„Já včera jednoho viděl,“ povídá nějaký stařík. „Byl pod sněhem.“ Kolem něho se okamžitě rozhostilo ticho. Stařík se vrátil z jedné vesnice v horách. Při oblevě tam roztál starý ledovec a objevila se kostra dinosaura. Ta zvěst se roznesla po celé vsi. „Jdeme se podívat na dinosaura!“ Všichni se rozeběhli do hor a já s nimi. Když jsme překonali kamennou suť, vyvrácené kmeny, bahno a kostry ptáků, otevřela se před námi kotlina. První tenká vrstva lišejníků už zbarvila holé skály zbavené ledu do zelena. Uprostřed ležela kostra obrovského dinosaura. Vypadal, jako kdyby spal, krk se mu prodloužil o mezery mezi obratli, ocas se dlouze vinul. Hrudní koš se mu vypínal jako plachta, a když do plochých latěk žebroví zadul vítr, zdálo se, že uvnitř ještě tluče neviditelné srdce. Lebka ležela v nepřirozené poloze s tlamou otevřenou jako v posledním výkřiku. Nováci k němu běželi s radostným pokřikem. Když se přiblížili k hlavě, měli pocit, že na ně prázdné oční důlky upřeně hledí. Mlčky zůstali stát pár kroků opodál. Pak se otočili a začali se zase hloupě veselit. Stačilo by, kdyby jeden z nich přešel pohledem od kostry ke mně, když jsem tam nad ním stál a rozjímal, a určitě by si všiml, že jsme stejní. Ale nikdo to neudělal. Ty kosti, ty tesáky, ty vražedné končetiny hovořily už nesrozumitelným jazykem, nikomu nic neříkaly, zbyl jen vágní název, bez dosahu do přítomnosti. Pořád jsem se díval na tu kostru, na toho otce, bratra, někoho jako já, na sebe sama. Poznával jsem své bezmasé končetiny, svůj obrys vtištěný do skály, všechno, čím jsme byli a už nejsme, naši vznešenost – naše viny, naši záhubu. Teď mají tyhle ostatky posloužit novým nevšímavým dobyvatelům planety jen jako určitý bod v krajině, čeká je osud jména „dinosaurus“, z něhož se stal jen nezřetelný zvuk bez významu. To jsem nemohl dopustit. Všechno, co se týká pravé povahy dinosaurů, musí zůstat utajené. V noci, když nováci spali kolem
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517508
opentlené kostry, jsem toho svého mrtvého obratel po obratli přenesl a pohřbil. Ráno nenašli nováci po kostře ani památky. Moc dlouho si s tím ale hlavu nelámali. Byla to nová záhada, která se připojila ke spoustě dalších záhad spojených s dinosaury. Brzy to pustili z hlavy. Nicméně nález kostry v nich přece jen zanechal stopu, protože teď si představu o dinosaurech spojovali s jejich smutným koncem, a v historkách, které si vyprávěli, začala převládat lítost, soucit s naším utrpením. Ať si ten soucit nechají. Koho chtějí litovat? Jestli někdy nějaký druh zažil plný a bohatý vývoj, dlouhé a šťastné panování, byli jsme to my. Naše vyhynutí bylo velkolepým závěrem hodným naší minulosti. Copak tomu mohli ti hlupáci rozumět? Pokaždé když jsem je slyšel sentimentálně se rozplývat nad chudáky dinosaury, měl jsem sto chutí si z nich vystřelit a vyprávět jim nějaké smyšlené neuvěřitelné historky. Stejně už nikdo pravdu o dinosaurech nepochopí, je to tajemství, které budu přechovávat jen sám pro sebe. Do vsi zavítala potulná tlupa. Byla mezi nimi jedna mladá a mně při pohledu na ni zatrnulo. Pokud mě zrak nešálil, neměla v žilách jen krev nováků, byla to míšenka dinosaura. Byla si toho vědoma? Nejspíš ne podle toho, jak se chovala nenuceně. Nemusel to být někdo z rodičů, třeba byl dinosaurus jeden z prarodičů nebo praprarodičů nebo prapraprarodičů, a rysy a gesta našeho pokolení se v jejím vzezření znovu nápadně projevily, ale dneska to už nikdo nepozná, ani ona ne. Byla to půvabná, veselá bytost, která měla hned za sebou zástup nápadníků a tím nejvytrvalejším a nejzamilovanějším z nich byl Zahn. Začínalo léto. Mládež pořádala na řece večírek. „Přidej se k nám!“ vyzval mě Zahn, po mnoha sporech zase jednou přátelsky, a už plaval po boku Míšenky. Přistoupil jsem k Rozkvetlé kapradině. Možná nadešla chvíle, abychom si vše ujasnili a udobřili se. „O čem se ti dneska v noci zdálo?“ navázal jsem hovor.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517508
Zůstala stát s hlavou sklopenou. „Viděla jsem zraněného dinosaura, jak se svíjí ve smrtelném zápase. Svou jemnou ušlechtilou hlavu měl svěšenou a strašně trpěl… Já na něj hleděla, nemohla jsem od něho odtrhnout oči, a uvědomila jsem si, že pociťuju tak trochu radost, když ho vidím takhle ztrápeného…“ Zúžené rty Rozkvetlé kapradiny byly zle zkřivené do úsměšku, jak jsem ji ještě nikdy neviděl. Chtěl jsem jí jen dát najevo, že ta její hra na temné dvojaké pocity není nic pro mě, že já si raději užívám života, že jsem ze šťastného pokolení. Začal jsem kolem ní tancovat, šplouchal jsem ocasem a stříkal po ní říční vodu. „Ty umíš vyprávět jen smutné věci,“ povídám rozpustile. „Nech toho a pojď tancovat!“ Nepochopila mě. Ušklíbla se. „Když teda nechceš, tak já si zatancuju s jinou!“ zvolal jsem. Chytil jsem Míšenku za tlapku a odvedl ji pryč od Zahna, který za ní zpočátku nechápavě hleděl, jak se vzdaluje, protože byl pohroužený do milostného rozjímání, pak ho ale přepadla žárlivost. Pozdě. My s Míšenkou už skočili do řeky, plavali jsme na druhý břeh a tam jsme se schovali v křoví. Možná že jsem chtěl jenom dát Rozkvetlé kapradině důkaz, kdo doopravdy jsem, vyvrátit ty její věčné mylné představy o mně. A možná mě vedla i stará zášť k Zahnovi a chtěl jsem takhle okázale odmítnout jeho novou nabídku na přátelství. Anebo šlo především o to, že ve mně důvěrně známé a přitom neobvyklé tvary Míšenky vzbudily touhu po přirozeném, přímém vztahu bez postranních myšlenek, bez vzpomínek. Potulná výprava se hned nazítří ráno měla vydat zase na cestu. Míšenka se mnou strávila noc v křovinách. Mazlili jsme se až do ranního rozbřesku. Tohle všechno byly jen prchavé epizody z jinak pokojného života bez velkých událostí. Pravdu o sobě a o době naší vlády jsem zahalil hlubokým mlčením. O dinosaurech se už skoro nemluvilo,
Ukázka elektronické knihy
100