Ve všech povídkách je přítomná rozmanitost jazyků a národností, kultur, umění a architektury, barev, které ho fascinují. Každý jeho text je intimním dramatem zachycujícím vztah protagonistů k realitě, realitě tvořené zdánlivě obyčejnými, všedními událostmi, avšak s nečekanými zvraty. A je současně malým a křehkým uměleckým dílem, v němž bylo pečlivě voleno každé slovo, každý obraz, dokonce i každé prázdné místo. Nevysvětluje a nepoučuje. Jeho prózy jsou čisté a výstižné, nechybí ani hra barev, nesená melodií jazyka, plného impresionistických nuancí i reálných dialogů. Krátká prozaická díla mají zřetelnou výstavbu – začátek, střed i konec, které pojí jemně vystavěný oblouk napětí. Už léta se katedry germanistiky a komparatistiky zabývají jeho literárním dílem, které dlouhodobě přitahuje pozornost i mimo rakouské hranice. Trilogie Barvy je nepochybně jedním z nejzajímavějších literárních děl, jež dosud vytvořil. Už v první části Barvy minulosti (2016) se jeho postavy z různých kultur a zemí setkávají na pozoruhodných, významných místech. Autor tak pokračuje v linii, kterou započal ve svých italských románech Das Gewicht des Lichts (v českém překladu Váha světla, 2014) a Die vertrauten Sterne der Heimat (v českém překladu Důvěrně známé hvězdy domova, 2015), velmi oceňovaných čtenáři i kritiky. Zde nás hned první povídka provádí prastarými ligurskými vesnicemi, přístavním městem Janovem a francouzským městečkem Mentonem na hranici s Itálií, místy, která jsou spjata se jmény jako Jean Cocteau, Katherine Mansfield, William Butler Yeats nebo Erika a Klaus Mannovi. V Mentonu se nachází též zahrada Fontana Rosa, kterou kdysi založil španělský spisovatel Vicente Blasco Ibáñez, žijící v exilu. Struharova protagonistka je mladá Francouzka, která se musela už jako dívka odstěhovat kvůli sňatku své matky s Janovanem do Itálie, ale nepřestává toužit po své milované vlasti a rodném Mentonu. Druhý příběh zachycuje s mimořádnou empatií malebná místa jižní Francie, jejichž magii podlehly i Coco Chanel, Romain Gary s Jean Seberg, Winston Churchill nebo Le Corbusier a kde Friedrich Nietzsche napsal část svého díla Tak pravil Zarathustra. A není náhoda, že právě zde se otevírá téměř rajská pláž před domem, ve kterém kdysi žil Jacques Brel. Mladý Rakušan v této povídce stojí mezi dvěma ženami, něžnou Italkou, kterou zná od dětství, a podmanivou Francouzkou. Už jako chlapec následoval své nemocné rodiče do Ligurie, našel nový 105
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517902
domov v cizí zemi a nyní se snaží najít i štěstí. Třetí a poslední povídka, která byla vlastně první Struharovou prózou psanou v němčině poté, co změnil svůj literární jazyk, má bezprostřední vztah k Vídni a vypráví o osiřelé dívence s vietnamskými kořeny, kterou adoptovala vídeňská rodina. Dívka se narodila ve Vídni, ale přesto zůstává ve své domovině cizí, což jí někdy dává pocítit dokonce i její nevlastní bratr. Na pozadí zámeckého parku Belvedere, Švýcarské zahrady a biedermeierovského hřbitova svatého Marxe vytváří Struhar tiché drama plné pochmurné melancholie, které čtenáře chytne a nepustí. Touto náladou je charakteristické už i jeho jediné lyrické dílo, básnická trilogie Stará zahrada, které vyšlo nejprve v němčině (Der alte Garten, 1999) a bylo jeho první knižní publikací. A tato teskná kniha plná zklamání, místy až zoufalství a mimo jiné i ambivalentního vztahu k nové domovině, našla velkou odezvu i uznání a vyšla už ve čtvrtém, bilingvním vydání. „Estetická krása a obraz doby,“ napsal o básnické trilogii ve své recenzi profesor Uli Rothfuss. Po povídkách Barvy minulosti vyšel román Die Verlassenen (2017, v českém překladu Opuštění, 2018), další italský román, na němž Struhar pracoval několik let a kterému se dostalo nemalé pozornosti, a v roce 2018 následoval