V hlavě mi neustále naskakuje obraz Franty jako průvodčího. To je tak jediná role, kterou si pro něj v rámci Českých drah dovedu představit a myslím, že cestující by ho milovali. Já jsem chtěl rychle do Prahy hlavně proto, že jsem gay a věděl jsem, že na malým městě mi pšenka nepokvete. Navíc to o mně nevěděl ani můj táta. Nikdy jsme mu to neřekli, což mě dneska mrzí. Maminka to věděla, ale tak strašně plakala, když se to dozvěděla, že jí jedna moje kamarádka, co tam v tý chvíli byla se mnou, řekla: „Neplač, já ho stejně jednou přefiknu,“ a tak si asi myslela, že jsem jenom nějakej zastydlej, a že to pak bude jinak. No já věděl, že ne, a že po vojně musím pryč. A v Praze jsem za nějakej čas potkal jednoho staršího gaye, díky kterýmu jsem se dostal k travesti show a začal tam dělat šatnáře. A zároveň jsem tam poprvé zažil nějakej pocit spojenej se sociální prací, protože si k nám chodila pro jídlo jedna bezdomovkyně, taková hrbatá babička s kočárem. A jelikož jsem měl v šatně i sprchu, kterou nikdy nikdo nepoužíval, tak jsem ji tam nechával i umejt. Ona se mi vždycky chtěla nějak odvděčit a vytáhla z kočáru třeba nějakou veku, co někde dostala a něčím ji namazala. A já si to vzal. Mně to nevadilo. Ne že bych do toho padnul jak labužník, ale ruce měla čistý a připravovala to po koupeli. Myslím si, že to byl první moment, kdy jsem se v uvozovkách setkal s úspěchem, protože najednou vidíš, jak je čistá, spokojená a je to fajn. Byla sice bláznivá, ale určitě jí bylo líp. Lidskost, laskavost a empatie jsou krásné vlastnosti a taky vlastnosti, které tvoří podstatu pečovatelské profese. Nic z toho ale nejde naučit. Určitě to nejde naučit. Můžeš se v tom třeba maličko zlepšit, ale musí to vycházet z tebe. Já myslím, že nějaký dispozice mám ze svý rodiny a věřím, že za to, jakej jsem, může moje máma a táta. Ty mě vychovali a formovali a to nejcennější, co mi dali, je láska. Moji rodiče byli krásný lidi a oni se prostě milovali. Já vždycky říkám, že u nás láska stříkala z oken i ze dveří. Ale zajímavý je, že takhle jsem to vnímal jako dítě. Když tatínek umřel, tak jsem se od maminky dozvěděl, že to s ním taky neměla lehký. Táta měl rád rum a karty a chodil domů připitej. A víš, jak ho to odnaučila? Ona byla prostě chytrá. Požádala ho, aby mě odvedl do školky a záměrně mi připravila starý obnošený věci po bráchovi, který jsem měl normálně jen na hřiště. Kalhoty s vyspravovanejma kolenama, košili se záplatovanejma loktama, prostě všechno starý. A táta jí odpoledne říkal, že se v tý školce strašně styděl, když mě tam takhle přivedl. A maminka mu na to řekla: „No jo, Fando, když já nemám na to, abych Frantíkovi koupila nový kalhoty, musí holt mít tyhle po Kájíkovi. Ty máš rád rum, to taky něco stojí, tak holt na nový kalhoty nezbej-
104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517912
vá.“ A od tý doby táta přestal chodit do hospody. Ono to takhle zní hrozně chytře a jednoduše, ale samozřejmě k tomu musela dojít nějak postupně a nějakou dobu to trvalo. Moji rodiče byli úžasný, fakt. Táta říkal mámě Sasanko a ona jemu Fando nebo Frnďo. A taky jsem hodně času trávil s babičkou Kotilů, která bydlela v takovým baráku, kolonie se tomu říkalo, a tam bydleli jenom starý lidi. Ale nebyl to dům s pečovatelskou službou, tehdy za komunistů mi to přišlo spíš jako takový ghetto. A vždycky byly tři baráky u sebe, vnitroblok, a tam se ty důchodci scházeli a povídali si. A to bylo jak z pohádky, protože tam stála lípa nebo možná kaštan to byl, už nevím, kolem něj byla dokola lavička a tam oni seděli a kdo zrovna na koho viděl nebo vedle něj seděl, tak s tím si povídal. A já jsem tam tak poposedával a poslouchal je a oni mě nechali. Ne jako doma, kde mě hned poslali do pokojíčku, když přišla návštěva. No a mně to přišlo ohromný. Vidíš, slovo ohromný mám taky od nich, to není z mýho slovníku, ale líbí se mi. A ještě s takovou elegancí ho vždycky ty starý lidi říkají. A různý slova jsem se tam jako dítě naučil. Třeba šesták, biograf… biograf jsem teda věděl, co je, ale šesták ne a tak mě těšilo, že tyhle věci poznávám a můžu pak přijít za babičkou říct: „Dej mi šesták na tureckej med,“ protože šesták je dvacetník a tolik ten tureckej med stál. Vyšplhali jsme Petřínskými sady až ke Strahovskému klášteru. Pokračujeme dál do kopce, okolo procházející lidé se zvědavě dívají na diktafon, který držím tak, aby Frantův