T: „Myslíte, že ta čtyřicítka s tím souvisí?“ V: „To nevím. Ale už jsem na odpis.“ T: (Tak se mi před chvilkou zdálo, že bych se té čtyřicítky mohl chytit, že půjde o nějakou transformační krizi v půlce života. Ulevilo by se mi, kdyby to tak bylo, věděl bych, kam terapii směrovat. Ale on na to nereaguje. Dává to smysl. Kdybych se chytil očekávání, jak by terapie mohla fungovat, ulevilo by se mi. Bylo by mi líp, a tím bych ho prožitkově opustil. On ale potřebuje, abych s ním vydržel na temné straně, v nejasnosti a nejistotě. Tak dobře.) „Jako byste neměl nic před sebou…“ V: „Přesně.“
V terapii se zatím nic nestalo. Viktor je depresivní pořád stejně a já jsem se dozvěděl několik dosti neurčitých informací. Nedomluvili jsme se, co se bude v terapii dít. Na explicitní úrovni nic nového, nic, co by slibovalo změnu. Leccos se ale děje pod povrchem, implicitně. Proměňuje se vztah: od osamělého odstrkávání k náznaku spojenectví v temnotě. A proměňuje se atmo sféra: od napjatého, chladného zoufalství k bolestné lítosti. Pojďme teď k porozumění tomu, co se na různých úrovních v této terapeutické situaci děje, použít teorii tří funkcí self. Slyšíme, že v popředí nejvíce zní flétna. Co děláme (ego function). Terapeut se snaží něco dělat, vyptává se na to, co klient dělá se svojí depresí, a klient zase chce, aby terapeut něco dělal. Zdá se, že na této úrovni dělání se to zacyklilo. Klient sděluje: už jsem udělal, co se dalo, nic nefunguje, teď se mnou udělejte něco vy. A terapeut: dokud nebudete vy něco dělat, já s vámi nic neudělám. Točí se dokola. Velké věci se ale dějí implicitně na úrovni vztahování (personality function). Tam vůbec není jasno, tam je pohyb. Jako by klavír improvizoval a hledal melodii. Na začátku je Viktor tím, kdo žádá terapeuta, aby ho opravil. Neprosí, žádá. Naštvaně, 98
NEPŘEKÁŽET NADĚJI
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517922
protože ho štve, do jaké bezmocné pozice se tím dostává. A terapeut nechce být opravářem pasivního porouchaného Viktora. Nereaguje na agresivní podtón, kterým Viktor žádá o opravu. Místo toho odvádí pozornost jinam, zkoumá. Terapeut se stává průzkumníkem místo opravářem. A kým se stává Viktor? To ještě není jasné, ale každopádně se zde otevírá možnost vystoupit z pozice porouchaného a naštvaně bezmocného. Možná, že ke konci ukázky se Viktor trochu stává malým klukem, který upadl, odřel si koleno a snaží se nebrečet. A kým se stává terapeut? Zdá se, že klavírní melodie se už rozeznívá. A co basa? Popsat tělesný způsob bytí (id-funkce) je vždy nejtěžší. Basu často ani nevnímáme. Všimneme si, až když přestane hrát. Basa je slyšet v tom, že spolu Viktor a terapeut zůstávají tělesně, jako dvě bytosti, v jedné místnosti. A že se pomalu spolu usazují. Jako by na začátku byl Viktor přítomen ostražitým způsobem: jestli to tady nebude pro mě dobré, tak uteču. A terapeut zase vyčerpaným způsobem: zase po mně někdo něco chce, radši bych byl někde jinde. To se ale pomalu proměňuje, neznatelně začíná basa upevňovat rytmus, vytvářet bezpečné zázemí pro spolupráci. Viktor ke konci ukázky sedí způsobem: tady si můžu dovolit cítit, že mi je špatně. A terapeut: sedím v křehkém dojetí a chci tomu dát šanci tím, že tu s Viktorem zůstanu. Zkusím vysedět naději.
Bezmocný terapeut Vrátíme se teď k úvaze o vývoji terapeuta ze začátku této kapitoly a podíváme se, jak se může spolu s profesním rozvojem vyvíjet i klíčová terapeutická kompetence: zvládání vlastní bezmoci. Dobře nepřekážet bez této kompetence nejspíš nedokážeme. Pojďme tedy chvilku studovat bezmoc a využít k tomu nám již dobře známé tři perspektivy zaměřené buď na člověka, na vztah, nebo na pole. 99
NEPŘEKÁŽET NADĚJI
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517922
Alžběta, starší paní, která se cítí tak osamělá, že ji až „bolí kůže“, jak touží po lidském doteku. V době lockdownu za pandemie upadla do deprese. Zejména trpěla tím, že po skončení lock downu na ni nikdo ve světě kolem nečeká. Se ztuhlým, bezvýrazným obličejem se ke mně obrátí. Její pohled křičí: „Tohle nejde vydržet. Pomozte mi!“ Cítím se bezmocný. Co bych měl udělat? Co můžu udělat? Pardon, já vám pomoct nedokážu… Bezmoc.
Bezmoc (a také její družka beznaděj) s námi sedí v psycho terapeutické pracovně a my se jí každým nádechem plníme. To v nás velmi přirozeně skrze naše tělo probouzí sebezáchovné impulzy, které nás vedou k aktivitě. Aktivní přístup zaměřený na změnu nám umožňuje vystoupit z nesnesitelné bezmoci tváří v tvář trpícímu člověku, pro kterého jsme jediná naděje. Zároveň se tím vůči klientovi polarizujeme, opouštíme ho nepřijatého v jeho utrpení. Bezmoc situace tím jen dále posilujeme. Je tedy potřeba, abychom začali u sebe, u svého prožitku bezmoci. Jak můžeme s vlastní bezmocí zacházet? To opět záleží na úhlu pohledu, na perspektivě, kterou psychoterapeutické procesy nahlížíme. Jako psychoterapeuti pracujeme ve třech paralelních modech: (1) něco děláme, (2) nějak se vztahujeme a (3) jsme nějakým způsobem bytostně, tělesně přítomni. Všechny tyto tři mody jsou užitečné a v různých fázích terapeutického procesu některý z nich vystupuje do popředí a jiný ustupuje do pozadí. Každý z nich je založen na jiné teoretické perspektivě, ze které se podíváme na to, jak jako terapeuti můžeme zacházet s vlastní bezmocí. Z pohledu perspektivy zaměřené na člověka se jako terapeuti zaměřujeme na zvyšování uvědomění v rámci zvláštně podpůrného terapeutického vztahu (přijímáme člověka a zpochybňujeme jeho ustálené vzorce) a směřujeme ke zvýšení schopnosti nového tvořivého přizpůsobování. Jak už bylo zmíněno, pracujeme jako zahradník, který zalévá, okopává, ale netahá kytku, aby rostla rychleji. 100
NEPŘEKÁŽET NADĚJI
Ukázka elektronické knihy