98
„Skutečně?“ Působil překvapeně. „Sám si nejsem jistý, jestli mu rozumím. Ta žena je skvělá!“ Poklepal Fanny na rameno. „Mezitím zkusím najít vhodné šaty.“ Všechno jako by trvalo věčnost. Fanny si kladla otázku, kolik je asi hodin, jestli už se Burgtheater neplní hosty a – to bylo nejdůležitější – jestli nepromeškají ples hraběte Waidringa kvůli tomu, že hodit se do gala trvá tak dlouho. V jednu chvíli ji Schlomo zatáhl k paravánu v malé vedlejší místnosti, kde si oblékla nezvykle lehké šaty, které k jejímu úžasu neměly šněrování v pase, jak to vídávala u jiných šatů. Schlomo si ji pozorně prohlížel a na několika místech šaty upravil pomocí zavíracích špendlíků. Když uplynula snad celá věčnost, zavedl ji zpět do šatny a nalíčil ji. Poté cítila, jak jí něco položil na čelo. „Teď,“ zašeptal. „Postav se, podívej se na sebe… a řekni mi, že není dobré být černou ovcí.“ Fanny se opatrně zvedla a vzhlédla. Někde za sebou slyšela, jak Tilde překvapeně zatajila dech. V zrcadle viděla, jak se na Schlomově špičatém obličeji rozprostřel spokojený úsměv. Chou chou položila ruce na ramena nějaké elegantní ženě, která… Ne která, to jsem já! Ta žena v zrcadle chtěla zřejmě něco říct. Vlasy měla vyčesané tak, že sahaly do půlky čela a byly stočené v elegantních vlnách do účesu, jaký Fanny nikdy předtím neměla. Zvedla ruku, aby se ho dotkla, ale François ji klepl přes prsty. Čelo jí zdobila stříbrná čelenka, která zároveň držela účesu tvar. A její tvář – oči pod tmavými očními stíny dramaticky zářily. A postavu měkce obepínaly šaty ze třpytivého sametu barvy lesní zeleně s šifonem na krátkých rukávech a ve výstřihu. Žádné nadýchané rukávy s krajkovým lemem, žádné šněrování v pase. Elegance těchto šatů spočívala pouze v jednoduchosti.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517465
99
„Vypadáš, jako bys přišla z daleké budoucnosti,“ zašeptala Tilde. Když se na ni Fanny otočila, stěží potlačila překvapený výkřik – podoba s madam Adorií byla na první pohled víc než přesvědčivá. Tilde měla na sobě černé šaty – tu barvu by pro sebe nikdy nezvolila – podobného střihu jako Fanny. Rukavice z černého sametu dosahovaly až k loktům, klobouk s černým krajkovým závojem vzniklou iluzi skvěle podtrhoval. Fanny ucítila záchvěv strachu, ale rozhodla se, že si ho nechá na později. „François, nevím, jak bych ti poděkovala.“ Schlomo naklonil úzkou hlavu. „Není zač, sestřenko. Na okamžik jsem si vzpomněl na něco krásného… Hodně štěstí!“ Nevěděla, zda je to vhodné, ale nemohla jinak. Přistoupila k němu a pevně ho objala. „Přijdu tě zase navštívit,“ zašeptala. Pokud se mi podaří to přežít. Palais Coburg si své jméno zasloužil. Zářivě bílá fasáda, sloupové průčelí – klidně se mohlo jednat o císařský palác. Stál na základech starého opevnění, které bylo spolu s dalšími zbytky městských hradeb srovnáno se zemí v důsledku rozšiřování města. Jeho poloha budila dojem, že palác shlíží dolů na návštěvníky přicházející z Ringstraße. Fanny se o vídeňskou šlechtu nijak zvlášť nezajímala, protože lidé, kteří svou hodnotu odvíjeli od svého jména, nikoli od svých činů, jí nic neříkali. Ale že Coburg patří knížatům sasko-kobursko-gothajské dynastie, to věděla dokonce i ona, a proto ji udivovalo, proč hrabě Waidring pořádá ples zrovna tam. Odpověď ale nebyla komplikovaná. Tak ohromný palác je jistě také ohromně nákladný, takže panstvo sasko-koburskogothajské dynastie palác nejspíš jednoduše pronajímá, pokud ho právě samo nepotřebuje.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS517465
100
Kočár zastavil před vchodem. Když opustily Burgtheater, Tilde navrhla, že půjdou pěšky na Michalské náměstí, kde se nacházelo parkoviště takzvaných autofiakrů. Fungovalo to podobně jako s kočáry. Cestující uvedl, kam chce jet, zaplatil a nechal se na zvolené místo dovézt. Přesto se však nakonec rozhodly využít normální fiakr. Kočár tažený koňmi nebude pravděpodobně tak nápadný. Fanny kočímu zaplatila a vystoupily. Před palácem s nádherným slavnostním schodištěm vedoucím ke vstupu se nacházela malá zahrada s olivovníky a citronovníky, o které bylo zřejmě třeba zvláště v zimě dobře pečovat. Fanny měla pocit, že z blízkého městského parku cítí vůni sakur. Nakrčila nos. Vůně květů jí nějak připomínala pach moči cukrovkářů. „Takže ještě jednou, jak se jmenuješ?“ pošeptala Fanny Tilde, zatímco stoupaly nahoru po vstupním schodišti. Osvětlené bylo jen horní patro paláce a Fanny slyšela z dálky hlasy a smích. Tilde si odkašlala. „Madam Adoria! A jak se vlastně jmenuji křestním jménem?“ Fanny se s hrůzou zarazila. „To jsem zapomněla. Jak jsem jen mohla?“ „Nedělej si starosti!“ Tilde ji vzala za ruku a táhla ji dál po schodech nahoru. „Prostě si nějaké vymyslím. Co třeba Elli?“ „Co? Ne!“ „A jak se vlastně jmenuješ ty?“ „Bože, nemám tušení…“ U vchodu stál sluha v černo-zlaté livreji. „Dobrý večer, milostivé dámy,“ řekl a uklonil se. „Koho smím ohlásit?“ Fanny zmáčkla Tildinu ruku. „Madam Adoria,“ prohlásila Tilde sebejistě. „A má milá přítelkyně, svobodná paní von Rosenthal.“
Ukázka elektronické knihy