v závislosti na druhu textu a kontextu, stále klíčovější oblastí napomáhající interpretaci textu a jeho výroků, formulací apod., zvl. v mluveném jazyce, kde znalost prosté gramatiky často nestačí a významnou funkci textu přebírá pragmatika. Mnohé ze součinnosti s textem zvláště typu (b) je však dosud nezcela poznáno. Sémioticky je pragmatika vymezena oblastí působení znaků z hlediska uživatelů (má interpersonální povahu), sémanticky pak obdobně, tj. jako oblast vztahů jazykových prostředků k uživatelům a jazykovým funkcím. Za pragmatické se tedy považují mj. ty jevy a vztahy, které nepodléhají kritériím zkoumání pravdivosti (ani vlastní lingvistická sémantika však tyto vztahy nezahrnuje). Za pragmatické se z hlediska komunikativní funkce (viz Jakobson 1.41) považují funkce nereferenční (zvl. fatická a poetická). V běžné komunikaci, zvl. neformální a subjektivně laděné, se však velmi často zapojuje i funkce evaluativní, vyjadřující v zásadě subjektivní hodnocení na škále „dobrý–špatný“ (viz 4.5 dál)... Zjednodušeně řečeno, pragmatika tedy studuje v širokém smyslu úzus, resp. způsoby a hranice užívání jazyka. Proti pravidlům sémantiky tudíž stojí v pragmatice spíše zásady (principy) užití a proti gramatickému formálnímu popisu stojí v pragmatice funkční vysvětlení; celá oblast pragmatiky má na rozdíl od diskrétních kategorií gramatiky výrazně kontinuální, splývavou povahu s neurčitými hodnotami. Dominantními oblastmi studia pragmatiky se staly především oblast konverzační implikatury, presupozice (ta se někdy klade do sémantiky), široce pojaté deixe (včetně základních pronominálních a adverbiálních výrazů, jako je já, teď, tady), mluvních aktů a principů kooperace, resp. relevantnosti a zdvořilosti. Mluvčí bývá ve své komunikaci, zvláště komunikaci osobní, vázaný jen prostě komunikativní funkcí a jejími faktory málokdy (viz 1.41). Naopak běžně k mnoha různým věcem světa kolem sebe neustále zaujímá hodnotící postoj a řadí je někam na binární škálu „dobrý–špatný, pozitivní–negativní“, srov. ten film je mizernej, to je výborná zmrzlina, dopadlo to hrozně, nejčastěji vyjadřované adjektivy a adverbii, které běžné popisy a syntaxe neumějí zachytit a popsat. V tomto smyslu lze mluvit o evaluativní funkci. Specifickým případem užití této evaluativní funkce je použití nadávek a kleteb (Ty vole!, To je ale parchant, Kráva jedna!, Do prdele! Hergot!), patří sem ale i další (pejorativa, meliorativa aj.). Ve smyslu komunikativním lze evaluativní funkci chápat jako extenzi funkce emotivní/expresivní, sémioticky je výrazným případem pragmatického vyjadřování postojů. Konverzační implikatury (Grice) se zabývají aspekty víry a domněnek, které se promítají v důsledku kulturních zvyklostí do našich promluv a které lze z formy těchto promluv a dalších znalostí i odvodit. Takže např. běžná věta u stolu Podal bys mi sůl? vyjadřuje nejen dotaz, ale i žádost o její podání, předpokládající ovšem domněnku či informaci, že na něm leží. Implikatury tedy označují fakt, že mluvčí svou promluvou říká víc, než skutečně pronesl. Srov. ještě Už je jedenáct! vyjadřující např., že si musíme kvůli poslednímu autobusu s odchodem pospíšit aj. Poněkud podobné jsou jim presupozice, tj. sémantické, resp. informační předpoklady (obv. však bez široce kulturních znalostí), které promítáme do svých promluv, popř. které jsou už v obsahu určitých slov a které jejich použitím aktualizujeme. Tak např. věta Nepůjčil bys mi Krakatit? vyjadřuje vedle vlastní žádosti i předpoklad, resp. znalost mluvčího o tom, že oslovený tento Čapkův román má. Srov. i presuponovaný význam „Karel má auto“ obsažený např. ve větách Karlovo auto je modré, Karlovo auto není modré. Podobně
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518009
