Muž, který šel domů „Pořád to bylo na červené… ten kyslík,“ řekl jí přes hlavu Serli. „To je teda síla, co, Labane?“ „Pššt!“ Mira zachytila zamračený pohled pastora Kajícníků. Protlačili se brankou v ohradě a už byli venku, ve sluncem zalitém parku, hlasy se překřikovaly, hlasitě a rozrušeně a úlevně. „To bylo příšerné,“ poplakávala Mira. „Mně vlastně nikdy doopravdy nedošlo, že to je živý člověk. Ale tady ho máme, je tam. Proč mu nemůžeme pomoct? To jsme mu podrazili nohy?“ „Nevím, ale neřekl bych,“ na to její strýc. Posadili se vedle nového pomníku a ovívali se. Látka pořád držela na místě. „Změnili jsme minulost?“ zasmál se Serli a s láskou se podíval na svou ženušku. Na chviličku se zamyslel, proč nosí takové staré náušnice; pak se rozpomněl, že jí je sám dal v tom indiánském pueblu, kde se zastavili cestou. „Jenže za to nemůžou jenom ti z Alberty,“ pokračovala Mira. Jako by tím byla posedlá. „Vlastně za to můžou ty kytky.“ Otřela si čelo. „Mechanické zařízení, anebo pověrčivost,“ zasmál se krátce Serli. „Kdo je pachatelem, láska, anebo věda?“ „Pššt.“ Mira se neklidně rozhlédla. „Květiny, to je láska, aspoň bych řekla… Mám tak hrozně divný pocit. Je tak vedro. Áá, díky.“ Strýci Labanovi se podařilo upoutat pozornost prodavače ledových nápojů. Lidé si už povídali normálním tónem a sbor zanotoval veselý popěvek. Na jednom konci parku si lidé stoupali do fronty na podpis v návštěvní knize. U brány parku se objevil starosta, šel po aleji bugenvileí v čele skupiny, která odhalí památník. „Co se to píše na tom kameni, který má u nohou?“ zeptala se Mira. Serli jí v průvodci ukázal fotku Carlova kamene; dole měla nápis v překladu: VÍTEJ DOMA, JOHNE. „Jestlipak to vidí.“ Major se chystal začít se slavnostním projevem. Mnohem později, když se dav rozešel, se pomník osaměle tyčil v parku a jen Měsíci nastavoval nápis vyvedený v jazyce toho místa a doby: NA TOMTO MÍSTĚ SE KAŽDOROČNĚ ZJEVUJE PODOBA MAJORA JOHNA DELGANA, PRVNÍHO A JEDINÉHO ČLOVĚKA, KTERÝ KDY CESTOVAL ČASEM. – 97 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517876
James Tiptree jr. MAJOR DELGANO BYL VYSLÁN DO BUDOUCNOSTI NĚKOLIK HODIN PŘED KATAKLYZMATEM O DNI NULA. VŠECHNY ZNALOSTI O ZPŮSOBU JEHO ODESLÁNÍ SE ZTRATILY, DOST MOŽNÁ NAVŽDY. OBJEVILA SE DOMNĚNKA, ŽE DOŠLO K NEHODĚ A TA JEJ VYSLALA O MNOHO DÁL, NEŽ BYLO V PLÁNU. NĚKTEŘÍ ANALYTICI SPEKULUJÍ, ŽE SE MOHL ODEBRAT AŽ PADESÁT TISÍC LET KUPŘEDU. KDYŽ MAJOR DELGANO TOHOTO NEZNÁMÉHO BODU DOSÁHL, BYL PODLE VŠEHO ODVOLÁN ZPĚT, PŘÍPADNĚ SE O NÁVRAT POKUSIL SÁM, A TO STEJNOU TRASOU V PROSTORU A ČASE, JÍŽ BYL VYSLÁN. JEHO TRAJEKTORIE, JAK SE DOMNÍVÁME, ZAČÍNÁ V TOM BODU, V NĚMŽ SE NAŠE SLUNEČNÍ SOUSTAVA BUDE NACHÁZET V BUDOUCÍM ČASE, A PROTÍNÁ SLOŽITOU SPIRÁLU, JIŽ ZEMĚ OPISUJE KOLEM SLUNCE. OBJEVUJE SE NA TOMTO MÍSTĚ V OKAMŽICÍCH NASTÁVAJÍCÍCH JEDNOU ZA ROK, KDY JEHO TRAJEKTORIE PROTÍNÁ ORBITU NAŠÍ PLANETY, A V TĚCHTO CHVÍLÍCH JE PODLE VŠEHO S TO SE DOTKNOUT POVRCHU ZEMĚ. PROTOŽE NEMÁME ANI STOPU PO JEHO TRASE DO BUDOUCNOSTI, PANUJE DOMNĚNKA, ŽE SE NAVRACÍ JINÝMI METODAMI, NEŽ JE TA, KTEROU SE VYDAL KUPŘEDU. JE NAŽIVU V NAŠÍ SOUČASNOSTI. NAŠE MINULOST JE JEHO BUDOUCNOSTÍ A NAŠE BUDOUCNOST JE JEHO MINULOSTÍ. ČAS JEHO ZJEVENÍ SE POSTUPNĚ POSOUVÁ V SOLÁRNÍM ČASE TAK, ABY KONVERGOVAL V OKAMŽIKU 1153.6 2. KVĚTNA 1989 PODLE STARÉHO KALENDÁŘE, TEDY V DEN NULA. EXPLOZE, JEŽ DOPROVÁZELA JEHO NÁVRAT DO VLASTNÍHO ČASU A MÍSTA, SE PATRNĚ ODEHRÁLA, KDYŽ BYLY NĚKTERÉ PRVKY MINULÝCH OKAMŽIKŮ JEHO DRÁHY PŘENESENY I S NÍM DO JEJICH PŘEDCHOZÍ EXISTENCE. JISTÉ JE, ŽE TATO EXPLOZE USPÍŠILA SVĚTOVÉ KATAKLYZMA, KTERÉ NAVŽDY UKONČILO VĚK TVRDOVĚDY. – Padal, ztrácel vládu, selhával v zápasu proti děsivé hybnosti, již nabral, rval se, až se mu lidské nohy třásly v nelidské ztuhlosti skafandru, podpatky zuhelnatěly a moc dobře se už nezapíraly, ne dost na to, aby brzdily, ale bojoval, zabíral, když přicházely záblesky, to mučivé střídání světla, tmy, světla, tmy, které snášel tak dlouho, pleskání – 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517876
