nost druhého – ať je to odpor, či přitažlivost, náhlá, či vnucená náklonnost, zvědavost nebo nedůvěra nebo lhostejnost, nadřazenost, či područí, žákovství, či mistrovství, divadlo herce, nebo diváka –, a na bázi svých reakcí a kontrareakcí toho druhého stanovit pravidla hry, jichž se mají při své partii přidržet, tahy a protitahy, jimiž mají hrát. Při tom všem by ovšem každý měl ještě předtím, než začne pozorovat druhé, dobře vědět, kdo je on sám. Znalost bližního obnáší právě tento specifický rys: jde nutně přes znalost sebe sama; a právě ta Palomarovi chybí. A nejde jen o znalost, je třeba porozumění, souhlasu s vlastními prostředky a cíli a puzeními, což znamená, že je třeba nadvlády nad vlastními sklony a činy, nadvlády, která je kontroluje a vede, ale netlačí na ně a nedusí je. Osoby, na nichž obdivuje rozvážnost a přirozenost každého jejich slova a každého jejich gesta, jsou nejen v míru s univerzem, ale především v míru se sebou samými. Palomar, který se nemá rád, vždycky dával pozor, aby se se sebou tváří v tvář nesetkal; právě proto dal přednost útěku mezi galaxie; nyní však chápe, že je třeba začít nalezením vnitřního klidu. Vesmír si možná může jít po svých; on určitě ne. Cesta, jež se mu otevírá, je tato: od nynějška se bude věnovat poznávání sebe sama, probádá vlastní vnitřní geografii, nakreslí diagram svých duševních hnutí, vytěží odtud formule a teorémy, zamíří svůj dalekohled na dráhy, jež byly narýsovány během jeho života, a ne na dráhy oběžnic. „Nemůžeme poznat nic, co je vůči nám vnější, přeskočíme-li sebe sama,“ myslí si nyní, „vesmír je zrcadlo, v němž můžeme pozorovat pouze to, co jsme se naučili poznávat v sobě samých.“ A hle, i tato nová fáze jeho pouti za nalezením moudrosti se naplňuje. Konečně bude moci kroužit pohledem v sobě. Co uvidí? Vyjeví se mu jeho vnitřní svět jako tiché, nekonečné otáčení světelné spirály? Spatří hvězdy a planety plující v tichu po parabolách a elipsách, jež podmiňují charakter a osud? Bude pozorovat kouli o nekonečném obvodu, jejímž středem je já a tento střed se nachází v každém bodě?
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517511
Otevře oči: zdá se mu, že to, co se objevuje před jeho zrakem, už viděl, vídal to každý den: ulice plné lidí, kteří spěchají, aniž se dívají jeden druhému do tváře, razí si lokty cestu mezi vysokými hranatými a odrolenými zdmi. V pozadí vystřeluje hvězdné nebe nepřetržité záblesky jako zaseklý mechanismus, který nadskakuje a skřípe ve všech nenaolejovaných kloubech, předpolích vesmíru, vratkého, spletitého, neklidného jako on sám.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517511
Jak se naučit být mrtev Pan Palomar se rozhodne, že od nynějška se bude chovat, jako by byl mrtvý, aby spatřil, jak se svět točí bez něho. Od jistého času si všiml, že mezi ním a světem už to není, jak to bývalo; jestliže se mu dříve zdálo, že oba, on i svět, od sebe něco očekávají, teď si už ani nevybavuje, co by se dalo očekávat, v dobrém i ve zlém, ani proč by ho toto očekávání mělo držet v ustavičném úzkostném vzrušení. Pan Palomar by měl tedy nyní zakusit pocit úlevy, neboť už neměl důvod ptát se, co pro něho svět chystá, a měl by také zaznamenat, jak se ulevilo světu, který se už o něho nemusí starat. Ale právě očekávání tohoto klidu stačí, aby pana Palomara opět přepadla úzkost. Zkrátka, být mrtev je svízelnější, než se může zdát. Zaprvé nesmíme směšovat „být mrtvý“ s „nebýt“, což je stav, který zaujímá také neohraničenou rozlohu času před narozením, zdánlivě symetrickou s onou – stejně bezbřehou –, která následuje po smrti. Popravdě před narozením sdílíme nekonečné možnosti, které se budou nebo nebudou moci uskutečnit, zatímco jakmile jsme jednou mrtvi, nemůžeme se realizovat ani v minulosti ( jíž nyní plně patříme, ale na niž už nemáme žádný vliv), ani v budoucnosti (která je sice námi ovlivněna, je nám však napříště zakázána). Případ pana Palomara je ve skutečnosti prostší, neboť jeho schopnost působit na něco nebo na někoho byla vždy zanedbatelná; svět se bez něho zaručeně obejde a on se může beze všeho považovat za mrtvého, a ani kvůli tomu nemusí měnit zvyky. Změna je problematická nikoli kvůli tomu, co on dělá, ale kvůli tomu, čím on je, a přesněji: kvůli tomu, čím on je ve vztahu ke světu. Dříve chápal svět jako svět plus on; nyní je ho třeba vnímat jako on plus svět minus on. Bude snad svět minus on znamenat konec úzkosti? Svět, v němž se věci dějí nezávisle na jeho přítomnosti a na jeho reakcích, neboť sledují vlastní zákonitost či nutnost, zkrátka důvody, jež se ho ne-
Ukázka elektronické knihy
100