hlas dostatečně dobře zachytil. Franta si zapaluje cigaretu a pokračuje ve svém vzpomínání, které se poslouchá tak dobře, že do něj nemám chuť vstupovat žádnou otázkou. Tohle všechno se mi pak při práci se seniory hodilo, ale ještě předtím jsem pracoval v pizzerii, kde už jsem věděl, že to je poslední taková práce a pak že už se půjdu starat o starý lidi. A i v tý pizzerii jsem potkal paní, která mi zase potvrdila, že to s nima umím. Byla to taková stará bláznivá ženská, která byla personálu pro smích. Přinesla třeba krabici a v ní prázdný krabičky od zápalek, a že mi to prodá za padesát korun. Ty krabičky byly krásný, ne že ne, ale já třeba jednu votevřel a tam zub. Tak jsem si ji vždycky vzal na stranu, dal jsem jí jídlo a pití a krabičky jsem nechtěl. A zase jsem viděl to uspokojení její. A i když se mi všichni smáli, že jsem magor, tak jsem věděl, že když si s lidma povídáš, tak tě každej nějak obohatí. A věděl jsem, že tohle bude můj směr. Když jsem to doma probíral se svým partnerem Honzou, tak ten mi řekl, že to je v pořádku, že jsme na to dva a nějak to zvládneme, i když jsem to byl já, kdo do tý doby vydělával víc peněz než on. Docela příznačně zrovna procházíme okolo Hladové zdi, kde už v jedenáct dopoledne proudí slušný dav lidí. Co taky jiného dělat, když je kvůli covidu všechno zavřené nebo zakázané.
105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517912
Bohužel moje první zkušenost byla ze zařízení pro seniory ve Vysočanech, který bylo soukromý a když jsem tam nastoupil, tak jsem si uvědomil, že jsem se vrátil do dětství, protože jsem viděl to samý, co jsem si pamatoval z doby, kdy jsem chodil jako dítě za mámou do práce. Ona totiž taky pracovala v sociálních službách. Ta kvalita péče se vůbec nezměnila. Samý divný, vyhořelý lidi a tak málo personálu, že se v podstatě nedala kvalitní péče poskytovat. A nejhorší bylo, že tam pořád platilo to, co si pamatuju z dob mojí mámy, oslovování „babi, dědo“. Na dveřích bylo napsáno JUDr. Nováková a přišla pečovatelka se základním vzděláním a zařvala na celej barák: „Ježiš babi, vy jste zase posraná.“ Když jsem jí říkal, že tohle přece nemůže dělat, odpověděla, že jsou stejně všichni dementní. Kdybych tam šel dneska s těma zkušenostma, co mám, tak bych tam nevydržel ani tejden. Tenkrát jsem tam vydržel čtyři roky. Pamatuju si, že se mě hned u pohovoru ptali, proč si myslím, že bych mohl v sociálních službách pracovat. A já jsem řekl, protože jako gay mám sílu mužskýho a empatii ženy a jsem teda dva v jednom. A zase, komunikace mi prostě šla a vzpomínal jsem na všechno, co jsem zažil s babičkou pod lípou. Třeba každou neděli bylo v deset dopoledne kino na jedný klubovně, která měla televizi s úhlopříčkou nevím kolik, ale prostě přes celou stěnu. A pečovatelé obcházeli pokoje a ptali se: „Paní Mašková, chcete jít do kina?“ a ona odpovídala nene, děkuju a voni se rozčilovali, že do toho kina nikdo nechce. A já říkám, holky, do kina? Dívejte se. A šel jsem já: „Paní Mašková, chtěla byste do biografu? Budou dávat nějakej film pro pamětníky a uvařím vám k tomu kafe.“ A ona na to, že to by šla. Když někoho zveš do kina, tak je dobrý mu říct minimálně, co dávaj. Mám naprosto identickou zkušenost. „Nikdo nechce,“ hlásila mi pečovatelka výsledek své „snahy“ pozvat klienty domova pro seniory na promítání do společenské místnosti. Taky bych nešla, kdyby na mě někdo houknul mezi dveřmi jednoduchou větu: „Chcete dolů na film?“ Chápu, že je náročné přemisťovat těžké a imobilní klienty z postele na vozík, ale znamená to snad, že do konce svých dnů budou jen ležet na posteli, protože se s nimi nikdo nechce tahat? Ta komunikace je ze všeho nejdůležitější. Já se vždycky uměl bavit s akademikem i s paní, co byla pradlenka. Vždycky jsem věděl, kde si můžu dovolit udělat nějakou srandu a říct košilatej vtip a kde naopak nemám říkat nic. Víš, já si nepřijdu, že bych byl lepší pečovatel než moje kolegyně. Možná ty kolegyně udělají mnohdy třeba hygienu líp než já, ale oni s nima neumí mluvit. Mně to sice všechno trvá třeba dvakrát tak dlouho, protože si s klientama u všeho povídám, ale jako ve finále jsou ty lidi ohromně spokojený, protože s nima mluvím jako s lidma. A jsem přesvědčenej o tom, že když se dlouhodobě o někoho staráš, tak s ním zkrátka musíš sdílet i kus svýho života. Hodně lidí se mnou nesouhlasí, nebo mi
106
Ukázka elektronické knihy