např. slovo návrat v sobě obsahuje předpoklad, presupozici předchozí cesty někam mimo domov apod. Oblast deixe, tj. sémioticky oblast indexální, zahrnuje analýzu užití a rozsahu platnosti prostředků jazykového ukazování, především pronomin (viz 5.4232). Jazykové chování však ovládá zcela zásadně především princip kooperace (Grice), poněkud volně formulovaný jako zásada, že lidé jsou při rozhovoru primárně vůči sobě vstřícní a nápomocní. Bývá pracovně rozkládán obv. do čtyř maximů, které se v jazykové komunikaci běžně neustále uplatňují a které každý (intuitivně) zná; až jejich nedodržení, které je samo významotvorné, může signalizovat určitou informaci navíc. Stručně lze maximy zformulovat např. takto: 1 – Maxim kvantity: Sděl informace akorát, tj. nebuď upovídaný ani příliš stručný 2 – Maxim kvality: Říkej pravdu, tj. neklam ani nemluv o věcech nepodložených 3 – Maxim relevantnosti: Mluv k věci, tj. ne zbytečně kolem 4 – Maxim způsobu: Mluv jasně a správně, tj. jednoznačně a spořádaně Běžné porušení principu kooperace, které je explicitní povahy, může tudíž sdělovat něco dodatečného (např. zjevně nepravdivý výrok Honza je takovej had, který jasně porušuje druhý maxim, může takto sdělovat, že je zrádný, úlisný apod.). Avšak běžné zapojení metafor, které je vlastně porušením taky, posluchači obv. nevadí, srov. To maso je hotovej dort. naproti tomu běžné porušení principu kooperace užitím jen výrazu implicitní povahy s cílem naznačit něco nevyřčeného vede k užití konverzační implikatury. Maximy principu kooperace se někdy začleňují pod jednotný a obecný princip relevantnosti, který je takto zahrnuje. Lze ho vyjádřit tak, že (a) sám fakt sdělování, komunikace už v sobě nese záruku toho, že komunikace je tudíž relevantní (a že vyplývá ze záměru mluvčího promluvit a něco sdělit) a (b) protože se vždy nutně odehrává v nějakém kontextu, že mluvčí proto volí i tomu odpovídající relevantní formu. Někdy se od něj odděleně zdůrazňuje i princip, podle něhož má být komunikace srozumitelná (a posluchačem tedy zpracovatelná). Mluvní akty jsou funkční jednotky parole (srov. typy v 5.4233, mluvil však o nich už de Saussure) s některými formálními signály danými už v systému jazyka; studují se (pův. Austin, pak Searle aj.) zvl. z funkčně-sémantických hledisek (a) aktantů komunikace a jejich povahy, (b) předchozích obecných znalostí a platnosti bezprostředního kontextu a (c) intence mluvčích (především jejich vůle). Formální signály mluvních aktů jsou jednak (jazykově-)gramatické, zvl. v oblasti deixe, strukturace promluvy aj., a jednak (jazykově-)lexikální, zvl. v oblasti výrazů pro zdvořilost (1.6, 2.1) a evaluaci (hodnocení). Podstatou principu zdvořilosti, který udává normy sociálně přijatelného (slušného) a konvenčního kontaktu, je obecná snaha vyhnout se při běžné komunikaci konfliktu a zachovat si pozitivní tvář (2.1). Souvislost všech těchto principů a hledisek uplatňovaných nejen na mluvní akty (platí pro celou oblast pragmatiky) lze však vztáhnout i na situaci rétoriky. Ta je vymezitelná v rámci pragmatiky také (Leech). Analogií k Chomského termínu pro jazykový systém, tj. kompetenci, se někdy cíl studia pragmatiky formuluje jako poznání pragmatické kompetence uživatelů, tj. schopnosti ovládat jazyk z aspektů pragmatických. Do oblasti pragmatiky zčásti patří i honorifika a jejich užívání (viz 2.1). Jako pragmatické je možné chápat i některé tradiční a různě chápané jevy a prostředky, jako je např. dativ etický (funkce kontaktu a osobního zaujetí), modalitu (5.4123), valnou část funkcí deminutiv (5.4133), evaluativní adjektiva, většinu partikulí, některá adverbia, interjekce aj.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS518009
Výrazným prostředkem vyjadřujícím některé pragmatické aspekty při mluvené komunikaci jsou prostředky paralingvistické, zvl. kinesika (srov. 1.7).