Muž, který šel domů vzduchu, jenž mu na skafandru houstl a řídnul, jak klouzal prostorem, jenž je čas, jak zoufale brzdil, když mu poblikávání Země bušilo do nohou – jen na jeho nohou teď sešlo, jen aby zpomalily a udržely kurz – a tah, tah majáku slábl; jak se blížil k domovu, rozptyloval se, těžko udržet soustředění; stával se pravděpodobnějším, aspoň to předpokládal; rána, kterou vyťal do času, se hojila. Na počátku to bylo tak sevřené – jediný paprsek světla v uzavírajícím se tunelu –, že se za tím vrhl jako elektron letící k anodě, neváhavě namířený po tom vybraně komplexním jediném vektoru možnosti života, vystřelený a postřelený jako pevně stisknuté semínko do poslední puklinky v tom odvrhujícím a odvrhovaném nic, skrze které bude on, John Delgano, patrně dál existovat, do toho otvoru vedoucího domů – a burácel tím skrze čas, skrze prostor, zběsile zabíral nohama a reálná Země se v tom nereálném čase dostala pod něj, jeho trasa byla stejně jistá jako klikatící se uhánění zvířete po vlastní noře, byla z něj kosmická myš v mezihvězdném, mezičasovém závodě o hnízdo, při kterém se nesprávnost všeho uzavírala kolem správnosti té jediné trasy, a atomy jeho srdce, jeho krve, všech jeho buněk řvaly Domů – DOMŮ! – a on se hnal za tím mizejícím dýchacím otvorem, každý jeho krok byl rychlejší, jistější, pevnější, až se s nepřemožitelnou hybnou silou hnal po převalujících se záblescích Země, jako kdyby se předháněl s převalující se kládou v prudkém vodním proudu. Od záblesku k záblesku kolem něj zůstávaly neměnné jedině hvězdy, díval se přes vlastní nohy dolů na milión blesknutí Jižního kříže a Trojúhelníku; jednou se na vrcholu kroku odvážil letmého pohledu o století vzhůru a uviděl oba vozy podivně natažené dál od Polárky – jenže Polárka, jak mu došlo, už nebyla polární hvězdou, a tak odtrhl oči a vrátil se pohledem ke svým upalujícím nohám a pomyslel si: jdu domů k Polárce, domů! K tomu blikavému tepu. Už si nepamatoval, kde byl, koho potkal, lidi nebo mimozemšťany nebo věci, jen letmo zpozoroval ten nemožný okamžik bytí, ve kterém být nemohl; přestal vidět záblesky okolních světů, každý jiný, spleť těl, tvarů, stěn, barev, krajin – některé vydržely jeden výdech, jiné se rychle a zmateně měnily – tváře, končetiny, věci, co trčely proti němu; noci, kterými se probil, tmavé nebo osvětlené podivnými lampami, se střechami nebo beze střech, ve dnech se bleskově měnilo slunečno, vichřice, prach, sníh, nespočetné interiéry, záblesk po záblesku zase až do tmy; teď byl na denním světle, v nějaké síni; konečně se blížím, pomyslel si, ten pocit se mění – ale musel zpomalit, prozkoumat to; a ten kámen u jeho nohou, který tam byl už nějakou dobu, chtěl by se odvážit pohledu na něj, ale neodvažoval se, byl tak unavený, a klouzal, přestával to ovládat, rval se, jen aby zabil tu nemilosrdnou rychlost, která by mu nedovolila zpomalit; navíc byl raněný, něco ho tam zasáhlo, udělali něco, nevěděl co, tam vzadu, v kaleidoskopu – 99 –
Ukázka elektronické knihy