„Dědo? Janík říkal, že jsi tady byl zavřenej. Kde jsi tady mohl bejt zavřenej, když je všude jen louka? Von se vytahoval, že jo?“ „No… Dřív tu byl takovej… tady kolem… plot. A za ním takový baráky… něco jako vězení…“ „No jasně! Jasně! Máma to říkala. A ségra o tom napsala úkol do školy… Že jsi byl politickej vězeň… To je dobrý? Bejt politickej vězeň?“ „Teď asi jo. A tamto… jak říkal Janík… To už je tak dávno, že už si to vlastně nepamatuju. Představ si, že jsem byl mladší než tvá máma. Mnohem mladší…“ Slunce zvolna zlatovělo a měnilo odstíny zelení, které teď hřály oči víc, než tak činilo ještě před hodinou samo slunce temenům, týlům, obnaženým předloktím. Podíval se nahoru. Zřejmě volání ke kafi neslyšeli – kromě jeho a Míry tam byli všichni. A zdálo se, že se náramně baví. Pokoušeli se stát v řadě, před kterou se Bruno usilovně snažil předvést, že pochoduje v pozoru. Dorazil k nim ve chvíli, kdy už ležel na zemi a oni se dohadovali, jestli zakopl kvůli terénu nebo alkoholu. Honza dokonce fotografoval, přestože z Líziny ustarané tváře čišelo, že to s tím fotografováním není úplně v pořádku. On ale byl blažený, pochechtával se, pokyvoval hlavou a chvílemi nutil ty, co stáli nejblíž, aby z jeho jakéhosi kymácení měli cukaturu ve snaze být neustále v pohotovosti, aby se neskácel. „Vystydne vám kafe a sežerou vám dobroty,“ tedy řekl. „Vezmem to kolem šachty,“ řekl Bruno. „Ty jsi spad z višně,“ řekl Jíra, „vodili nás tam svázaný lanem nejmíň půl hodiny… Až zejtra. Jen se podívej především na sebe, ty vole. Ty první bys tam nedolez…“ Bruno se zasmál: „Rozhodně by se mi líp lezlo, než šlo…“ 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517871
Luboš viděl, že Vašek už je z Honzy na pokraji sil, a nenápadně ho vystřídal. A jak už se to stalo mnohokrát, téměř ve stejném okamžiku do Honzových pravých prstů vpletl Jarda ty svoje místo Líziných. Orosily se jí kvůli tomu (už pokolikáté?) oči. Tentokrát však spíš úlevou než dojetím, jak jsou na jejího Honzíka hodní. Honza Jardu vedle sebe zahlédl až při svém neustálém spokojeném rozhlížení. Zastavil se. Otočil se k Jardovi celým tělem. Oči nacpané spokojeností: „Járo… Říkal jsem Líze, že přijedeš, a vona, že nemůžeš, že záda, a já že už tě bolely jiný věci a že… že… jak tě vzala ta traverza a jaks tam visel a já akorát došáh na tvou nohu a Pepa řval, že tě neudržím… Chce se mi čůrat, Lízo…“ Kdo si dnes vzpomene, že Tý Mobájl arénu kdysi dávno zastřešili Jarda a Honza a Pepa Pavlíček a… a… nevím kdo ještě… Který tam pod samopalama vozili z Bytízu v autobuse? Sakra! Že do tý konstrukce nad divákama šílejícíma z hokejovejch gólů, ze Stinga či z odhalenejch prdelek krasobruslařek je navždycky zakletej zmučenej řev Honzy natahovanýho v kostele na mříž… A do toho Honza z nebes torontský věže míří prstem dolů: „Támhle bydlíme… a támhle je Masaryk Town…“ A na chatě u toho až otřesně kanadskýho jezera mi říká: „Támhle na ten kámen se mi choděj ukazovat mývalové a od doby, co jsme začali čipmánkům sypat vořechy, se škrábou až do oken a ťukaj, že už nic nemaj…“ Proč, hergot, zrovna teď musím mít v očích ten jeho nadšením rozšklebenej ksicht? „Víš, co jsou bifenyly, Luboši? Bifenyly jsou hovna socialismu. A my je zlikvidujeme, i kdyby mě to mělo stát majlant…“ Bruno se trochu opíral o Imru. No, trochu… Ale kocovina byla v nedohlednu (má vůbec někdy tenhle ďábel kocovinu? A bolesti?) a teď právě rozvíjel své oblíbené téma: „Víš, jakej je rozdíl mezi emigrantama a exulantama?“ 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517871
Imra nechal Brunovu otázku viset pod modrým nebem a nad lučními kvítky tak dlouho, že ztratila svůj osten. Až Bruno možná zapomněl, že ji vůbec položil. Jenže Imra – možná i proto, že po jeho druhém boku opatrně – aby třeba špatně nešlápl a pak ho to bolelo – kráčel Jíra, který viděl světa nejvíc, aniž emigroval či exuloval, a byl jediný, koho bolševik pouštěl ven – aby taky ne, když se Holanďanům kvůli většímu kšeftu s tulipánama vyplatilo za Jírovy výjezdní doložky platit takový prachy v tvrdejch holandskejch zlatejch – … jenže Imra měl v krvi staletou zkušenost Slováků s emigracemi i exulantstvím, a ta se tolik lišila od české, že jeho slova byla laskavá a už napřed odpouštějící: „Ak myslíš, že emigranti nútili sebe samých emigrovat a tý druhé niekto iný, máš možno právdu, ále tým ja nikdy nemal čas sa zaoberať… Ako Lubošova Katka, keď prišla domov a hovorila, že má depresíju a Luboš sa jej opýtal, aké to je, lebo na ňu tiež nemal nikdy čas… Pamätam si to dobre, Luboš?“ Bruno pořád ještě žil především proto, že rakovinu v něm (do snesitelné podoby) ukusovala pohoda, mnohem bolestivěji (než rakovina) získaná tehdy, jak každé ráno z těch třistatřiatřiceti čekal, jestli se kroky kata nezastaví u jeho dveří. Takže se chvilku spokojeně usmíval, než řekl: „Máš pravdu, Imro. Nechtěl jsem si rejpnout do tebe. Jen si takhle na dálku vyřizuju oučty se svým švagrem, kterej vzal roha v osmašedesátým a nechal tu svou sestru, aby jejich rodiče dovedla až do hrobu, a od dubna devadesátýho roku (dřív ne, to měl strach) sem furt jezdí coby Švejcar a každýmu říká, jak jsme sto let za vopicema a jak jsme blbí, že od něj nechceme poradit, protože voni Švejcaři ten kapitalismus uměj ze všech nejlíp… A přitom vod Švejcarů chytil akorát to, že je sterilní… Ne že bysme sto let za vopicema nebyli. Ale… Ale hovno, slavnej soude… Jsem rád, že mě držíš, Imro. A nejen že mě držíš.“ 10 0
Ukázka elektronické knihy