21 Seděl jsem v kabině náklaďáku a pozoroval krajinu. Aleksi ležel na volantu a s nataženým krkem vyhlížel výmoly, v nichž slunce rozpustilo bláto. „Copak tady umí udělat pořádnou cestu? Neumí! Najedeš do takovýhle louže a ta je klidně metr hluboká. Rupne náprava a je po autě. Proč já tady jezdím po všech čertech? Na korbě mám pár prken a to je všecko! Kdo si myslíš, že jsi, abych tě vyzvedával v takovým zapadákově?“ Víc mě Aleksi nekáral, jen se na mě zašklebil a dál se soustředil na cestu. „Pořídili si nový stroje, jednoplošníky. To jsou panečku letadýlka, hlavně polikarpov. Pokud tě v něm Jukarainen pustí na oblohu, tak je blázen. I když s ním už lítali i daleko horší piloti, to já vím moc dobře, protože jsem viděl, jaký kousky umíš s větroněm.“ Nechal jsem Aleksiho žvanit, aspoň tak zůstával bdělý. Občas jsme se vyhýbali protijedoucím vozům, kvůli tajícím hromadám sněhu podél krajnice byla cesta úzká, šoféři stáhli okénka a vyměnili si nadávky. Jak jsme pokračovali na jih, doprava houstla a silnice se začala pomalu rozšiřovat. Viděl jsem vojenské jednotky, které pochodovaly bahnem za náklaďákem s rudou hvězdou na boku. Pušky neohroženě čněly k nebi, ale nohavice byly zablácené až po kolena. „No jo. Ty budeš mazanější, než jsem si myslel. Jen blázen by šlapal v bahně, když si může lítat po nebi. Je to sice nebezpečný, ale určitě je lepší umřít rychle než trpět někde ve škarpě.“ Jeli jsme pořád dál. Pak jsem si všiml, že nad špičkami stromů začaly vylézat komíny. „Co to je?“ „Támhlety? To jsou komíny továren na leningradských předměstích. Jsou vidět až sem. To díky Stalinovi je všechno tak velký a krásný, za chvilku budem dozajista bydlet na obláčku a cpát se 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517872
jenom medem. Ale tady už je naše odbočka, nějaký pitomec to vpálil do ukazatele, takže ho skoro zlomil.“ Zabočili jsme na překvapivě rovnou silnici. Po třech stech metrech ji přetínala kovová brána, kterou střežili dva muži. Aleksi jim ukázal papíry, strážní nakoukli do kabiny, otevřeli dveře a štípli mě do paže. „Tenhle usmrkanec že má bejt pilot? Takovejhle plivanec na sedačce? Vždyť sotva vylez z kolíbky.“ „To řekněte kapitánu Jukarainenovi. Mně je jasný, že bránu dávají střežit těm největším pitomcům, ale i tak jsem si myslel, že aspoň jeden z vás bude umět číst. Kluk tu není náhodou, přijel na kapitánovo pozvání.“ Strážní se na mě zaškaredili a třískli dveřmi od kabiny. „Šlápni na to, ušoplesku! A kdybys tudy náhodou šel někdy potmě, radši se dobře ohlížej přes rameno.“ Aleksi se zasmál a povolil spojku. Strážní pootevřeli tak málo, že o bránu škráblo jedno zrcátko. Cesta vedla mezi kasárenskými baráky a končila na velkém letišti. Takové jsem neviděl od té doby, co jsem navštívil Lindberghovu leteckou ukázku. V Petroskoi by vězni tak velkou a rovnou plochu nevytvořili ani za sto let. Na dráze stálo několik zelených letadel s tupým čumákem, na bocích měly rudou hvězdu. Letadla parkovala ve velkých halách, ozývaly se odtamtud hlasy, rachot a lomoz, burácení motorů a rány. Aleksi zatočil mezi hangáry, zařadil zpátečku a zaparkoval. „Tak půjdem.“ V hlavě mi hučelo, řidiče jsem následoval jako ve snu. Tu a tam jsem se přesvědčil, že mám na prsou zmuchlaného kabátu pořád bronzová křídla. Kolem mě rázovali muži s koženou kuklou na hlavě a leteckými brýlemi zavěšenými kolem krku. Žádný pilot nebyl nijak zvlášť vysoký a při tomhle zjištění se mi ulevilo. Nikolaje jsme našli v hangáru číslo šest. Stál v boudě stlučené z překližek a prohlížel si mapu rozloženou na stole. Aleksi zaklepal na poškrábané okénko a zavedl mě dovnitř. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517872
„Tak jsme tady. Silnice byla příšerná, div že nám páteř neprojela lebkou ven.“ „Mráz cesty poškodí, když nejsou udělané pořádně. I letiště jsme museli záplatovat, ale už je spravené. Helemese, Kaarle vyrostl. Už jsi viděl naše letadla?“ Nikolaj mi podal pravici a potřásli jsme si jako staří známí. Šel jsem za ním k letadlu stojícímu v hangáru, ruce jsem měl založené za zády, stejně jako kapitán. „Polikarpov I-16, Jestřábek, jak mu někteří říkají. Vyrábí se už pár let, a tak jsme konečně taky nějaké dostali. Trup je z překližky a kovu, křídla mají plátěný potah. Motor Švecov M-22, devítiválec, sedm set koňských sil, dolet asi osm set kilometrů, rychlost kolem čtyř set kilometrů za hodinu. Vzlétnout umí sám, gumové lano není třeba.“ Obešli jsme letadlo na druhou stranu, stály u něj dřevěné schůdky. „Tohle je popravdě školní letoun I-16 UTI, dvoumístný, ale jinak zcela totožný jako Jestřábek. Používáme ho už rok. Dost se nám prodražilo pouštět letce v zácviku do vzduchu samotné, zbytečně jsme přicházeli o moc strojů i lidí.“ Prohlížel jsem si zelené letadlo, v hangáru vypadalo ještě větší než při pohledu zvenku. Nikolaj vystoupal po schůdcích a vylovil cosi z kabiny. Hodil mi brýle, šálu a koženou kuklu. „Odvážíš se se mnou proletět?“ „Jasně že jo.“ Omotal jsem si šálu kolem krku a její konce si nacpal pod kabát. Kukla mi byla trochu velká, ale to mi nevadilo. Brýle jsem si utáhl, aby mi nepadaly z očí. Vyšplhal jsem se na zadní sedačku a Nikolaj mi vysvětlil, jak se stroj ovládá a jak číst palubní přístroje. „Na nic nesahej, pilotovat budu já.“ Vyhoupl se přede mě a zavolal na mechanika. Muž v kombinéze k nám přispěchal a provedl cosi pod letadlem, potom se objevil vpředu a opřel se do vrtule. Několikrát se ztuha otočila, pak stroj zakašlal a s burácením nastartoval. Ucítil jsem výfukový plyn. Když Nikolaj vyjel z haly, rachot mírně zeslábl. Rolovali jsme na konec 103 Ukázka elektronické knihy