4.6 Styl a stylistika V systému jazyka jsou na většině rovin k dispozici varianty s podobnou nominativní či komunikativní funkcí, zpravidla jako konkurenční prostředky v rámci téhož paradigmatu prostředků, kategorie a oblasti pravidel. Pokud je chápeme a užíváme jako alternativy v zásadě k vyjádření téhož, mluvíme o stylistických prostředcích; jejich určitý výběr a seskupení v textu je pak styl. Styl (sloh) se vždy opírá o volbu (v souladu s cílem a zamýšlenou funkcí projevu) a jeví se jako určitý (alternativní) způsob organizace textu, resp. (alternativních) jazykových jednotek. Textu styl přitom dodává jak integrační (jednotící) ráz, tak ho zároveň na druhou stranu individualizuje a v tomto smyslu také příznačně charakterizuje. Stylové, tj. alternativní prostředky nabízí jazyk především v synonymech a variantách v oblasti lexikální, lze je však najít i v oblasti morfematické (srov. např. české -dlo : -tko za určitých podmínek) či syntaktické, resp. morfologicko-syntaktické (např. alternace aktiva–pasiva), ne však v oblasti fonologie (nejde-li o příznakové varianty fonémů). Jakožto možnost variace v projevu existuje styl tudíž obecně (jen) tam, kde existuje i možnost volby z alternativ (určitého registru, rejstříku možností), a ta v jazyce zdaleka všude nebývá. V tomto smyslu se stylové prostředky a jevy netýkají celého systému jazyka a důležitost stylu se obv. přeceňuje. Naopak ve smyslu potřeby komunikativní odstíněnosti, obměny a funkčnosti (srov. celou krásnou literaturu) se styl zdůrazňuje jako zásadní. Moderní stylistika (srov. už 2.14) opírající se o analýzu všemožných faktorů textu se od popisu celkové charakteristiky stylu odklání a sleduje spíše individuální a snáze uchopitelné typy textů, mj. s ohledem na autorský jazyk, autorství textu a srovnání s prototypickými formami (viz 1.42). Styl konkrétního textu je svou povahou integrací dvou stránek, resp. typů textu: na pozadí obecnějšího objektivního stylu textu lze obv. do větší či menší míry vydělit i styl subjektivní (autorský). Objektivní styl, opřený o normu a úzus, zahrnuje jednak zobecněné typy prostředků podle adresáta, situace, kontaktu apod. (styl ne/adresní, situačně ne/zakotvený, ne/oficiální, psaný/ mluvený aj.), a jednak podle funkce (funkční styly: zvl. odborný, prostě sdělovací, administrativní, publicistický, umělecký, esejistický). Tyto funkční styly mají však v praxi obv. povahu značně smíšenou a ani jejich vymezení či počet nejsou zcela jasné a přesné. Naproti tomu je subjektivní styl individuální a nenormovaný a zakládá se jak na prvcích individuálně proměnlivých, tak prvcích relativně konstantních, které ten který autor volí. Jednota obou v zásadě protikladných typů textu se chápe zpravidla jako způsob volby a realizace alternativ (JAK?); někdy se ovšem styl studuje i z hlediska motivace této volby (PROČ?), čímž se však už přechází do oblastí mimojazykových. Volba určitého stylu bývala dříve často spojovaná se sociální prestižností (vyšší : prestižní versus nižší : neprestižní), čímž se tato oblast dostává do souvislostí sociolingvistických a axiologických a může narážet na zásadu demokratičnosti vyjadřování (pro češtinu se často atribut vyšší sporně připisuje jazyku spisovnému). Z uvedených a dalších důvodů se o přesnější povahu stylu a jeho vymezení vedou diskuze a valná názorová jednota tu není; výrazným důvodem je tu i častá subjektivnost a výběrovost hodnocení stylu (stojící proti potřebě objektivně daného standardu a objektivního měření jeho variability, především statistickými metodami). Oblast zabývající se stylem se tradičně nazývá stylistika (viz i 2.1).
100
Ukázka elektronické knihy