přímo mluvit. Plakala radostí a chtěla mi hned darovat dvě slepice, které s sebou přinesla jako proviant. Musel jsem jí předvést dvě naše ráno zakoupené slepice, abych jí dokázal, že už jich máme víc než dost. Z Mnichova stále žádné zprávy o financích, ale důvěřuju Luckimu, který teď bude nejspíš v Paříži u Gaumonta. U snídaně špatná nálada kvůli zaplavenému záchodu v domě. Hned jsem se postaral, aby škodu odstranili, protože něco takového nabere okamžitě rozměry nemající žádný vztah k mnohem většímu neštěstí. Jako bych v domě naměřil horečku. Později jsem zajel do Paulova lokálu. Venku po silnici procházelo malé procesí, vpředu šel bosý muž s bílou dětskou rakví na ramenou, za ním několik žen s deštníky proti ostrému slunci, zatímco nad námi hrozil černý a šedý horizont. Všude kolem se za bílého dne nehlučně míhaly blesky a po obzoru kroužila bouřka, zatímco uprostřed nebe zůstávalo právě trochu místa pro vražedně žhnoucí skalpel slunce, po němž k nebi nehlučně šplhaly prachové víry, hadovité, rozžhavené, neblahé. Bouřka se po celé odpoledne nedostavila, aby pak zašla kdesi nad vzdáleným pralesem, upocená a pařící, jako by tam venku došlo k obrovskému, mocnému znásilnění. V noci poplašeně křičely slepice, jako by je na nože bral. Směrem k severu nade mnou přeletělo letadlo a já nemohl dlouho usnout, protože v sobě nedokážu umlčet hlas, který mi říká, že letí vstříc svému pádu.
IQUITOS, 8. 12. 80 Dneska ráno, když jsem v kanceláři kontroloval dálnopis, pokoušela se Gloria spojit s naší rozpadající se Narinhou, lodí, kterou jsme učinili s pomocí 600 prázdných benzínových sudů schopnou plavby a dopravili ji sem – ale neměli zapnuté
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517904
rádio. Přišla sem mladá žena; její muž, elektrikář, nebyl k dosažení. Její dítě ráno zvracelo, mělo dvě hodiny křeče a náhle zemřelo. Nevěděl jsem, co jí mám říct. Obrátila tvář ke zdi a rozplakala se, ačkoli se až do té chvíle držela. Vzal jsem ji za ruku a podržel ji, a když se její němé vzlyky ztišily, posadil jsem ji na motorku a odvezl k přístavišti. Lodník odmítal vyplout, chtěl ještě počkat na kuchařky, ale já ho i s tou ženou hnal až ke kotvišti Narinhy. Žena byla ještě velmi mladá a bylo to její první dítě, právě půl roku starý syn. Tichý, dusný den. Nečinnost se páří s nečinností, z nebe hledí obtěžkané mraky, panuje horečka, havěť narůstá do ohromných rozměrů. Obscénní prales. Všechno je hřích, proto hřích sám už nebudí takovou pozornost. Hlasy v džungli ztichly, nic se nepohne, na všem spočívá lenivý, nehybný hněv. Prádlo na šňůře nechce uschnout. Náhle se jedna po druhé, jako by se tajně dohodly, slétají na stůl mouchy s blyštivými, vypasenými břichy. Náš malý opičák naříká v kleci, a když jsem se k němu přiblížil, podíval se a zanaříkal skrze mě kamsi do dáli, kde jeho srdíčko zadoufalo v odezvu. Pustil jsem ho na svobodu, ale vrátil se a teď už zase sedí v kleci a naříká.
MEXICO CITY, NEW YORK, 15. / 16. 12. 80 Čekání v hale na let do USA. Trávím příliš mnoho ubíjejících hodin na letištích, Miami, Kennedy, La Guardia: uvádím tu jen některé z těch nejhorších vředů. Muž u přepážky mě, nevyspalého, podvedl při výměně peněz; zdá se, že si pro své zákazníky vypěstoval neklamný cit. Šlo o méně než 20 dolarů, ale připadal jsem si jako nevědomý turista a pomýšlel na pomstu, jenže mě nic nenapadalo. Hotely byly téměř všechny obsazeny a jen proto, že jsem kývl na 13. patro, dostal jsem ještě jeden pokoj. Odtamtud jsem na střešní terase
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517904
vedlejšího moderního domu uviděl slepice. V Tokiu, jak si vzpomínám, jsem skutečně jednou zaslechl přímo ve středu města, v jeho zbytnělém betonu, kokrhat za úsvitu kohouty. V New Yorku jsem zašel jen o dva bloky vedle ke vjezdu do domu, kde byl zastřelen John Lennon. Do Central Parku se v krátké době dostavilo značné množství lidí, aby tu mlčky drželi stráž, a stále jich bylo víc. Rozsah jejich opravdového zděšení a obav na mě udělal dojem, i když celou demonstraci zastínily všechny ty hlouposti, které k jeho epoše taky patřily: kolovaly jointy, množství plakátů guru a nespecifická provolání za mír, za který, kde? Jedna mladá žena v šatech paleo-hippies držela transparent s nápisem „All he said is give peace a chance“. Robardovy a Jaggerovy smlouvy nejsou stále ještě podepsány. Odpoledne se od západu přihnala fronta černých mraků, kolem budovy to skučelo a lomcovalo jí to ze všech stran, ve 34. patře, kde jsem byl ubytován, jsem cítil lehké kymácení, a pak kolem oken zafičel sníh. Trvalo to jen minuty, a bylo po všem. Už dlouho jsem neviděl sníh.
IQUITOS, 17. 12. 80 Opět přistání v Iquitosu po klouzavém letu pod nebem obtěžkaným mraky, jež s sebou přineslo tmu a prudké lijáky. Silné blesky. V kapse mám ještě 50 solů, to je asi 15 centů, ale nikdo mě nepřišel vyzvednout, což znamená, že moje zpráva zřejmě neprošla. Venku mizí v dálce bouřka, na betonu za sebou zanechává výpary. Spatřil jsem Gustava, jak kolem mě projíždí v Broncu, vůbec ho při jeho bezmyšlenkovitosti nenapadlo, že bych už mohl být zpátky. Během stávky probodl někdo u dvou našich motorek a jednoho auta gumy, a ten hlupák G. odjel do města se zbraní v autě. Nechci ani domýšlet, co by se stalo, kdyby to viděla nějaká
100 Ukázka elektronické knihy