαύτως ἔχουσα), nikdy se nemění.“94
Trvalá mladost křesťanů se podle Klementa odvozuje z toho, že „poznali nová dobra“ (τὰ νέα μαθόντες ἀγαθά). Není tedy dána absencí starobylého poznání (μάθημα χρόνῳ πολιόν), jak egyptský kněz v Timaiu
92
93
94
Strom. II,2,8,2 (Cl. II, 117,3): γενναῖος῾Ηράκλειτος. Dvacet tři zlomků z Herakleitova díla (frg. 22 B 14–36 DK) uchoval právě Klement, nepočítaje v to četné parafráze a aluze. K jeho užití Herakleitova myšlení srv. K. Reinhardt, Heraklits Lehre; P. Valentin, Héraclite et Clément d’Alexandrie, RechSR 46, 1958, 27–59; H. Wiese, Heraklit bei Klemens von Alexandrien, diss. Kiel 1963; W. R. Crockett, Clement of Alexandria and the Pre-Socratics: A Study in the Relation between Faith and Culture, diss. University of Chicago (strojopis), 1971, 112–174; A. C. Dinan, Fragments in Context. Jen ve Vychovateli uvádí Klement třikrát Herakleita jménem: krom Paed. I,5,22,1 (Cl. I, 103,6) ještě II,10,99,5 (Cl. I, 216,29); III,1,2,1 (Cl. I, 236,26). O zjevný odkaz se jedná rovněž v Paed. II,2,29,3 (Cl. I, 174,14); III,8,44,2 (Cl. I, 262,13). Srv. P. Valentin, Héraclite et Clément, 35–38; H. Wiese, Heraklit bei Klemens, 70–89; W. R. Crockett, Clement of Alexandria, 166–168; A. C. Dinan, Fragments in Context, 156–193; 313–371. Paed. I,5,20,3–4 (Cl. I, 101,33–102,9): Νέοι τοίνυν ὁ λαὸς ὁ καινὸς πρὸς ἀντιδιαστολὴν τοῦ
πρεσβυτέρου λαοῦ, τὰ νέα μαθόντες ἀγαθά. Καὶ ἔστιν ἡμῖν τὸ οὖθαρ τῆς ἡλικίας ἡ ἀγήρως αὕτη νεότης, ἐν ᾗ πρὸς νόησιν ἀεὶ ἀκμάζομεν, ἀεὶ νέοι καὶ ἀεὶ ἤπιοι καὶ ἀεὶ καινοί· χρὴ γὰρ εἶναι καινοὺς τοὺς λόγου καινοῦ μετειληφότας. Τὸ δὲ ἀιδιότητος μετειληφὸς ἐξομοιοῦσθαι φιλεῖ τῷ ἀφθάρτῳ, ὡς εἶναι ἡμῖν τῆς παιδικῆς ἡλικίας τὴν προσηγορίαν ἔαρ παντὸς τοῦ ζῆν διὰ τὸ ἀγήρω εἶναι τὴν ἐν ἡμῖν ἀλήθειαν καὶ τῇ ἀληθείᾳ ἀνακεχυμένον ἡμῶν τὸν τρόπον. Σοφία δὲ ἀειθαλής, ἀεὶ κατὰ τὰ αὐτὰ καὶ ὡσαύτως ἔχουσα καὶ οὔποτε μεταβάλλουσα. Čes. překlad
V. Černušková, Vychovatel, 139–141 (upraveno).
100 Ukázka elektronické knihy