román Die Gabe der Hoffnung (v českém překladu Dar naděje, 2018), odehrávající se ve Vídni a Zlíně, kterým si autor získal literární renomé i ve své rodné vlasti. Druhá část trilogie Barvy, kniha Barvy budoucnosti (2021), by současně mohla nést podtitul Vídeňské povídky – tak silně jsou tyto tři prózy vázány na ulice, parky a významná místa ve Vídni, která je již přes třicet let domovem Stanislava Struhara a jeho rodiny. I pro jeho protagonisty, Vídeňana a mladou ženu s etiopskými kořeny, zůstávají krásný městský park, stinný Radniční park, poklidný zámecký park Pötzleinsdorf nebo i tajemně působící Hřbitov bezejmenných milovaným domovem, který žije rozmanitostí jazyků a kultur a bohatostí jejich barev. Ještě nikdy Struhar nepsal tak intenzivně o vídeňských Češích jako v následujících dvou povídkách této knihy. Češi v nich nejsou vyobrazováni v obvyklých stereotypech, jako nekvalifikovaní dělníci, posluhovačky, opilci či zloději, ale s úctou a uznáním. Babička protagonisty, mladého muže z Prahy, který ji po letech přijede navštívit, líčí s jemným úsměvem, že nikdy nebyli s manželem tak šťastní, jako když našli nový domov v Döblingu. Jeho již zesnulý děda si sice až do konce 106
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517902
života zachoval v němčině výrazný český akcent, ale do jeho obrazů se promítá srdce Vídeňana, který miloval svou novou vlast. Jeho vnuk nyní začíná pohlížet na Vídeň z naprosto nové perspektivy a krásu vinic nebo mladé ženy ze sousedství se snaží zachytit tužkou na papíře. Poslední povídka vypráví o mladé ženě, která doma mluví výhradně česky, přesto sama sebe vnímá jako Vídeňanku. Poznává mladého muže ze sousedství, který je po nehodě na motocyklu připoután k invalidnímu vozíku, a ačkoliv se dozvídá o jeho neonacistické minulosti, nadále se s ním stýká, podniká s ním výlety do Českého Prátru či Lainzské zoologické zahrady, navazuje s ním dokonce milostný vztah. Kniha byla v roce 2021 oceněna Knižní prémií města Vídně. I třetí část trilogie Barvy, kniha Barvy současnosti, obsahuje trojici povídek. Navazuje na předchozí Barvy minulosti a Barvy budoucnosti, přináší však nová místa, nové osudy a nový pohled na život v Evropě. V první próze, která se odehrává v multikulturním městě Marseille, vypráví Struhar sice fiktivní příběh něžného vztahu dvou mladých lidí, Vídeňana a Marseillanky, kteří se znají už od dětství a po letech se znovu setkávají, přesto zde opět čerpá z vlastního prožitku, neboť zpracovává úmrtí své matky, o kterém se dozvěděl při pobytu v Marseille. V Marseille často sedával na terase ve čtvrti, jejíž zchátralé domy obývali převážně migranti, a vzpomínal na dobu, kdy byl sám uprchlíkem. Tady si vzpomněl na svou matku. Byla z rodiny jednou z posledních, které viděl, než uprchl z Československa. Cestou na hřbitov Cimetière Saint-Pierre, jehož návštěvu měl už ve Vídni naplánovanou, si v tramvaji všiml ženy podobné jeho sestře, s níž léta nebyl v kontaktu. Sotva vstoupil na hřbitov, zazvonil mu telefon. Volala mu sestra, hovor však nepřijal. Podobně jako protagonista, který v povídce ztratí otce, se Stanislav Struhar dozvěděl o úmrtí své matky až o něco později, při návštěvě Le Corbusierova kolektivního domu. Tehdy i jeho téměř srazilo projíždějící auto a stejně jako hrdina povídky vstoupil do malého kostela Église Saint-Ferréol les Augustins ve Starém přístavu, aby zapálil svíčku. Se svou matkou nebyl už šest let v kontaktu a odkaz na odloučení od ní zanechal v próze Tillmann v povídkách Fremde Männer (v českém překladu Cizinci, 2019), navazujících na knihu Fremde Frauen (v českém překladu Cizinky, 2013), která vyšla za sponzorství Dr. Valentina Inzka. Ve druhé povídce knihy Barvy současnosti vystupuje mladý Pražan, který v Čechách neviděl budoucnost a rozhodl se 107 Ukázka elektronické knihy