Boo sebou cukla. Přezdívku „manžílek cvalík“ vymyslela Isobel a jí připadala poněkud krutá. Ale na každém šprochu… To bych ráda, ale musím umýt koupelnu. Občas si nejsem jistá, jestli je záchod počuraný od Sofie, nebo od Didiera. Haha. Užij si to. Klap. Klap. Boo byla překvapená, že se tak nadchla kvůli manikúře. Vždycky se pyšnila tím, že to s úpravou zevnějšku nepřehá ní. Spolu s Ronke se smály Simi a jejím drahým foukaným, pleťovým maskám, vytrhanému obočí, brazilské epilaci, suchému kartáčování těla a bělení zubů. Boo se jí nechtěla podobat — nemohla si to dovolit. Ale tu a tam se nechat trochu rozmazlit nebo si koupit něco nového na sebe přece nebyl zločin. Když dorazila první objednávka z obchodu Sweaty Betty (mezitím na jejich e-shopu stihla udělat další nákup), Boo krabici otevřela, jako by to byla brána do nového života. V še dém kartonu ležel stříbřitý sáček a každý kousek oblečení byl samostatně zabalený do růžového hedvábného papíru. Vzkaz napsaný na vysokogramážním krémovém papíru k ní osudově promlouval: Boo, máte skvělý vkus. Ať už se chystáte zpotit, nebo si vyrazit do společnosti — nic Vám nebrání v cestě. Jste úžasná! Byla to investice, opakovala si v duchu Boo. A už teď se jí vyplácela. Za poslední měsíc toho nacvičila víc než za před chozího půl roku dohromady. A nešlo jen o běhání. Isobel na ni přenesla svoji sebedůvěru. Boo se díky ní cítila mnohem lépe — přitažlivěji, schopněji. Nebyla jen pouhá manželka a matka, ale žena s mozkem, vlastní kariérou a ne úplně zle nivělým tělem. Klap. Klap. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517981
Co si v pondělí oblékne do práce? Měla se sejít s Neilem a probrat ten podcast — vybrat vědce a badatele, s nimiž by mohla dělat rozhovory. Boo se zasnila. Už se jí to tenhle týden stalo dvakrát. V té představě byl Didier mrtvý, ona byla na jeho pohřbu, štíhlejší než teď, a na sobě měla prudce elegantní kalhotový kostýmek (černý, pochopitelně), vypadala ztrápeně, ale takovým tím krásným, melancholickým způsobem. Ronke, Simi a Isobel stály vedle ní a podávaly jí papírové kapesníčky. Sofii z té hle fantazie vyretušovala — prostě v ní neexistovala. Boo si zkusila představit, jak Sofia stojí mezi ní a Neilem. Nešlo to. Otevřela oči. Co to do ní sakra vjelo? Dveře se rozlétly a dovnitř se jako velká voda nahrnula So fia a za ní (zcela živý a zdravý) Didier. „Mami! Mami! Já mám tetování!“ vřeštěla Sofia. „Nepanikař,“ dodal spěšně Didier, „není opravdové. Nejsem iňorant.“ „Říká se ignorant,“ vzdychla Boo. Podrážděnost a neustá lé opravování jeho francouzsky komolené angličtiny patřilo k novým symptomům její nespokojenosti a jen jí to přidávalo na provinilosti. „Fuj! Modré nehty.“ Sofia hodila kabátek na zem. Didier si dřepl, že ho zvedne. „Nech ho tam!“ Boo okamžitě zamrzelo, že se na něj tak utrhla. Věděla, že by se po něm neměla tak vozit. „Sofie, pověs ten kabát na věšák,“ dodala mírněji. „Ale já teď nemůžu, musím ti ukázat to tetování.“ Sofia si vyhrnula rukáv a odhalila ohyzdnou šedivou krysu s růžový mi oušky a dlouhým zkrouceným ocasem. Boo se neudržela, vyprskla smíchy, klekla si na koberec a přitáhla si dceru do náruče. „Jmenuje se Remy. Jako v Ratatouille.“ „To jsem viděla.“ Asi třicetkrát, krucinál, nedodala Boo. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517981
„Mám hlad,“ vymanila se jí Sofia. „Co je k večeři, tati?“ „Ještě není ani pět,“ namítla Boo. „To na té oslavě neměli nic k snědku?“ „Mrkvičku a samé fujtajbly. Gemma nemá žádnou tetu Ron ke, co by jí uvařila něco dobrého.“ „Dej si banán.“ Boo ukázala na mísu s ovocem. „Nesnáším banány.“ „Já nesnáším svůj život,“ zamumlala Boo. Didier ji počastoval zklamaným pohledem. Asi nemumlala dost potichu. „Sněz ten banán, Sofie,“ řekl. „A na večeři pů jdeme do pizzerie.“ „Hurá!“ zajásala Sofia, popadla banán a strhla z něj slupku. „Chci česnekové pizza tyčinky.“ „Pizzu už měla tenhle týden dvakrát,“ namítla Boo. „Ale vždyť je víkend. Klid. Necháme ji, ať se nacpe pizzou, a pošleme ji spát. Pak ti udělám vongole a ty můžeš předstírat, že mě pořád miluješ.“ Bum. Boo si rozpustila vlasy, ale hned je zase znovu stáhla do culíku. Zalila ji vlna provinilosti. „Neblbni, to víš, že tě pořád miluju.“ Didier po francouzsku pokrčil rameny. „Dobře. Tak nebu deš muset předstírat.“ Boo ho letmo políbila na tvář a doufala, že tím odčiní svou nevrlost. „A je jedno, jak moc mi bude chutnat. Kvůli špage tám se škeblemi se na venkov nepřestěhuju.“ „Já vím, ma chérie. Ale kvůli potkanovi třeba jo.“ „A bude se jmenovat Remy,“ vypískla Sofia a prskala kolem sebe banán. „Budeme muset pořídit dva potkany, Sofie.“ Didier si dřepl a sbíral z podlahy rozžvýkané kousky banánu. „Jsou to spo lečenská stvoření.“ „Remy a Emile,“ zatleskala Sofia a pak si špinavé ručičky otřela do džín. 102
Ukázka elektronické knihy