Něco s Tebou je jinak. Víš, že jsme si slíbili, že budeme k sobě absolutně otevření a budeme říkat a psát všechno, co budeme potřebovat. A já nyní potřebuji vědět jediné: zda ještě hoříš, anebo se stala Hannah okoukanou hračkou, okouzlení už je pryč a zůstala tak trochu v záloze pro „pracovní příležitost“. Chápu, že není jednoduché přijet, dokud se nezhojí nohy. Ale já cítím, že i kdyby nohy byly v pořádku, neudělal bys ani v prázdninovém režimu nic pro to, aby ses pohnul z místa. Není to objektivně nemoc Tvých nohou, ale nastavení Tvé hlavy. Není vůle udělat něco proti zavedeným rituálům, týkajícím se především Tvé ženy. Jsem v pozici, v níž se z DP nemám právo cítit dotčená. Mám, co jsem chtěla. A vlastně dotčená nejsem. To, co vnímám jako důvod, proč ještě pokračovat v kontaktu s Tebou, není program citového vydírání. Jen se potřebuji orientovat a pochopit správně. Logika tady v mém vnitřním světě není tou pravou autoritou. Instinktivně vím, že jsme se potkali, abychom dokonale prožili pocit, který jsi jednou zformuloval v PVD: …a dvě duše splynou v jednu v Univerza nedohlednu… V jistotě instinktu se to nejen stalo, ale stále děje. A jak jsi sám také jednou řekl – už to u mne tak zůstane. Já to mám jednoduché. I kdyby ses rozhodla odejít, zůstaneš ve mně jako jediná z lidí navždy. Vím/cítím závaznost i váhu toho výroku. Je druhou miskou téže váhy. Učím se přesměrovat svou fyzickou potřebu být jako bytost s tělem a vším, co k němu patří, na uvědomělou transformaci, která by přinesla větší pokoru a mír do mých dnů. Napsal jsi také jednou – život v DP, jako život v životě. Ale proč nová úroveň té metafory musí už probíhat nutně bez fyzické blízkosti? Vždyť právě o ni Ti tenkrát výhradně šlo. A já se ptám: jak žiješ tuto novou platformu DP? Vím, že nejsi a nemůžeš být šťastný. Konec konců jsem to už z Tebe párkrát vymáčkla, aby sis to také jednou řekl nahlas. Moje úvaha jde dál, kupí se další otázky. Ale nedáváš mi už prostor k dialogu. Skype v Tvé pracovně stále není opravený, doma už, jak říkáš, nejsi v klidu u PC ani na noční krátké zprávy, volat Ti nesmím, jen do pracovny, a tam je to pro mne velmi diskomfortní. Respektuji ten prostor jako území pro vědu, ne pro mne. Vždycky jsem v úzkosti, že Tě ruším, i když vím, co pokaždé říkáš. Zkrátka: ztenčil se ten prostor v mém vnímání toho, co je mi z Tvé strany k dispozici. Prosím Tě, zkus se to, co se
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517903
snažím k Tobě dopravit, nikoli pochopit, ale procítit. A teprve následně opřít o nějakou logiku. Možná, že je to ode mne naivní, chtít něco takového, ale „try and see“… Tvoje H.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517903
29.8.
Drahá Hannah, děkuji Ti za večerní rozjímání i cvrčkové sbory. Dovedu si představit náladu, kterou líčíš, přestože trávím většinu dne v laboratoři. Ale nejsem jen monstrum fungující na algoritmy a krásy přírody si uvědomuji, i když o nich neumím psát tak jako Ty. Tvé dotazy však vnímám tak trochu jako výčitku. A i když se necítím ničím vinen, uvědomuji si, že Tvé postesky jsou do jisté míry oprávněné. V mém životě jdou věci v mnohém ohledu jinak. Žijeme jinak, protože jsme byli a i nyní jsme ovlivněni svými specificky nastavenými danostmi/okolnostmi. A moje současnost je pro mne z různých důvodu náročná. Vím, a věděl jsem od počátku, že Ti DP nevyhovuje a vyhovovat nebude. Chtěl bych ale, abys věděla, že v mém vztahu k Tobě se NIC NEZMĚNILO! Těším se na Tvé maily i telefony s nezmenšenou silou a jsem stále šťastný, když mohu číst všechno, co od Tebe přijde. Naše telefonáty jsou ovšem limitované mými povinnostmi a já se přiznám, že jsem poslední dobou nějak mimořádně unavený. Asi je to důsledek pokročilého stáří. Nikdy dříve jsem nepociťoval tento typ únavy jako letos. A kromě toho se tady na fakultě mění situace, očekávám personální zemětřesy a po pravdě se špatně smiřuji s představou, že výměna pozic bude pro mne z mnoha důvodů těžce stravitelná. Není vyloučeno, že pokud zjistím, že už nebudu schopen vydýchat, aby se stal mým nadřízeným úplně neschopný člověk, vyřeším to definitivním odchodem z fakulty. Jde o mého bývalého studenta, který nemá habilitaci, pracoval doteď v nějaké firmě a o vědeckých tématech nemá ponětí. Čekám na rozhovor s děkanem, jehož favoritem já rozhodně nejsem, a uvidím, jak se věci budou vyvíjet. Po pětatřiceti letech dřiny na univerzitě nemám zapotřebí se klanět vrchnosti. Nikdy jsem to nedělal, ani v totalitě jsem nepěstoval rektální alpinismus, a to jsem jako nestraník a Žid musel leckdy leccos vyslechnout. Ale jsem už příliš starý na to, abych ještě dnes musel všechno snášet a přizpůsobovat se věcem, které mi nevyhovují. Nechci Tě unavovat svými pracovními záležitostmi. Ale jsou součástí oné „mojí současnosti“. 100
Ukázka elektronické knihy